Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-17 14:41:05

Nejde otevřít Office

Dobrý den, po kliknutí na Office se objeví tato hláška K vašim osobním nastavením právě přistupuje jiná instance LibreOffice, nebo jsou tato nastavení zamknuta. Simultánní přístup může způsobit, že osobní nastavení nebudou konzistentní. Než budete pokračovat, ujistěte se, že uživatel Read More Nejde otevřít Office The post Nejde otevřít Office first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-02-17 14:33:20

Nejde otevrit OffIce

Dobrý den, Po kliknutí na Office se objeví tato hláška K vašim osobním nastavením právě přistupuje jiná instance LibreOffice, nebo jsou tato nastavení zamknuta. Simultánní přístup může způsobit, že osobní nastavení nebudou konzistentní. Než budete pokračovat, ujistěte se, že uživatel Read More Nejde otevrit OffIce The post Nejde otevrit OffIce first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2021-02-08 19:43:12

Jak se otevírají rakouské školy

Rakousko je s námi srovnatelná země, má srovnatelný počet obyvatel, ale co je nesrovnatelné, je úroveň řízení. Rakouská spolková vláda, která vládne v koalici lidovci/ Zelení (ÖVP/ Die Grünen) minulý týden rozhodla, že ve Vídni a Dolním Rakousku se děti vrací do škol od 8. února. V ostatních spolkových zemích bude prezenční výuka ve školách obnovena od 15. února, tedy po semestrálních (pololetních) prázdninách. Na prvním stupni (Volksschule) nejsou třídy rozděleny, proto probíhá denní výuka ve třídě pět dní v týdnu. Na vyšších stupních škol se však učí na směny. Testy se provádějí dvakrát týdně, v pondělí a ve středu. Otázka prvního uvolnění po třetím lockdownu, který v Rakousku trvá od 26. prosince, vyvolalo diskuse o každém detailu. Tlak na ukončení domácí výuky v poslední době zesílil stejně jako u nás. V Rakousku ovšem začali věci promýšlet daleko dříve než naše vláda. Spolková vláda lidovců a Zelených donedávna váhala, protože počet nových infekcí denně stále přesahuje tisíc případů. Existují také velké obavy ohledně zavlečení britských a jihoafrických mutací koronaviru, které byly v Rakousku už zjištěny a mohly by se ve školách rozšířit. Nyní mají být školy tedy znovu otevřeny, ale pouze pro ty, kteří se ve škole otestují. Rakouská spolková vláda zdůvodnila své rozhodnutí těmito slovy: „Situace je již pro studenty, rodiče, učitele a ředitele zvláště obtížná, kvůli dlouhému domácímu digitálnímu vyučování (Rakušané neříkají distanční, nýbrž domácí). Odborníci už varovali před problémy, zejména u studentů ze sociálně znevýhodněných domovů a u rodin z migračního prostředí. Na konci ledna navíc došlo ke zvýšení nouzových situací a telefonátů z důvodu rostoucího psychického stresu u dětí a dospívajících, a proto museli být někteří z postižených zařazeni na čekací listiny do psychiatrických oddělení, a to až na několik měsíců, například ve vídeňské všeobecné nemocnici.“ Od začátku bylo jasné, že starší žáci se budou moci vrátit do školy pouze na směny v dělených třídách. V lednu ministerstvo školství připravilo autotesty pro školáky, aby se snížilo riziko infekce. Ministr školství již vydal vyhlášku o směnném vyučování ve školách až do velikonočních svátků, které budou na konci března / začátku dubna. Bylo také stanoveno, že žáci ve věku od 14 let a starší žáci musí mít ve třídě masku FFP2. Rozdíly jsou také mezi prvním stupněm a vyššími ročníky. V prvním případě se děti plně vrátí do tříd. Testy se však provádějí dvakrát týdně na místě pomocí takzvaného testu v nose, který je relativně jednoduchý a není bolestivý. U starších studentů probíhají směny ve dvou skupinách, dva dny v kuse, pátek je vždy domácí výuka. První den bloku (pondělí či středa) probíhá vždy test na koronu. Pokud rodiče odmítnou své děti testovat, ty musí zůstat doma bez ohledu na úroveň školy. Na vyšší škole jsou studenti povinni nosit masky FFP2. Rakousko je země s námi velmi dobře srovnatelná a kdo sleduje rakouskou i německou školní „koronascénu“ pečlivě, všimne si nejen podobností, ale hlavně rozdílů. Německo je trochu nepřehledné, protože každá spolková země má svůj systém, nyní jsou ale školy zavřené i tam. Rakousko je na srovnání jednodušší. Má asi o milion méně obyvatel než ČR, ale denní počet novoinfekcí mají nyní něco přes tisíc. Původně chtěli otevřít školy, až když počty klesnou pod 700, ale nakonec se rozhodli otevřít dříve. S tím, že při stoupajícím počtu novoinfekcí nebudou váhat školy znovu zavřít, jak řekl kancléř Sebastian Kurz (ÖVP). Když srovnáme opatření v Rakousku a u nás, je jasně vidět, že zatímco tam plánují a promýšlejí, u nás náš „neviditelný“ ministr školství Robert Plaga (ANO) čeká, až co premiér, a ten čeká, co lidi. Pak nám hrozí otevření škol počesku a bude to průšvih. Testy při znovu otevření škol prý plánují na každých 7–14 dní, v Rakousku se testuje dvakrát týdně. U nás počet novoinfekcí běžně nesleze pod 4000, po otevření škol počesku zase stoupne. Pan premiér prý začne promýšlet, jak školy otevřít, v Rakousku to naplánovali už v lednu a   podstatě jen navázali na systém, který zavedli už při první vlně koronaviru loni na jaře. Hlavní starostí našeho ministra školství je přivést do škol „odborníky“, hlavní starostí rakouského ministra školství Heinze Faβmanna (ÖVP) je přivést děti bezpečně do škol. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-15 20:34:15

Vyšla kniha překladů současných slovenských básníků

Pod titulem Být knihou a v rukou se ti otevřít vyšlo roku 2019 v českých překladech Lydie Romanské třiadevadesát básní: společný to výbor z díla pěti slovenských tvůrců Miroslava Bielika, Štefana Cifry, Etely Farkašové, Olgy Gluštíkové a Jána Tazberíka. Jde o současné autory. Do knihy nakladatelství Pavel Mervart je však v žádném případě nesdružily jakékoli „způsoby“ jejich poetiky. Takže například Cifrovy a Tazberíkovy přístupy k nakládání s možnostmi verše se velmi výrazně odlišují. A básnířky jsou závěrem charakterizovány těmito slovy: „Verše Olgy Gluštíkové přinášejí specifický, nevšední pohled na tělesnost bytosti označené slovem žena, ve verších Etely Farkašové dominuje na pozadí jemného ženského subjektu silný intelekt.“ Poslední zmiňovaná dáma (*1943) je uznávaným jménem slovenské vědy a tamního vysokého školství. Vystudovala čtyři obory (matematiku, fyziku, filozofii a sociologii) a takřka po čtyři desetiletí působila na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Ale i na univerzitě ve Vídni. Je také členkou Rakouského svazu spisovatelů a rakouský prezident jí udělil vysoké vyznamenání za rozvíjení spolupráce Slovenska a Rakouska na poli literatury a filozofie. Vedle vědeckých a filozofických prací vydala Etela Farkašová sedmnáct knih próz, pět svazků esejů a devět knih veršů. Její dílo bylo převedeno do více než deseti jazyků a ona sama překládá z němčiny a z angličtiny. Jiný do naší knihy vřazený poeta (laureát Ceny ministra kultury Slovenské republiky) Štefan Cifra (*1963) je mimo jiné editorem a spoluautorem osmisetstránkové monografie svého rodiště Komjatic. Pracoval ve Slovenském filmovém archivu a vydavatelství Slovenský spisovatel, byl šéfredaktorem Literárného týždeníka či časopisu Národná osveta. Dnes je tajemníkem Spolku slovenských spisovatelů. Miroslav Bielik (*1940) vystudoval literaturu a výtvarné umění na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici, ekonomiku a řízení kultury na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. Byl vědeckým tajemníkem a správcem Matice slovenské v Martině, ředitelem Slovenské národní knihovny i předsedou Spolku slovenských spisovatelů. Vedle poezie píše romány a do Být knihou... přispěl mimo jiné verši Pěšák Rimbaud, Réva z Piavy, Mosty na Dunaji, Otec poprvé a naposled, Už zase cestuji či Pozoruji, jak odchází jaro. Již výše zmiňovaná tajemnice Slovenského centra mezinárodního PEN klubu Olga Gluštíková (*1987) vystudovala žurnalistiku a pracovala jako redaktorka Hospodářských novin. Dnes zastupuje dvě velké společnosti. Umístila se zhruba v deseti literárních soutěžích a je spoluzakladatelkou Bratislavského literárního klubu BRAK. Její verše jsou přeloženy do řady jazyků. U poezie je to vždy subjektivní, ale možná nejzajímavější osobností přítomnou v této antologii zůstává Ján Tazberík (*1950). Vystudoval filozofii na FF Univerzity Komenského v Bratislavě, byl pedagogem na vícero vysokých školách, odborným vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu kultury, v Literárněvědném ústavu Slovenské akademie věd a byl i ředitelem Národního osvětového centra na Slovensku. Jeho Stylistická cvičení – přítomná i v naší knize – jsou přiznaně inspirována stejnojmenným dílem Raymonda Queneaua. Řada jeho příspěvků přitom balancuje na takřka surreálném pomezí básní a prózy. Příklad? "Anna Franková 1. Jak vůbec začít rozpravu o stěně? Stěna je cosi jako fagocytóza, bezchybná trávicí vakuola: pohlcení může nastat kdykoli. Například v buňkách vitríny, kde se nacházejí na určitém místě buněčná ústa, potom zlomek stehna anebo hráz z masa, možná hráz vířících řas. Buněčná ústa vitríny se lesknou a tělo dobře nabité strachem by přesně vystřelilo od stěny ke stěně. Stěny jsou všude. 2. Potom je cosi jako komín, díra do hřbetu stěny, proto mluvím o zatlučeném hřebíku dýmu, který prorazí vzduch za stěnou.   To, co stěnu činí možnou, a zároveň reálnou, je přesmyčka k otevření nebe:  a sklo vitríny bude jako kůže a světlo, které se pomstí. Vidíš ten popel obzoru? Kůže napíná hřbet, vítr šlehá, a všechno, co slyšíš mezi sebou a sebou, jsou stěny domu, které se derou ven, nahoru up jako dým. Tam je Anna."   Co tedy těchto pět různorodých literátů vlastně spojuje? To pochopili Pavel Mervart i Lydie Romanská: naprostá nespekulativnost jejich poezie. Chybí kalkul a nechybí autentický prožitek, i kdyby vlitý do žil částečnou sugescí. Kniha byla pojmenována podle Cifrova verše z básně Moci tak (str. 58) a vydání finančně podpořil Nadační fond Obce spisovatelů České republiky. Editorka Lydie Romanská pak v Několika větách na úvod prohlašuje, že by (i jako Moravanka) nejraději pořídila z prací slovenských básníků výbor o hodně objemnější, ba klidně „stejně objemný jako Bible“. Vztahy mezi Obcí spisovatelů ČR a Spolkem slovenských spisovatelů nejsou přitom dnes i díky její snaze nijak zanedbatelné, což dokazují slovensko-česká publikace k výročí vzniku Československa Refrény času (2018, editovali L. Romanská a Š. Cifra) či opakovaná účast našich tvůrců na Tatranském literárním jaru.   Miroslav Bielik, Štefan Cifra, Etela Farkašová, Olga Gluštíková, Ján Tazberík: Být knihou a v rukou se ti otevřít. Výběr básní z knih pěti současných slovenských básníků. Editace, překlad do češtiny, úvod Lydie Romanská. S fotografickými portréty všech zúčastněných autorů vydal Pavel Mervart. Červený Kostelec 2019. 160 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-12 12:50:58

Jak rychle otevřít soubor v PHPStormu, aniž byste potřebovali projekt? Vyzkoušejte zjednodušený „LightEdit“ mód

PHPStorm a celá rodina produktů IntelliJ IDEA je založena na projektech. Pokud ale potřebujete otevřít a rychle upravit jeden konkrétní soubor, tak to projekty bohužel celé zdržují. V praxi se stane to, že (dle nastavení a instalace) se při otevření nového souboru automaticky vytvoří projekt, do kterého se ve výchozím nastavení zahrne celý váš uživatelský […] The post Jak rychle otevřít soubor v PHPStormu, aniž byste potřebovali projekt? Vyzkoušejte zjednodušený „LightEdit“ mód first appeared on Zdeněk Večeřa.

Čas načtení: 2024-08-17 00:01:38

6 způsobů, jak otevřít Nastavení ve Windows

V tomto článku vám ukážu 6 způsobů, jak otevřít Nastavení ve Windows. Některé možnosti určit budete znáte, ale popíšu i několik málo používaných. Použití klávesové zkratky Win + I Jedním z nejrychlejších a nejjednodušších způsobů,

Čas načtení: 2024-08-18 08:42:16

EU udělila Maďarsku pokutu 200 milionů eur za deportace migrantů a odmítání otevřít hranice

Evropská Unie nařídila Maďarsku zaplatit pokutu 200 milionů eur za to, že chrání své hranice před invazí a odmítá je otevřít migrantům. Maďarsko je jednou z mála zemí v Evropě, která se neřídila agendou otevřených hranic a upřednostňovala ochranu svých… The post EU udělila Maďarsku pokutu 200 milionů eur za deportace migrantů a odmítání otevřít hranice first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-09-22 10:00:25

Pokud používáte iMessage, tyto tipy a triky musíte rozhodně znát!

Volba aplikace při otevírání odkazů V iMessage máte již delší dobu také možnost zvolit, jakou aplikaci použijete k otevření odkazu, který vám někdo zaslal ve zprávě. Jak na to? Dlouze stiskněte odkaz, který chcete otevřít. Zobrazí se nabídka rychlých akcí Vyberte aplikaci, ve které chcete odkaz otevřít. Odkaz na článek tak můžete otevřít třeba v Safari a odkaz na mapu zase v Apple Maps či Google Maps.

Čas načtení: 2024-12-04 02:00:53

Jak otevřít RAR soubor zdarma

Jak otevřít soubor s koncovkou RAR vám poradí tento návod a také si přečtete, k čemu archivační program Winrar můžete použít. Archivační program WinRAR slouží k tomu, abyste velké soubory zmenšili a mohli je například

Čas načtení: 2025-07-26 00:01:39

Jak otevřít soubor ZFO (zaručený formulář)

Jak otevřít soubor ZFO? Na první pohled může vypadat divně, ale jde o běžný formát elektronického formuláře používaného například v komunikaci se státní správou – typicky od České pošty, datových schránek nebo portálu veřejné správy. Aby

Čas načtení: 2024-02-17 14:41:05

Nejde otevřít Office

Dobrý den, po kliknutí na Office se objeví tato hláška K vašim osobním nastavením právě přistupuje jiná instance LibreOffice, nebo jsou tato nastavení zamknuta. Simultánní přístup může způsobit, že osobní nastavení nebudou konzistentní. Než budete pokračovat, ujistěte se, že uživatel Read More Nejde otevřít Office The post Nejde otevřít Office first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-02-17 14:33:20

Nejde otevrit OffIce

Dobrý den, Po kliknutí na Office se objeví tato hláška K vašim osobním nastavením právě přistupuje jiná instance LibreOffice, nebo jsou tato nastavení zamknuta. Simultánní přístup může způsobit, že osobní nastavení nebudou konzistentní. Než budete pokračovat, ujistěte se, že uživatel Read More Nejde otevrit OffIce The post Nejde otevrit OffIce first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2021-02-08 19:43:12

Jak se otevírají rakouské školy

Rakousko je s námi srovnatelná země, má srovnatelný počet obyvatel, ale co je nesrovnatelné, je úroveň řízení. Rakouská spolková vláda, která vládne v koalici lidovci/ Zelení (ÖVP/ Die Grünen) minulý týden rozhodla, že ve Vídni a Dolním Rakousku se děti vrací do škol od 8. února. V ostatních spolkových zemích bude prezenční výuka ve školách obnovena od 15. února, tedy po semestrálních (pololetních) prázdninách. Na prvním stupni (Volksschule) nejsou třídy rozděleny, proto probíhá denní výuka ve třídě pět dní v týdnu. Na vyšších stupních škol se však učí na směny. Testy se provádějí dvakrát týdně, v pondělí a ve středu. Otázka prvního uvolnění po třetím lockdownu, který v Rakousku trvá od 26. prosince, vyvolalo diskuse o každém detailu. Tlak na ukončení domácí výuky v poslední době zesílil stejně jako u nás. V Rakousku ovšem začali věci promýšlet daleko dříve než naše vláda. Spolková vláda lidovců a Zelených donedávna váhala, protože počet nových infekcí denně stále přesahuje tisíc případů. Existují také velké obavy ohledně zavlečení britských a jihoafrických mutací koronaviru, které byly v Rakousku už zjištěny a mohly by se ve školách rozšířit. Nyní mají být školy tedy znovu otevřeny, ale pouze pro ty, kteří se ve škole otestují. Rakouská spolková vláda zdůvodnila své rozhodnutí těmito slovy: „Situace je již pro studenty, rodiče, učitele a ředitele zvláště obtížná, kvůli dlouhému domácímu digitálnímu vyučování (Rakušané neříkají distanční, nýbrž domácí). Odborníci už varovali před problémy, zejména u studentů ze sociálně znevýhodněných domovů a u rodin z migračního prostředí. Na konci ledna navíc došlo ke zvýšení nouzových situací a telefonátů z důvodu rostoucího psychického stresu u dětí a dospívajících, a proto museli být někteří z postižených zařazeni na čekací listiny do psychiatrických oddělení, a to až na několik měsíců, například ve vídeňské všeobecné nemocnici.“ Od začátku bylo jasné, že starší žáci se budou moci vrátit do školy pouze na směny v dělených třídách. V lednu ministerstvo školství připravilo autotesty pro školáky, aby se snížilo riziko infekce. Ministr školství již vydal vyhlášku o směnném vyučování ve školách až do velikonočních svátků, které budou na konci března / začátku dubna. Bylo také stanoveno, že žáci ve věku od 14 let a starší žáci musí mít ve třídě masku FFP2. Rozdíly jsou také mezi prvním stupněm a vyššími ročníky. V prvním případě se děti plně vrátí do tříd. Testy se však provádějí dvakrát týdně na místě pomocí takzvaného testu v nose, který je relativně jednoduchý a není bolestivý. U starších studentů probíhají směny ve dvou skupinách, dva dny v kuse, pátek je vždy domácí výuka. První den bloku (pondělí či středa) probíhá vždy test na koronu. Pokud rodiče odmítnou své děti testovat, ty musí zůstat doma bez ohledu na úroveň školy. Na vyšší škole jsou studenti povinni nosit masky FFP2. Rakousko je země s námi velmi dobře srovnatelná a kdo sleduje rakouskou i německou školní „koronascénu“ pečlivě, všimne si nejen podobností, ale hlavně rozdílů. Německo je trochu nepřehledné, protože každá spolková země má svůj systém, nyní jsou ale školy zavřené i tam. Rakousko je na srovnání jednodušší. Má asi o milion méně obyvatel než ČR, ale denní počet novoinfekcí mají nyní něco přes tisíc. Původně chtěli otevřít školy, až když počty klesnou pod 700, ale nakonec se rozhodli otevřít dříve. S tím, že při stoupajícím počtu novoinfekcí nebudou váhat školy znovu zavřít, jak řekl kancléř Sebastian Kurz (ÖVP). Když srovnáme opatření v Rakousku a u nás, je jasně vidět, že zatímco tam plánují a promýšlejí, u nás náš „neviditelný“ ministr školství Robert Plaga (ANO) čeká, až co premiér, a ten čeká, co lidi. Pak nám hrozí otevření škol počesku a bude to průšvih. Testy při znovu otevření škol prý plánují na každých 7–14 dní, v Rakousku se testuje dvakrát týdně. U nás počet novoinfekcí běžně nesleze pod 4000, po otevření škol počesku zase stoupne. Pan premiér prý začne promýšlet, jak školy otevřít, v Rakousku to naplánovali už v lednu a   podstatě jen navázali na systém, který zavedli už při první vlně koronaviru loni na jaře. Hlavní starostí našeho ministra školství je přivést do škol „odborníky“, hlavní starostí rakouského ministra školství Heinze Faβmanna (ÖVP) je přivést děti bezpečně do škol. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-15 20:34:15

Vyšla kniha překladů současných slovenských básníků

Pod titulem Být knihou a v rukou se ti otevřít vyšlo roku 2019 v českých překladech Lydie Romanské třiadevadesát básní: společný to výbor z díla pěti slovenských tvůrců Miroslava Bielika, Štefana Cifry, Etely Farkašové, Olgy Gluštíkové a Jána Tazberíka. Jde o současné autory. Do knihy nakladatelství Pavel Mervart je však v žádném případě nesdružily jakékoli „způsoby“ jejich poetiky. Takže například Cifrovy a Tazberíkovy přístupy k nakládání s možnostmi verše se velmi výrazně odlišují. A básnířky jsou závěrem charakterizovány těmito slovy: „Verše Olgy Gluštíkové přinášejí specifický, nevšední pohled na tělesnost bytosti označené slovem žena, ve verších Etely Farkašové dominuje na pozadí jemného ženského subjektu silný intelekt.“ Poslední zmiňovaná dáma (*1943) je uznávaným jménem slovenské vědy a tamního vysokého školství. Vystudovala čtyři obory (matematiku, fyziku, filozofii a sociologii) a takřka po čtyři desetiletí působila na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Ale i na univerzitě ve Vídni. Je také členkou Rakouského svazu spisovatelů a rakouský prezident jí udělil vysoké vyznamenání za rozvíjení spolupráce Slovenska a Rakouska na poli literatury a filozofie. Vedle vědeckých a filozofických prací vydala Etela Farkašová sedmnáct knih próz, pět svazků esejů a devět knih veršů. Její dílo bylo převedeno do více než deseti jazyků a ona sama překládá z němčiny a z angličtiny. Jiný do naší knihy vřazený poeta (laureát Ceny ministra kultury Slovenské republiky) Štefan Cifra (*1963) je mimo jiné editorem a spoluautorem osmisetstránkové monografie svého rodiště Komjatic. Pracoval ve Slovenském filmovém archivu a vydavatelství Slovenský spisovatel, byl šéfredaktorem Literárného týždeníka či časopisu Národná osveta. Dnes je tajemníkem Spolku slovenských spisovatelů. Miroslav Bielik (*1940) vystudoval literaturu a výtvarné umění na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici, ekonomiku a řízení kultury na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. Byl vědeckým tajemníkem a správcem Matice slovenské v Martině, ředitelem Slovenské národní knihovny i předsedou Spolku slovenských spisovatelů. Vedle poezie píše romány a do Být knihou... přispěl mimo jiné verši Pěšák Rimbaud, Réva z Piavy, Mosty na Dunaji, Otec poprvé a naposled, Už zase cestuji či Pozoruji, jak odchází jaro. Již výše zmiňovaná tajemnice Slovenského centra mezinárodního PEN klubu Olga Gluštíková (*1987) vystudovala žurnalistiku a pracovala jako redaktorka Hospodářských novin. Dnes zastupuje dvě velké společnosti. Umístila se zhruba v deseti literárních soutěžích a je spoluzakladatelkou Bratislavského literárního klubu BRAK. Její verše jsou přeloženy do řady jazyků. U poezie je to vždy subjektivní, ale možná nejzajímavější osobností přítomnou v této antologii zůstává Ján Tazberík (*1950). Vystudoval filozofii na FF Univerzity Komenského v Bratislavě, byl pedagogem na vícero vysokých školách, odborným vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu kultury, v Literárněvědném ústavu Slovenské akademie věd a byl i ředitelem Národního osvětového centra na Slovensku. Jeho Stylistická cvičení – přítomná i v naší knize – jsou přiznaně inspirována stejnojmenným dílem Raymonda Queneaua. Řada jeho příspěvků přitom balancuje na takřka surreálném pomezí básní a prózy. Příklad? "Anna Franková 1. Jak vůbec začít rozpravu o stěně? Stěna je cosi jako fagocytóza, bezchybná trávicí vakuola: pohlcení může nastat kdykoli. Například v buňkách vitríny, kde se nacházejí na určitém místě buněčná ústa, potom zlomek stehna anebo hráz z masa, možná hráz vířících řas. Buněčná ústa vitríny se lesknou a tělo dobře nabité strachem by přesně vystřelilo od stěny ke stěně. Stěny jsou všude. 2. Potom je cosi jako komín, díra do hřbetu stěny, proto mluvím o zatlučeném hřebíku dýmu, který prorazí vzduch za stěnou.   To, co stěnu činí možnou, a zároveň reálnou, je přesmyčka k otevření nebe:  a sklo vitríny bude jako kůže a světlo, které se pomstí. Vidíš ten popel obzoru? Kůže napíná hřbet, vítr šlehá, a všechno, co slyšíš mezi sebou a sebou, jsou stěny domu, které se derou ven, nahoru up jako dým. Tam je Anna."   Co tedy těchto pět různorodých literátů vlastně spojuje? To pochopili Pavel Mervart i Lydie Romanská: naprostá nespekulativnost jejich poezie. Chybí kalkul a nechybí autentický prožitek, i kdyby vlitý do žil částečnou sugescí. Kniha byla pojmenována podle Cifrova verše z básně Moci tak (str. 58) a vydání finančně podpořil Nadační fond Obce spisovatelů České republiky. Editorka Lydie Romanská pak v Několika větách na úvod prohlašuje, že by (i jako Moravanka) nejraději pořídila z prací slovenských básníků výbor o hodně objemnější, ba klidně „stejně objemný jako Bible“. Vztahy mezi Obcí spisovatelů ČR a Spolkem slovenských spisovatelů nejsou přitom dnes i díky její snaze nijak zanedbatelné, což dokazují slovensko-česká publikace k výročí vzniku Československa Refrény času (2018, editovali L. Romanská a Š. Cifra) či opakovaná účast našich tvůrců na Tatranském literárním jaru.   Miroslav Bielik, Štefan Cifra, Etela Farkašová, Olga Gluštíková, Ján Tazberík: Být knihou a v rukou se ti otevřít. Výběr básní z knih pěti současných slovenských básníků. Editace, překlad do češtiny, úvod Lydie Romanská. S fotografickými portréty všech zúčastněných autorů vydal Pavel Mervart. Červený Kostelec 2019. 160 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-12 12:50:58

Jak rychle otevřít soubor v PHPStormu, aniž byste potřebovali projekt? Vyzkoušejte zjednodušený „LightEdit“ mód

PHPStorm a celá rodina produktů IntelliJ IDEA je založena na projektech. Pokud ale potřebujete otevřít a rychle upravit jeden konkrétní soubor, tak to projekty bohužel celé zdržují. V praxi se stane to, že (dle nastavení a instalace) se při otevření nového souboru automaticky vytvoří projekt, do kterého se ve výchozím nastavení zahrne celý váš uživatelský […] The post Jak rychle otevřít soubor v PHPStormu, aniž byste potřebovali projekt? Vyzkoušejte zjednodušený „LightEdit“ mód first appeared on Zdeněk Večeřa.

Čas načtení: 2024-08-17 00:01:38

6 způsobů, jak otevřít Nastavení ve Windows

V tomto článku vám ukážu 6 způsobů, jak otevřít Nastavení ve Windows. Některé možnosti určit budete znáte, ale popíšu i několik málo používaných. Použití klávesové zkratky Win + I Jedním z nejrychlejších a nejjednodušších způsobů,

Čas načtení: 2024-08-18 08:42:16

EU udělila Maďarsku pokutu 200 milionů eur za deportace migrantů a odmítání otevřít hranice

Evropská Unie nařídila Maďarsku zaplatit pokutu 200 milionů eur za to, že chrání své hranice před invazí a odmítá je otevřít migrantům. Maďarsko je jednou z mála zemí v Evropě, která se neřídila agendou otevřených hranic a upřednostňovala ochranu svých… The post EU udělila Maďarsku pokutu 200 milionů eur za deportace migrantů a odmítání otevřít hranice first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-09-22 10:00:25

Pokud používáte iMessage, tyto tipy a triky musíte rozhodně znát!

Volba aplikace při otevírání odkazů V iMessage máte již delší dobu také možnost zvolit, jakou aplikaci použijete k otevření odkazu, který vám někdo zaslal ve zprávě. Jak na to? Dlouze stiskněte odkaz, který chcete otevřít. Zobrazí se nabídka rychlých akcí Vyberte aplikaci, ve které chcete odkaz otevřít. Odkaz na článek tak můžete otevřít třeba v Safari a odkaz na mapu zase v Apple Maps či Google Maps.

Čas načtení: 2024-12-04 02:00:53

Jak otevřít RAR soubor zdarma

Jak otevřít soubor s koncovkou RAR vám poradí tento návod a také si přečtete, k čemu archivační program Winrar můžete použít. Archivační program WinRAR slouží k tomu, abyste velké soubory zmenšili a mohli je například

Čas načtení: 2025-07-26 00:01:39

Jak otevřít soubor ZFO (zaručený formulář)

Jak otevřít soubor ZFO? Na první pohled může vypadat divně, ale jde o běžný formát elektronického formuláře používaného například v komunikaci se státní správou – typicky od České pošty, datových schránek nebo portálu veřejné správy. Aby

Čas načtení: 2025-12-26 23:01:00

Jak otevřít soubor MSG

Soubory MSG pocházejí z aplikace Microsoft Outlook. Obsahují e-mail, přílohy, metadata, podpisy a další informace. Pokud Outlook nepoužíváte, často se stává, že MSG nejde běžně otevřít. V tomto článku vám ukážu všechny spolehlivé způsoby, jak

Čas načtení: 2025-12-29 14:00:17

Velký dálniční plán na 2026: otevřít se má 39 km, rozestavět dalších 111 km

ŘSD chce v roce 2026 otevřít 39,2 km dálnic, nejvíc na D35. Většina úseků má ale přijít až ve 4. čtvrtletí.

Čas načtení: 2026-01-24 21:11:15

Mozilla Thunderbird: Nedokáže otevřít přílohu a vypisuje chybu „could not be opened, because the associated helper application does not exist“?

Snažíte se v e-mailovém klientovi Mozilla Thunderbird otevřít přiložený například přiložený PDF soubor, ale neustále se vypisuje chybová hláška „… could not be opened, because the associated helper application does not exist. Change the association in your preferences“? Thunderbird má v sobě uloženou neplatnou cestu k prohlížeči PDF. Pravděpodobně zkouší sahat pro cestu k programu, […] The post Mozilla Thunderbird: Nedokáže otevřít přílohu a vypisuje chybu „could not be opened, because the associated helper application does not exist“? first appeared on Zdeněk Večeřa.

Čas načtení: 2026-03-02 23:01:00

Jak otevřít soubor HEIC ve Windows

Formát HEIC (High Efficiency Image Container) používají hlavně iPhony a novější zařízení od Applu. Ve Windows se ale po dvojkliku často objeví hláška, že soubor nelze otevřít. Níže najdete nejen základní řešení, ale i odpovědi

Čas načtení: 2026-03-31 15:39:13

Přichází změna, která může otevřít kryptoměnám cestu k bilionům!

Americká vláda chystá změnu, která může zásadně proměnit trh s kryptoměnami. Nové pravidlo má otevřít penzijní fondy digitálním aktivům. Znamená to příliv kapitálu, nebo spíše jen další riziko? Článek Přichází změna, která může otevřít kryptoměnám cestu k bilionům! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2026-06-21 08:43:44

Vyplatí se otevřít druhou provozovnu? Finanční chyby, které podnikatelé před expanzí dělají

První provozovna funguje, zákazníků přibývá a začíná se objevovat myšlenka na druhou pobočku. Jenže právě v této fázi řada podnikatelů udělá rozhodnutí, které jim později zkomplikuje podnikání. Otevřít další provozovnu totiž není jen otázka vyšších tržeb. Ve hře jsou nové náklady, větší organizační zátěž i rizika, která na první pohled nejsou vidět. Druhá provozovna nemusí […] Článek Vyplatí se otevřít druhou provozovnu? Finanční chyby, které podnikatelé před expanzí dělají se nejdříve objevil na Super Magazín.

Čas načtení: 2026-06-21 08:43:44

Vyplatí se otevřít druhou provozovnu? Finanční chyby, které podnikatelé před expanzí dělají

První provozovna funguje, zákazníků přibývá a začíná se objevovat myšlenka na druhou pobočku. Jenže právě v této fázi řada podnikatelů udělá rozhodnutí, které jim později zkomplikuje podnikání. Otevřít další provozovnu totiž není jen otázka vyšších tržeb. Ve hře jsou nové náklady, větší organizační zátěž i rizika, která na první pohled nejsou vidět. Druhá provozovna nemusí […] Článek Vyplatí se otevřít druhou provozovnu? Finanční chyby, které podnikatelé před expanzí dělají se nejdříve objevil na Super Magazín.

Čas načtení: 2021-09-27 15:15:25

Setkání u pozdní večeře

Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}