Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-01 08:00:50

Volvo znovu vyvíjí blinkry. Mají se přizpůsobovat rychlosti, úhlu odbočování a „úmyslům řidiče“

Blinkry jsou jedny z posledních prvků aut, které stále jako řidiči ovládáme úplně samy. I to by se však brzy mohlo změnit. Automobilka Volvo totiž podala patent, v rámci kterého by blinkry ovládalo auto samo. V potaz by přitom bralo rychlost, úhel odbočování, ale také „úmysly řidiče“. Asistenční systémy jsou dnes v nových autech všudypřítomné […]

Čas načtení: 2025-05-24 22:11:38

Jsi tím, jaké máš vlastnosti

Jak by vypadala realita, pokud by v ní se museli mocní lidé neustále přizpůsobovat dokonale bezmocným lidem, aby byli bezmocní lidé po celý život šťastní? To je fascinující myšlenkový experiment! Kdyby se mocní museli neustále přizpůsobovat dokonale bezmocným, aby byli tito bezmocní neustále šťastní, realita by se dramaticky proměnila. Zde je několik klíčových aspektů, jak by… Číst dále »Jsi tím, jaké máš vlastnosti

Čas načtení: 2009-08-11 00:00:00

Dětský pokojíček: Zařiďte svým dětem krásné dětství

Při stavbě nebo pořizování nového domu zpravidla počítáme nejméně s jednou místností navíc, která bude sloužit jako dětský pokojíček. Tato místnost je z hlediska vybavenosti nejobtížněji a nejfrekventovaněji obměňovaným prostorem, který je třeba přizpůsobovat věku dítěte. Požadavky na dětský poko ...

Čas načtení: 2021-01-21 19:56:00

Bude tohle na furt?

Otázka, kterou si klademe všichni. Pokud je nemoc přirozeného původu, odpověď je jasná. Stejně jako všechny předchozí epidemie dřív nebo později skončí. Jestli nás návrat k běžné existenci jen tak nečeká, je zřejmé, že virus někdo vytvořil uměle, aby rozložil svobodnou společnost. Takoví zlouni mohou se svým dílem nakládat, jak chtějí, a přizpůsobovat ho, aby nešla nalézt fungující obrana. Po tom, co jsem mazaně odpověděl na otázku z nadpisu, dovolte mi zamyšlení nad 3 aspekty nastalé situace. Státy jako rukojmíCo se děje, je fackou do tváře všem vyznavačům neviditelné ruky trhu. Státy v rámci euroamerického protoru pustily ze svého zřetele tak strategickou oblast, jako je výzkum léků. Nyní jsou v roli prosebníků. Soukromé firmy rozhodují kolik vakcín, komu a za jakých podmínek dodají. Výrobu nestíhají, sliby neplní. A na světě není síla, která by je donutila, aby přestaly své supertajné receptury syslit a aby nabídly ke koupi licenci každému, kdo je schopen očkovací látku produkovat. Nadnárodní organizace jako EU selhávají, zbyla jen prázdná slova. Každý sám za sebe. Zástupci OSN, která dlouhodobě proslula svou akceschopností, raději nevystrkávají nos ze svých nor. Mediálně OSN neexistuje. Je-li situace tak vážná, opravdu se nenajde nikdo, kdo bouchne do stolu? Nejbohatší se smějíZisky nejbohatších hezky kynou. Dostali to sežrat ti dobře situovaní, kteří jsou na dosah prostého lidu a kterým se nejvíce závidí, protože za své služby či produkci (prý) nezaslouženě pobírají až moc velký peníz. Řeč je samozřejmě (mimo jiné) o umělcích a vlastnících hospod.Patří jim to, řeknou si mnozí, když se tito snaží bojovat o svá práva a potažmo o zachování svobody pro všechny. Mladí mlčíCo dělají ti, kteří vždycky, bylo-li třeba, nastartovali rebelii? Čumí do svých placiček a mlčí. Školství bez nároků a brutální marketingová masáž přinášejí ovoce. Studenti se propadli do naprosté pasivity. V době, kdy jim technologie umožňují globálně propojovat protestní akce, se zabývají egoisticky sami sebou. Je jim naprosto fuk, že babička nebo dědeček umřou, protože farmaceutické firmy odmítají prodat licence k výrobě vakcín komukoli, kdo je schopen vyrobit. Je jim fuk, že státy kašlou na své občany. Je jim fuk všechno.

Čas načtení: 2018-03-16 00:00:00

Ambassadorem nové kolekce Hugo Boss je americký herec Sebastian Stan

Značka Hugo Boss se během dlouhých let svého působení stala synonymem především perfektně padnoucích obleků šitých z těch nejkvalitnějších materiálů. Stále se snaží přizpůsobovat se nejnovějším trendům, aby v popředí moderního krejčovství zůstala i nadále. Mezi ty největší letošní tendence patří pře ...

Čas načtení: 2015-08-31 00:00:00

Lindex v novém lookbooku pro podzim 2015 oslavuje barvy, sukně a kalhoty

Ještě chvíli si můžeme užívat poslední závany léta, ale podzim už nemilosrdně klepe na dveře a je potřeba mu začít přizpůsobovat svůj šatník. A protože inspirace není nikdy dost, přinášíme vám ukázku další kolekce jedné z oblíbených značek, Lindexu. Podzimní lookbook této značky přináší mix dlouhých ...

Čas načtení: 2010-09-14 00:00:00

Kotníkové kozačky 2010 - přímo do tohoto počasí!

Teploty venku kolísají z vyšší na nižší, jednou sluníčko svítí hodně a zanedlouho se schovává za mraky. Počasí venku je proměnlivé a nám nezbývá nic jiného než mu přizpůsobovat i naše vrstvy oblečení a obouvat různě teplé botky. O oblečení se dnes bavit nebudeme, ale ukážeme si modely obuvi, které j ...

Čas načtení: 2015-08-15 18:00:00

Co mlsat v létě, abyste nepřibírali?

Stravování by se mělo přizpůsobovat ročnímu období a rozhodně byste tak neměli po celý rok jíst ty samé pokrmy. Zatímco na podzim a v zimě, kdy je chladno a organismus potřebuje trochu zahřát, je dobré si dopřávat mastnější a těžší pokrmy, se kterými si tělo snadno poradí. V létě je tomu přesně naop ...

Čas načtení: 2011-10-19 00:00:00

Drogerie dm – prvotřídní kvalita na dosah ruky

Nejrůznějších drogerií, parfumerií a obchodů s kosmetikou je na celém světě tisíce, možná i statisíce, avšak na českém trhu se jich pohybuje pramálo. Doba spěje kupředu rychlostí světla a my se ji snažíme všemožnými prostředky přizpůsobovat a nezůstávat tak pozadu, v čemž nám tyto drobné krámky hrav ...

Čas načtení: 2017-11-27 05:00:00

Need for Speed Payback - Nový díl slavné série nic nového nepřináší a navíc nudí

Klasická série Need for Speed se momentálně nachází v opravdu nesnadné situaci. Zatímco dříve to byla právě ona, kdo udával směr a trendy, jimž se musely jiné hry, spadající do žánru závodních arkád přizpůsobovat, dnes tomu je jinak. Příčinou toho je především skutečnost, že v posledních letech došl ...

Čas načtení: 2016-04-19 05:00:00

Samorost 3 - Skvělá logická jednohubka

Doba je dnes mnohem rychlejší, než tomu bylo před pár lety a hry se tomuto trendu musí přizpůsobovat. Lidé už dnes při jejich hraní prostě povětinou nejsou ochotni trávit několik hodin řešením zapeklitých hádanek, aby se posunuli dál alespoň o příslovečnou píď. To je také možná jeden z důvodů, proč ...

Čas načtení: 2024-02-07 12:56:00

Unicorn Systems pomohl Pluxee s přechodem do cloudu: „Definitivně tím změnil způsob naší práce“

Praha 7. února 2024 (PROTEXT) - Softwarová firma Unicorn Systems pomohla společnosti Pluxee (dříve Sodexo Benefity), která se specializuje na oblast zaměstnaneckých benefitů a angažovanost zaměstnanců na pracovišti, s úspěšným přechodem do cloudu. Důvodem této náročné digitální transformace byla snaha modernizovat IT infrastrukturu společnosti a zvýšit celkovou efektivitu jejího podnikání. Pluxee se tím zařadila mezi digitální a inovativní společnosti využívající nejmodernější cloudové technologie.Důvodem digitální transformace ve společnosti Pluxee, především kvůli jejímu organickému růstu, byla nutnost přejít z on-premise systémů, tedy těch, které si společnost provozuje na vlastních serverech a počítačích, na software, který provozuje a spravuje externí firma.„Pro migraci do cloudu jsme si stanovili jasnou vizi, abychom zajistili, že všichni naši zaměstnanci rozumí důvodům, proč jsme se pustili do tohoto projektu. Všichni v organizaci si uvědomovali přínosy projektu, což je velmi důležité, pokud chcete získat jejich podporu,“ vysvětluje Eleni Kelly, členka představenstva v oblasti informačních technologií, Pluxee UK.Zodpovědnost za DevOps týmy, které pro Pluxee celý tento IT projekt v řadě evropských zemí jako je Belgie, Bulharsko, Česko, Francie, Německo, Itálie, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Španělsko, realizovaly, měl Daniel Rajčan, globální cloudový architekt ze společnosti Unicorn Systems. Podle něj je k úspěchu projektu migrace do cloudu důležitá především komunikace mezi lidmi a spolupráce. „DevOps je především o spolupráci a komunikaci mezi různými týmy, není to primárně o automatizaci, jak si spousta firem myslí. Při takovém procesu vždy dochází ke změně firemní kultury, která je pro úspěch podstatnější než nejmodernější IT technologie,“ vysvětluje Daniel Rajčan a upozorňuje, že na začátku těchto procesů je důležité definovat potřeby každé společnosti.Martin Filo, obchodní ředitel produkčního streamu Unicorn Systems, vysvětluje, na co se mají firmy při migraci do cloudových platforem soustředit: „Očekáváte od cloudu rychlejší software, lepší spolupráci mezi týmy, nebo optimalizaci výdajů? Pak je důležité vybrat druh cloudové platformy: privátní, veřejnou nebo hybridní. Dalším důležitým krokem je výběr dodavatele a technologií v cloudu, které by měly poskytovat rozumný poměr mezi obchodním přínosem a technickým zlepšením. V Unicorn Systems proto našim klientům nabízíme katalog služeb, který je vytvořen na základě našich dlouholetých zkušeností.“Pluxee se po úspěšné migraci stala výkonnější a efektivnější společností, která nyní plně využívá výhody cloudového řešení. „Unicorn Systems nám v tomto procesu významně pomohl. Přestože jsme na naší cestě do cloudu čelili mnoha výzvám, například obavám, co pro mě změna znamená, společnost Unicorn Systems pro nás byla více než jen dodavatelem, stala se partnerem. Sdílíme podobný étos a hodnoty, které nás nakonec dovedly k úspěchu. To byl také ten hlavní důvod, proč si společnost Pluxee pro tento náročný projekt vybrala právě Unicorn Systems,“ uzavírá úspěšnou spolupráci Eleni Kelly.Unicorn Systems poskytl společnosti Pluxee díky odborně implementovaným cloudovým řešením bezkonkurenční škálovatelnost, což jí umožňuje snadno se přizpůsobovat měnícím se obchodním potřebám. Robustní bezpečnostní protokoly společnosti Unicorn Systems výrazně zvýšily ochranu digitálních aktiv proti potenciálním hrozbám. Pokročilé šifrování a vícevrstvé bezpečnostní prvky nyní zajistily, že Pluxee pracuje ve vysoce zabezpečeném cloudovém prostředí, chránícím citlivé informace zajišťujícím soulad s předpisy.Migrace do cloudu rovněž zefektivnila interní komunikaci a procesy. Integrace nástrojů a platforem usnadnila sdílení informací v reálném čase, což přispělo k lepší týmové práci a zvýšení produktivity napříč odděleními. Díky strategickému přístupu Unicorn Systems k migraci do cloudu dosáhla Pluxee významných úspor nákladů, a díky efektivnímu přidělování zdrojů a modelům „pay-as-you-go“ nyní disponuje nákladově efektivnější IT infrastrukturou.V polovině ledna 2024 uspořádaly firmy Pluxee a Unicorn Systems na toto téma společný webinář, kde vystoupila za Pluxee Eleni Kelly a za Unicorn Systems Daniel Rajčan. Jeho celý záznam si můžete objednat přes tento ODKAZ.Unicorn je renomovaná evropská společnost poskytující ty největší informační systémy a řešení z oblasti informačních technologií. Dlouhodobě se soustředíme na vysokou přidanou hodnotu a konkurenční výhodu přinášenou našim zákazníkům. Působíme na trhu již od roku 1990 a za tu dobu jsme vytvořili řadu špičkových a rozsáhlých řešení, která jsou rozšířena a užívána mezi těmi nejvýznamnějšími podniky z různých odvětví. Zároveň vyvíjíme Unicorn Universe – Digital Twin Construction Kit. Tento produkt využívá internetová služba Plus4U k poskytování rozsáhlého portfolia služeb založených na robustních softwarových řešeních pro malé a střední podniky a koncové uživatele. Náš software pomáhá efektivnímu a šetrnému zacházení s přírodními zdroji a ohleduplnému chování k životnímu prostředí.Naším cílem je vzdělávat lidi a také společnost. Proto jsme v roce 2007 založili Unicorn University, která zároveň provozuje Unicorn Top Gun Academy – komplexní vzdělávací systém pro naše spolupracovníky, tedy pro všechny z nás.Společnost Pluxee je globální lídr v oblasti zaměstnaneckých výhod a angažovanosti, který působí v 31 zemích. Společnost Pluxee pomáhá firmám přilákat a udržet si talentované zaměstnance díky široké škále řešení v oblasti benefitů a angažovanosti v oblastech stravování a potravin, dobré pohody, životního stylu, odměn a uznání a veřejných výhod. Díky špičkovým technologiím a více než 5 000 angažovaných členů týmu působí společnost Pluxee jako důvěryhodný partner v rámci vysoce propojeného ekosystému B2B2C, který tvoří více než 500 000 klientů, 36 milionů spotřebitelů a 1,7 milionu obchodníků. Společnost Pluxee, která provádí svou činnost jako důvěryhodný partner již více než 45 let, se zavázala vytvářet pozitivní dopad na všechny své zúčastněné strany, od podpory podnikání v místních komunitách až po podporu pohody v práci pro zaměstnance a zároveň ochranu planety. Ve Velké Británii nabízí společnost Pluxee oceňované zaměstnanecké výhody, odměny a uznání, které jsou navrženy tak, aby lidem přinášely větší hodnotu. Společnost Pluxee se zavázala zvýšit svůj vliv jako lídr v oblasti CSR tím, že svým klientům, partnerům a spotřebitelům poskytne prostředky, které jim umožní činit každodenní udržitelnější rozhodnutí. Více informací: www.pluxee.uk  

Čas načtení: 2022-03-24 14:20:25

Zlaté časy OSINTu

Ještě, než začneme s dnešním článkem, je potřeba učinit jednu lingvistickou poznámku. V češtině máme takový drobný problém. Anglické slovo intelligence, které se kromě té lidské (či umělé) inteligence používá také v souvislosti se špionáží, nemá v našem jazyce jednoznačný ekvivalent. Fráze jako intelligence gathering překládáme jako „sběr informací“, což je zavádějící. Slovo „informace“ může vyvolat v čtenáři pocit jistoty a spolehlivosti, který v sobě ta původní intelligence nemá. Intelligence může být neúplná, špatně pochopená, nebo dokonce úmyslně zfalšovaná druhou stranou. Zahrnuje v sobě informace, dezinformace i naprosto jalový šum. Je celkem běžné, že různé nasbírané střípky oné intelligence si navzájem odporují. Pak je úkolem analytiků si je protřídit, vyhodnotit a nějak se v nich zorientovat – nebo, což je nepopulární, ale občas nezbytné, také konstatovat, že zatím v určité věci nemají jasno a nemůžou říci ani A, ani B. Nicméně v češtině jsme odkázáni na pojem „informace“, tak jej tedy v následujícím článku budeme používat. Jenom prosím při čtení berte v potaz to, že ty informace, o kterých hovoříme, jsou provázeny určitou měrou nejistoty. O čem se egyptským faraonům nesnilo Informace se odjakživa sbíraly z různých zdrojů, které se dnes podle anglické hantýrky označují zkratkami. Tak třeba HUMINT je human intelligence, informace získané od lidí. Můžou to být dobrovolně spolupracující agenti, osoby přinucené k donášení, nebo i jedinci, kteří vůbec nevědí, že jsou v něčím hledáčku (opilec chlubící se v hospodě tajným projektem, na kterém pracuje). HUMINT nepochybně fungoval už za egyptských faraonů. SIGINT je o dost novější vynález: zpracování toho, co zachytíte v dálkové komunikaci protivníka. Odposlechy, záznamy dat vyměňovaných po internetu (i mezi stroji, nejen mezi lidmi), v dřívějších časech čtení telegramů atd. Před 19. stoletím šlo jen o vzácně využívaný kanál, dnes jde o jeden ze zlatých standardů špionážní práce. No, a pak je také OSINT, což znamená open source intelligence, sběr informací z otevřených zdrojů. Za starých časů to byly třeba noviny, ale dnes je mohutně doplnil internet a zejména sociální sítě, na kterých na sebe lidé vykvákají tolik osobních detailů, že ještě před třiceti lety by s jejich zjištěním měl problémy i Mossad. V podstatě stačí je „shrabovat“ a vyhodnocovat, celá práce s jejich získáním se redukuje na sezení před monitorem. Teď to možná znělo trochu přehlíživě, protože to vyhodnocování je samozřejmě těžká práce. Kde najít přehled zničených tanků Ukrajinsko-ruská válka je zlatým věkem OSINTu, protože dnes má skoro každý v kapse zařízení, se kterým můžete dělat fotky, natáčet videa a, pokud je k dispozici mobilní síť, nahrávat je rovnou na internet. (Není-li k dispozici síť, stačí, když se občas ocitnete v dosahu wi-fi, třeba jen jednou za den.) Kromě toho se dnes na bojištích často používají i drony s kamerami. Zároveň ale ještě nejsme tak daleko, aby se dala úplně rutinně vyrábět falza (deepfakes) s libovolným obsahem, která by ani odborníci nerozlišili od reality. Spatříte-li tedy hořící trosky nějaké helikoptéry na poli, je celkem pravděpodobné, že jde o skutečný sestřel. Tahle skutečnost dala vznik organizacím, které tento druh fotek a videí sbírají a vedou na jejich základě „válečnou statistiku“ nezávislou na bojujících stranách. Což je dobře, protože oficiální prohlášení bojujících států mají přirozeně tendenci nafukovat ztráty nepřítele a nešířit se příliš o vlastních ztrátách. A moc jim tedy věřit nemůžete. Největší OSINT server zabývající se současnou válkou na Ukrajině je Oryx, provozovaný dvěma Nizozemci. Oryx už funguje nějakou dobu a zatím má reputaci celkem neutrálního a poctivého zdroje. Reputace je vůbec nejsilnějším atributem OSINT projektů; náhodné chyby se tolerují, ale pokud je někdo chycen při systematickém „kladení palce na misky vah”, ztracenou profesionální pověst už zpátky nezíská. Chcete-li se ponořit do databáze Oryxu, můžete se například podívat na ztráty letadel, roztříděné podle typů – helikoptéry, bezpilotní prostředky, klasická letadla – a podle druhu ztráty – opuštěná technika, ukořistěná technika, zničená technika. Kompletní ztráty mapuje jiná stránka, ze které se například dozvíte, že doložitelně zničených ruských tanků bylo ve chvíli, kdy toto píšu, 109 a ukořistěných – překvapivě o něco více, 111. Čečenský Tik-Tok batalion OSINT není zrovna triviální práce a neposkytuje úplný obrázek o situaci. První problém, který musejí sběratelé OSINTu řešit, je zjištění, odkud příslušný záznam (fotka, video) vlastně pochází a kdy byl pořízen, a také, zda nejde o duplikát už existující informace. Bojová technika ruské výroby se používá i jinde, třeba v Sýrii, a na Ukrajině se bojuje od roku 2014, takže do sbírky zachycující současné boje by mohly proniknout i starší záznamy. Ty je potřeba vyfiltrovat. Naštěstí to není až tak obtížné, protože většinou platí, že ty starší záznamy se už na internetu objevily dříve (málokdy se stane, že by někdo natočil sestřelení vrtulníku a „sušil si to video doma“ až do další války za několik let) a když máte dostatečně velkou komunitu čtenářů, tak vás někdo na takovou skutečnost upozorní. Kolektivní paměť lidstva je celkem dobrý korektor. U čerstvých záběrů pomáhá takzvaný geotagging, protože moderní telefony umějí přidávat do videí a fotek informace o GPS souřadnicích místa, kde vznikly. Toto není „neprůstřelné“, protože lokalizační informace se dají zfalšovat. Musejí se tedy brát v úvahu další okolnosti – například je-li vidět na videu vesnická či městská ulice s fasádami, vývěsními štíty obchodů atd., můžete srovnat její podobu s předválečnými záběry z Google Maps. Můžete také srovnávat aktuální počasí (sníh, déšť), polohu keřů, stromů, řek, terénních vln atd. V poli nebo v lese někdy pomůžou charakteristické stavby na horizontu (vodojemy, věže kostelů, přístavy, letiště). Pokud toto všechno sedí, dá se říci, že míra spolehlivosti fotky či videa se zvyšuje. A naopak, pokud nějaký detail zásadně nesedí, je to důvod zbystřit a začít hledat další drobné chyby prozrazující, že jde o fake. (Koho by zajímaly detaily o takové práci, najde je zde.) Naštěstí se na tomto ověřování podílejí i komunity fanoušků. Více očí víc vidí a více mozků si všimne většího množství detailů. Pokud jde pouze o záznam boje z pohledu pěchoty a nic více, je nutno vždycky poněkud pochybovat o tom, jestli náhodou nejde o divadýlko za účelem propagandy. (Hodně takových videí vypouštějí Kadyrovovi Čečenci, kterým se také začalo poněkud posměšně říkat „Tik-Tok batalion“.) Sebrat několik chlapů v uniformách a zastřílet si směrem k nejbližšímu lesu, to může udělat každý, a nic moc to nestojí. Je-li ale k vidění složitější bojová scéna včetně ničení pohybující se techniky, pravděpodobnost, že jde o původní a neupravené záběry skutečné války, tím roste. V případě letecké techniky pomáhá s ověřováním detailů i skutečnost, že existuje poměrně mnoho nadšenců obléhajících (i v míru) různá letiště a zapisujících si, kdy kde co přiletělo a jak dlouho se to tam zdrželo. To se týká i vojenských strojů, ke kterým existují sice neúplné, ale poměrně rozsáhlé databáze jejich označení. (A hackeři se občas postarají o to, aby někde „šlohli“ oficiální databáze přímo ze serverů druhé strany.) U řady sestřelených strojů je jejich číslo stále ještě čitelné a může opět posloužit k ověření, že takové letadlo existovalo a že patřilo k jednotce, která v dané oblasti operuje. A naopak, vynoří-li se v dubnu video s letadlem, které bylo sestřeleno koncem března, můžete hned usoudit, že jde o dřívější záznam. Informační asymetrie: žádný kolaps ruského válečného úsilí nenastal Největší slabinou OSINTu v současné ukrajinsko-ruské válce je jeho asymetrie. Ukrajinci dodávají do světa daleko větší množství video- a fotomateriálu, kdežto na ruské straně posbírali vojákům před invazí mobilní telefony a tím je připravili o možnost dělat totéž. (Separatistů z Doněcku a Luhansku se to netýkalo, ti publikují průběžně, ale jde jen o značně omezený úsek současné linie kontaktu.) Tím pádem v OSINT databázích drtivě dominuje zničená ruská technika, kdežto o ztrátách ukrajinské techniky nemáme ani zdaleka takový přehled. Není to až tak zásadní problém, protože ona i samotná ta válka ve skutečnosti je poněkud asymetrického rázu. Rusové potřebují k obsazení a udržení ukrajinského území dostatek těžké techniky, kdežto Ukrajinci se snaží je „vykrvácet“ zejména útoky na roztažené zásobovací linie, k čemuž nejsou tanky ani helikoptéry potřeba. (Něco jiného by bylo znovudobytí Chersonu nebo zlomení obklíčení Mariupolu, to se jen s pomocí dronů a raket odpalovaných z ramene patrně udělat nedá.) Ale ve světové laické veřejnosti tím vzniká dojem, že ruská armáda na ukrajinském území už musí být skoro na lopatkách, což tedy zatím není. Ofenzíva se zarazila, ale žádný kolaps ruského válečného úsilí dosud nenastal. Tato asymetrie, způsobená právě zabavením mobilů, byla z hlediska informační války chyba, a Rusové si jí všimli. V posledních zhruba deseti dnech je vidět, že se začali přizpůsobovat. I oni už vydávají videa útoků na ukrajinské pozice a OSINT databáze se pomalu začínají plnit i z té druhé strany. Sice jde spíš o profesionálně natočené záznamy, ale pokud jejich detaily sedí, není důvod je ignorovat. Nelze lhát ani laikům Von Clausewitz kdysi přišel s pojmem „mlha války“, der Nebel des Krieges (přesná formulace zněla trochu jinak, ale na tom nesejde). Označoval tak míru nejistoty, která zahaluje vidění velitelů, řadových vojáků i světové veřejnosti, která vývoj na bojišti sleduje. V současné době je „mlha války“ stále stejně relevantní jako dřív, ale poněkud „zřídla“. Někdy dokážeme i ze značné vzdálenosti zahlédnout věci, o kterých by se ještě za druhé světové války nemohlo profesionálním špionům ani zdát. Nebude to tak věčně, protože možnosti falšování médií v laboratořích neustále rostou. Někdy roku 2040 se můžeme dočkat i naprosto dokonalých „videozáznamů“ z bitvy, ve které jsou bronzoví čínští draci někde nad Okinawou sestřelováni pomocí japonských titanových vibrátorů velikosti XXXXL. Pak už nebude jen tak možné říci, který záznam vypadá spolehlivěji a který ne. Ale rok 2022 je zlatou érou OSINTu a to, mimo jiné, znamená, že nám laikům nemůže v těch ověřitelných záležitostech nikdo lhát příliš.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-17 20:11:03

Inflace, ta neosobní lež – II.

Milí čtenáři, jakmile vyšel první díl tohoto článku, ozval se mi jeden z vás a poněkud zkritizoval můj výběr cen energií coby reprezentativního problému spojeného s inflací. Zdražují totiž i potraviny, bydlení a tak dále. No dobrá, měl jsem k tomu nějaký důvod, a to byla „palebná příprava” na druhý díl článku. Mám totiž za to, že zrovna zvyšující se ceny energií můžou sehrát v inflační situaci roli „startéru”. Až se začne přidávat na mzdách... Začneme triviálním pozorováním s netriviálními důsledky: v severní půlce Evropy bývá v zimě zima, někdy značná. Nevíme, jak to s tou zimou bude letos. Bude-li mírná, nemusí se nic zvláštního dít, ale bude-li studená, může nastat následující scénář. (Stejně se musím „štípat”, abych uvěřil tomu, že v roce 2021 řešíme v Evropě tuhost zimy, ale to je cena za současný energetický mix.) Takže ten hypotetický, leč zcela dobře možný scénář. Krutá zima, vysoké ceny energií, a někdy v únoru či v březnu přijdou „seveřanským” odběratelům takové faktury za teplo a elektřinu, že už to začne přesahovat mez tolerance jejich rodinných rozpočtů. Lidé mají tendenci přizpůsobovat své výdaje svým příjmům, tudíž rezervy v jejich cashflow nebývají kdovíjak vysoké. Bydlení není levné nikde, řada středostavovských rodičů na Západě posílá svoje ratolesti do draze placených soukromých škol (protože ve státní škole hrozí přílišné, eh, kulturní obohacení ze strany spolužáků) atd. Co v takové chvíli ten příjemce faktury udělá? Přijde za svým zaměstnavatelem a řekne: „Toto už nejde, všechno zdražilo, potřebuji větší výplatu.” Kdyby panovala bída, mohl by se mu zaměstnavatel vysmát a odpovědět: „Budeš makat i za málo, člověče nevděčná, a budeš rád, že máš vůbec nějakou práci.” Jenže pracovní trhy v severní půlce Evropy jsou poslední roky spíš ve stavu, kdy je zaměstnanců nedostatek. Aneb, jak to před pár týdny řekl jeden můj známý: „Vždycky byl problém sehnat chytré lidi, ale teď už nejsou ani blbci.” Tím pádem ten zaměstnavatel nemá moc na výběr a bude mu muset opravdu přidat, aby nepřišel o kvalitního člověka a nevyzobnula mu jej konkurence. A přidá nejspíš nejen jemu, ale všem, nebo aspoň všem na srovnatelné pracovní pozici – aby to někdo nedal k soudu jako diskriminaci. Přidat jednomu a ostatním nikoliv by bylo moc destabilizující pro poměry na pracovišti. Takové přidávání na mzdách ovšem něco stojí, a ne každá firma je ochotna na takové extra výdaje „vyplácat” veškerý zisk, pokud vůbec takového zisku dosahovala. Tiskárnu na peníze samozřejmě taky nemá, takže logickým řešením je zdražit vlastní prodávané služby a zboží. V normální situaci by to bylo trochu riskantní, ale jestliže už stejně v celé zemi panuje atmosféra, že „zdražuje skoro všechno”, možná to trh nějak skousne. Jenže tím se zase posílí inflace čili ztráta kupní síly peněz. A někde jinde se jiní zaměstnanci a podnikatelé, kteří až dosud „drželi hubu a krok”, podívají na nové ceníky a usoudí, že teď musejí zdražit oni. A to zase rozhodí rozpočty jiných firem a zaměstnanců atd. atd. Tomu se, přátelé, říká inflační spirála, a pokud už se jednou rozjede, je extrémně těžké ji nějak zastavit. A rozjede-li se opravdu, můžeme pak veškerá vysvětlení ECB a podobných institucí o tom, že současná inflace je jen dočasná „špička v trendu” a brzy zase poklesne, políbit na rozloučenou a hodit do kamen. Nu, a ceny energií jsou pro takovou spirálu docela dobrý startér, protože na energiích se, zvlášť v zimě, nedá moc šetřit. Zmrznout nechcete a do práce taky jezdit musíte. V 70. letech 20. století byl prudký nárůst cen ropy spojen právě s takovou epizodou zvanou „stagflace” (= stagnace + inflace, úžasná kombinace, není-liž pravda?) Takže: pokud chcete odhadnout budoucí vývoj inflace, nevěnujte tolik pozornosti oficiálním prohlášením a sledujte raději vývoj mezd. Pokud začnou firmy ve Švédsku nebo v Nizozemsku přidávat svým zaměstnancům 10-15-20 procent, bude to „červená vlajka” jako hrom. Nástroj pro krocení inflace zůstane nevyužitý Běžným a popravdě asi jediným skutečně osvědčeným způsobem, jak tlumit už rozjetou inflaci, je zvýšení úrokových sazeb. To je v moderních ekonomikách úkol centrálních bank. Zvýšení úrokových sazeb není „opatření zadarmo”, může zchladit ekonomiku příliš a vyvolat recesi. Nicméně v případě potřeby se to dělá, například ČNB letos zvýšila úrokové sazby v červnu (málo), v září (středně) a v listopadu (docela razantně). Jenže Evropská centrální banka, nejdůležitější centrální banka v tomto koutě světa, nemá na rozdíl od ČNB k nějakému zvyšování úrokových sazeb politický prostor. Teoreticky tedy ano, je to nezávislá instituce, ale prakticky musí být extrémně opatrná, protože zvýšení úrokových sazeb v eurozóně by mohlo poslat do kolen silně zadlužené státy, jako je třeba Itálie. Vezmeme si teď tu Itálii jako vzorek problému, ale podobné problémy by mělo Španělsko, Francie, Belgie atd., jen v trochu menším měřítku. Nízké úrokové sazby umožňují Itálii, aby i přes své vysoké absolutní zadlužení (155 procent HDP!) nevydávala příliš mnoho peněz na placení úroků. Obsluha italského státního dluhu se v současné době pohybuje mezi třemi až čtyřmi procenty HDP, zatímco v časech slabé liry to bylo i více než 10 procent. Kdyby Evropská centrální banka zvýšila úrokové sazby podobně, jako to učinila naše ČNB, znamenalo by to, že by Itálie najednou nevydávala za obsluhu dluhu pouhé tři čtyři procenta svého HDP, ale třeba šest nebo sedm procent. To by byl drastický rozdíl a znamenal by nutnost: a) buď škrtat na sociálních výdajích, které už jsou v Itálii beztak dost seškrtané; nebo b) vzít si další půjčky na splácení úroků, což je klasická a většinou dost rychlá cesta do pekel; nebo c) sdělit investorům, že tentokrát nic nedostanou, a tomu se říká insolvence. A jelikož všechny tři scénáře jsou pro fungování EU explozivní, plyne mi z toho, že se nikdo ve Frankfurtu do žádného zvyšování úrokových sazeb nepohrne. Tím pádem ovšem zůstane nejúčinnější známý nástroj pro krocení inflace – nevyužitý. K tomu, abych předpověděl následky této očekávané pasivity přesně, mi schází ona příslovečná křišťálová koule. Mohu jen zopakovat větu ze závěru včerejšího prvního dílu: co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-27 12:42:44

Ostatně soudím, že Twitter musí být smazán. Tedy ne celý Twitter, můj Twitter

Stane se, že dokončíte nějakou práci, třeba článek, a místo pocitu uspokojení se dostaví neurčitý dojem, že něco je v nepořádku. Někdy se z toho vyklube nějaká nepřesnost, kterou odhalíte až zpětně. Jindy jde o něco principiálního. To se mi stalo teď, po posledním textu. Poslední odstavec toho článku má formu „knížecí rady“ ostatním. A když už rozdávám takové rady, možná bych měl sám jít v něčem vzorem. Už delší dobu považuji sociální sítě za metlu lidstva. Facebook jsem smazal předloni v létě. Teď bude následovat Twitter. Důvodů je mnoho, tady jsou aspoň ty základní. „Nakašlat, jó nakašlat!“ Ten nejbanálnější z nich – epidemie, zdá se, končí. Doupata neřesti se zase otevírají a lákají na čerstvou kávu. Kmen introvertů, ke kterému nepochybně patřím, se vyznačuje sníženou kapacitou pro kontakt s jinými lidmi. Je škoda s ní plýtvat na sociální síti, kde ten kontakt přece jen není moc osobní. Má snad člověk jednoho dne umírat se vzpomínkou na všechny ty rádoby vtipné statusy, které naklepal do mobilu? K uvědomění si toho, jak velký problém to je, mě přimělo nedávné ponoření do Chaos Monkeys, Martínezovy knihy, kterou jsem zmiňoval v předminulém článku. Odnesl jsem si z ní dojem, že „engagement“, připoutání uživatele k obrazovce, je pro tyto naleštěné upíry zdaleka nejdůležitější metrikou. Samozřejmě jsem to tušil už předtím, ale ono je to asi ještě horší, než se mi zdálo. Sociálních sítí byla v nedávné historii internetu kvanta. Přežilo jich jen pár. Částečně je to efektem sněhové koule (čím více uživatelů, tím větší interaktivita), ale částečně je to dáno naprostým mistrovstvím těch vítězných systémů v tom, jak „zaháčkovat“ uživatele, aby trávil čas právě tam a ne jinde. Řekl bych, že sítě jako Google Plus dojely právě na nedostatečnou schopnost manipulace lidí. S nedostatkem tohoto know-how jim nepomohla ani záštita od největší softwarové firmy světa. Poslední dobou mám navíc možnost srovnat Twitter s Parlerem. Parler má o dost bohatší životní historii, přesně toho typu, že se tam zaregistrujete už jen z trucu. Ale jeho samotné uživatelské rozhraní je jaksi divné a nepřitažlivé. Když už tam přijdete, máte pocit, že chodíte po staveništi webové stránky, ani ty barvy jako by neladily… Kdežto Twitter je mnohem „hladší“, nenápadně lákavý, zdvořile podbízivý, servírující vám neustále nový obsah s elegancí Novaka Djokoviče při mečbolu. Na rozdíl od Parleru, kam jsem se nepřihlásil už několik týdnů, mě úspěšně „zaháčkoval“. Chci tam trávit čas, ale zároveň nechci. Pocit, který mi kolega-exalkoholik popisoval ve svém vztahu k chlastu. Toto není v pořádku, i když se bavíme třeba „jen“ o půlhodině denně. Ty půlhodiny se během roku pěkně nasčítají. A jsou to půlhodiny, kdy nemůžete přemýšlet nebo se dozvídat nové věci. Jak by zpíval zdvořilejší Karel Kryl: „Nakašlat, jó nakašlat!“ Lynčovací atmosféra Další faktor: neuvěřitelná nestabilita toku diskuse. Všichni řeší to samé, a o pár hodin později zase všichni to samé, až na to, že téma se změnilo. Během dne třeba třikrát. Než si stihnete něco pořádně rozmyslet, už je to pasé. Přitom se na Twitteru většinou ani nic zajímavého nedozvíte. Najít tam materiál na zajímavý a originální článek je vzácnost. Debata se vesměs točí kolem již známých zpráv a její podstatou jsou krátké, vykřikované názory. Názory jsou jako, ehm, zadní otvory; má je každý a jen vzácně jde o něco, na co byste se podívali s radostí. Ono se ostatně do omezeného rozsahu jednoho tweetu příliš mnoho informací nacpat nedá. Daleko snáze se do něj nacpou emoce všeho druhu, ale nejčastěji vztek. Nemyslím si, že by se měla zakazovat nenávist, stejně jako si nemyslím, že by se měl zakazovat alkohol. Ale to neznamená, že je moudré se v obojím každý den rochnit až po uši. Úplně specifickým prokletím Twitteru i Facebooku je pak skutečnost, že nejmíň čtvrtina těch digitálních bouří se točí kolem toho, co na Twitteru či Facebooku řekl někdo jiný. „Hulahaló, slyšeli jste už, co Mařka prohlásila o Tondovi?! Viděli jste, jak nehorázný nápis má Franta na tričku?! Zuřtéééé! Křičtéééé!“ Šmarjápanno. Školka hadr. Tenhle druh stádní konformity v bublině, realizované či přímo vynucované posměchem a verbální šikanou, se považuje za problém i u teenagerů, ale na sociálních sítích je nultým přikázáním. Nejsem si jist, zda po něm vůbec následují ještě nějaká další. Ty sítě nás infantilizují. Toto není jenom kosmetický problém. Jednak se člověk naučí uvažovat v pitomých zkratkách a karikaturách, jednak si navykne, že Overtonovo okno, po jehož přešlápnutí nastávají vzteklé reakce, je neuvěřitelně úzké. Což kvalitě diskuse ani života nijak nesvědčí. Mimochodem, vůbec to není jen doména lunatické levice, rozšířilo se to jako infekce všemi směry. Vážím si lidí, kteří tomu odolávají, protože je to těžká práce; taková skrumáž vás úplně táhne se k ní přidat. Nevím, co je to v lidské psychice za sviňácký podprogram, který člověka pošťuchuje k davové agresi. Ale Twitter mu dává křídla. Kdyby vám rozdávali virtuální šutry k hození, nemohli by pro svoji lynčovací atmosféru udělat více. Čímž se pomalu dostáváme k dalšímu bodu. „Dobrý stěr“ Nejrozšířenějším jazykem na Twitteru není ani angličtina, ani španělština, ani hindština, ale sarkasmus. Silně omezený rozsah textových políček kombinovaný s nabitou emocionální atmosférou k tomu vysloveně láká. „Dobrý stěr“ je tím, čím se lidé na sítích pyšní, a za co je ostatní odměňují lajky a srdíčky. Odtud není daleko k tomu, abyste se považovali za reinkarnaci Oscara Wilda, famózního svými bonmoty. Jenomže čím více se orientujete na „dobré stěry“, tím více zapomínáte na to, jak se přemýšlí a uvažuje v dlouhé formě. Což dnes už pomalu znamená jednu normostranu textu. Dalším efektem této vynucené stručnosti je poměrně časté nepochopení, „co tím chtěl básník říci“. Situací, kdy se na někoho navalil dav proto, že řekl něco stručně-dvojznačného a jeho protivník z toho udělal screenshot a doplnil nejhorší možný výklad, jsem viděl několik. Ta síť vysloveně odměňuje argumentaci ve špatné víře a podrazáctví. Samozřejmě, může to být i kulturní záležitost. Koneckonců Twitter vznikl v Silicon Valley a do nějaké míry je formován tamní kulturou. Malá virtuální smrt? Pro dnešek poslední bod. Přítomnost na sociálních sítích se dneska považuje za naprosté must, a pro autora textů dvojnásob. Ze všech stran vám odborníci radí, jak co nejvíce zvýšit angažovanost, jak získat ještě více sledujících, vyladit příspěvky k optimální čitelnosti ve feedu, analyzovat provoz a přizpůsobovat tomu svoji produkci… Zablokování účtu je pak malá virtuální smrt, konec tvůrčí kariéry. Každý z něj má hrůzu. Málokdo si klade otázku, jestli je to vůbec pravda. Viděli jste seriál Černobyl? Na jednom místě tam Gorbačov říká svému politbyru větu, která asi platí i ve spoustě jiných situací: „Naše moc je založena na dojmu, že máme moc.“ (Nevím, jestli to reálný Gorbačov někdy řekl, ale sedělo by to k jeho způsobu uvažování.) To jsou přesně ty situace, kdy mě láká vyzkoušet opak všeobecně hlásané moudrosti. Jakmile je něco považováno za alternativlos, kladu si otázku, jaká je tedy skutečná alternativa. To, nad čím pochybuji, je, zda jsou ty sítě skutečně tak zásadní a nepostradatelné, jak se říká. Když jsem před necelými dvěma lety smazal Facebook, měl jsem strach, že dojde k drastickému propadu čtenosti a návštěvnosti blogu. Nestalo se víceméně nic, rozhodně nic, čeho bych si všimnul. (Do detailů tu návštěvnost nesleduji.) Není to náhodou tak, že vám ty sociální sítě přivádějí čtenáře, kteří by si vás našli i bez nich? Že jejich moc, stejně jako u toho Gorbačovova SSSR, vychází z dojmu jejich moci? Třeba jsou tyto poměry v případě kavárny na promenádě nebo výrobce stylových palčáků jiné. Ale má dosavadní zkušenost z odchodu od Facebooku by nasvědčovala tomu, že být na té síti se nevyplatí. To, co jí dáte (promarněný čas, energie), je dražší než to, co dá ona vám. Samozřejmě mám z toho kroku trochu obavu. Klidně může jít o „bridge too far“, po kterém se přivalí zkáza a nad vysušenými kostmi tohoto blogu si jeho jásající protivníci dají slavnostní přípitek nápojem ze zeleného ječmene. Ale já už tam prostě nechci být. Zbývá určit ten okamžik svobody. Blíží se letní slunovrat (21. června v 5:33 ráno), to vypadá jako dobrá příležitost. Vstávat v pět se mi kvůli tomu nechce, ale někdy v průběhu onoho slunovratového rána tu blbost po dvanácti letech smažu. Konečně. Freeeedom!   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-01 11:31:17

“Sociální dilema”, film o novém Frankensteinovi

Sociální dilema je jméno nového filmu, který najdete na stránkách streamovacího obra Netflix i s českými titulky. Je to zajímavá podívaná, i když v některých detailech poněkud zvláštní. Asi bude nejlépe odbýt si veškerou kritiku hned na začátku. To, že se zrovna právě ausgerechnet Netflix rozhodl „trhnout” od zbytku obřích firem a natočit dokument, který k nim je naprosto nelichotivý, je trochu paradox a možná by se dalo použít i slovo „pokrytectví“. Je to přece také gigantická firma, netflixové přenosy tvoří 15 procent všech dat proudících po světovém internetu. A své zákazníky nepochybně Netflix také sleduje a analyzuje jejich chování, aby identifikoval aktuální trendy a mohl provádět personalizovaná doporučení. (Zrovna Sociální dilema mi Netflix doporučil se slovy „aktuálně třetí nejsledovanější film v ČR“.) Cynické strašení? Cynik si položí otázku, zda to náhodou není tím, že se v USA poslední dobou dominantní postavení určitých internetových firem řeší na nejvyšší úrovni (v případě Googlu už je skoro jisté, že půjde k soudu). Možná, že Netflix chce v téhle situaci vypadat před politiky co nejlépe, k čemuž by mu takové distancování mohlo pomoci. Na druhou stranu je třeba uznat, že Netflix vybírá od svých zákazníků měsíční předplatné a necpe jim žádné reklamy, čímž se od těch „zadarmo drahých“ služeb typu Googlu, Facebooku a Twitteru výrazně liší. Daleko více to připomíná normální obchodní vztah mezi dvěma stranami. Druhá věc, kterou musím Sociálnímu dilematu vytknout, je vcelku zjevná snaha strašit diváka. To se dalo pojmout jemněji, případně vůbec. Některé ty skutečnosti, o kterých se tam mluví, jsou strašidelné samy o sobě a přidávat k nim temné manipulační scény působí jako overkill. Tím ale seznam mých výtek končí. Ten film je dobrý a přinutí vás o problému jménem sociální sítě přemýšlet z různých úhlů pohledu. Autoři filmu si vybrali docela širokou škálu osob k vyzpovídání, od zjevně levicového dredaře až po distinguovaného rizikového investora kolem šedesátky. Většina z těch lidí měla se vznikem a rozvojem dnešních sociálních sítí něco společného. A každý z nich vidí jiné slabiny. Nechci tady prozrazovat všechno, co v devadesátiminutovém filmu padne, ale dozvíte se tam toho dost. Zejména o pozadí toho, jak funguje zobrazování reklam a jakým způsobem si sítě člověka mapují. Rád bych nicméně zmínil aspoň tři věci, které mě hodně zaujaly, a své úvahy k nim. Závislost na sociálních sítích První je myšlenka, kterou vyřkne jeden ze zpovídaných inženýrů. Aplikace, které se snaží připoutat vaši pozornost kvůli tomu, aby vás někam zatáhly, nejsou nástroje (tools), ale něco jiného, pro co zatím nemáme žádný přesný termín. Pracovně bych jim říkal opruzanti. Nástroje v běžném slova smyslu neovlivňují vaši činnost. Kladivo si vezmete, něco s ním zatlučete, pak jej zase odložíte stranou a ono po vás nekřičí „hej, rozbij ještě něco jiného!“ Prostě si tam tiše leží. Ještě extrémnější příklad by byla pistole. Kdyby váš věrný Glock co chvíli kníkal „dneska jsi ještě nevystřelil ani ránu, zanedbáváš mě!“, asi by to bylo krapet divné. Přesně takhle ale fungují mobilní aplikace pro sociální sítě. Ty bojují o vaši pozornost různými událostmi a upozorněními, co udělali vaši přátelé a kolegové. Ani to nemusí být přímá zpráva pro vás osobně. Odolat pípajícímu mobilu je těžké, zvlášť pokud se běžně pohybujete v kolektivu (třeba školním), kde je společenskou normou okamžitě reagovat na každou pitominu. Tenhle druh interakce vyvolává nějakou závislost. Třeba ne v každém, ale v dost lidech na to, aby měla nějaké globální důsledky. Mladší generaci tuhle situaci nezávidím, tam hrozí, že budete-li od sítí „abstinovat“, stane se z vás společenský vyvrhel, naprostý nikdo. Žádné holky, žádná parta. Člověk versus strojové učení Druhá je úvaha o tom, že nová éra sociálních sítí se od předešlých milníků vývoje liší v důležitém detailu. Všechny dřívější nové formy komunikace (knihtisk, noviny, rádio, televize) sice přinesly změny, ale vyvíjely se relativně pomalu. Byly vytvořeny lidmi a lidé je také pozvolna vylepšovali – určitým tempem, se kterým jiní lidé dokázali držet krok. Sociální sítě jsou poháněny strojovým učením, které se od lidského způsobu „vynalézání a vylepšování“ dosti kvalitativně liší. Jde vlastně o systém, který průběžně vylepšuje sám sebe, permanentním prováděním drobných pokusů a vyhodnocováním jejich výsledků. Navíc má k dispozici čím dál silnější hardware ke svému běhu. S takovým systémem jen těžko dokáže nějaká lidská bytost držet krok; a což teprve snaha jej nějak obestavět zákonným rámcem? U všech předešlých forem komunikace jsme si časem vypěstovali určitou duševní rezistenci vůči jejich nejhorším projevům. Ale zrovna samoučící systém může vznik nějaké lidské rezistence zpozorovat hned, a hned se tomu také může začít přizpůsobovat, čímž ji neutralizuje. Bez „lidských pojistek Třetí je připomenutí, že, well, roboti nejsou lidé. Dostanou-li úkol, snaží se jej plnit přesně podle zadání a neřeší nějaké vedlejší efekty, které přitom způsobí, ať už jsou jakékoliv. „Uvažování“ takových systémů je neuvěřitelně hluboké, ale zároveň úzké. Na matfyzu k tomu býval bonmot, že počítač dělá to, co mu naprogramujete, a ne to, co jste po něm skutečně chtěli. V případě Facebooku či Twitteru je hlavním úkolem sítě zabrat vám co největší procento vašeho bdělého stavu, protože čím déle na tu obrazovku budete zírat, tím více reklam se vám ukáže a tím více provozovatel sítě vydělá. (Právě nedávno ostatně vyplavalo do médií podezření, že Instagram, vlastněný Facebookem, nedovoleně zírá kamerou zpátky na vás, snad aby vyhodnotil vaše emoce či co.) Čtyřiadvacet hodin na FB je nerealizovatelných, uživatel musí někdy spát, ale deset hodin denně je nepochybně reálná a dosažitelná hodnota, aspoň u těch nejsnáze zaháčkovatelných typů lidí. To je jasně definovaný a měřitelný cíl a ten softwarový robot se jej bude snažit splnit ze všech sil, bez užití nějakého „zdravého rozumu“, který ostatně není zase tak běžný ani u živých lidí. Pokud takový systém sledováním svých uživatelů zjistí, že nejlepší cestou je vytvářet politické kontroverze, klidně a bez zábran rozeštve celé národy až na pokraj občanské války. Nemá v sobě zabudované žádné pojistky, aby nezašel libovolně daleko. Dost možná takové „lidské“ pojistky ani naprogramovat nejde. Vnímat atmosféru ve společnosti roboti nedokážou a těžko říci, zda by ji šlo nějak solidně kvantifikovat, aby ji bylo možné přetvořit v softwarový modul. Navíc k tomu provozovatelům sítí schází motivace, protože zaváděním nějakých pojistek nic nevyděláte, spíše naopak. A i kdyby to šlo, třeba jste právě jen přidali další vrstvu manipulace… Přinutí vás přemýšlet Celkový dojem, který ve mně Sociální dilema zanechalo, se moc neliší od toho, který jsem měl už předtím. Ale přeci jen jsem se z něj něco dozvěděl. Kdybych měl shrnout svůj aktuální dojem, slavné Frankensteinovo monstrum bylo proti současným sítím milý a neškodný strýček. (Také jej v případě nouze šlo zabít.) No nic, máte-li Netflix, běžte se na ten film podívat. I když s ním nebudete souznít na sto procent, je chytře pojatý a přinutí vás přemýšlet. Už jenom tím se dost liší od běžné produkce pro zábavu. Update: Jeden ze čtenářů mě upozornil, že míchám Frankensteina-vědce a jeho monstrum. Mea culpa. Film jsem viděl někdy v minulém století a nezaujal mě tak, abych si přečetl knižní předlohu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2020-01-04 13:32:45

Francis Fukuyama: Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu (ukázka z knihy)

V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává.   Ukázka z knihy: KAPITOLA 13 Národní příběhy Vytvářet teorie o národní identitě je obtížné, protože dnešní národy jsou vedlejším produktem složitých a chaotických historických bojů, často plných násilí a nátlaku. Tyto boje vyústily do vzniku národů, které jsou vhodnými platformami pro zakládání demokratických institucí, avšak i dnes jsou výsledky těchto procesů zpochybňovány a neustále se musejí vyrovnávat s demografickými, ekonomickými a politickými změnami. Ke vzniku národních identit vedou čtyři hlavní cesty. První je přesun lidí v souladu s politickými hranicemi určité země, buď vysláním osadníků do nových teritorií, násilným vyhnáním lidí žijících na určitém území, nebo prostě jejich zabitím – případně všemi třemi cestami najednou. Třetí cesta dostala v průběhu balkánských válek na začátku 90. let název etnická čistka a mezinárodní komunita ji oprávněně odsoudila. Avšak v minulosti docházelo k etnickým čistkám v mnoha zemích, včetně demokracií, jakými jsou Austrálie, Nový Zéland, Chile a Spojené státy. Tady všude osadníci násilně přestěhovávali nebo vyvražďovali původní obyvatele žijící na svých územích. Druhou cestou ke vzniku národa je přesunutí hranic tak, aby vyhovovaly jazyku a kultuře stávajícího obyvatelstva. Z historie víme, že toho lze dosáhnout buď sjednocováním, jako v případě Itálie nebo Německa v 60. a 70. letech 19. století, nebo rozdělováním, například když v roce 1919 Irská republika odešla ze Spojeného království nebo když v roce 1991 vyhlásila Ukrajina svou nezávislost na bývalém Sovětském svazu. Třetí cestou je asimilovat menšinové obyvatelstvo do kultury existující etnické nebo jazykové skupiny. Před dvěma sty lety byla Francie mnohojazyčným národem, ale v průběhu času různé místní jazyky, provensálštinu, bretonštinu, vlámštinu a další, postupně nahradila pařížská francouzština. Stejně tak se přistěhovalci do Argentiny nebo Spojených států – nebo spíše jejich děti – učili španělsky či anglicky, aby vyhověli převládající kultuře a posouvali se na vyšší pozice na společenském žebříčku. Zjevná etnická homogenita Číny, kde prý více než 90 procent obyvatelstva tvořili čínští Hanové, byla produktem dlouhé, tři tisíciletí trvající kulturní a biologické asimilace menšinového obyvatelstva. Čtvrtou cestou je přetvářet národní identitu tak, aby vyhovovala již existujícím rysům dané společnosti. Navzdory názorům mnoha nacionalistů nejsou „národy“ biologickými entitami existujícími odnepaměti; vytvářejí se společenskými procesy zdola nahoru a shora dolů. Ti, kteří národ utvářejí, mohou záměrně formovat identity tak, aby byly v souladu s charakteristikami a zvyky lidí. Příkladem jsou zakladatelé Indie, Gándhí a Néhrú, kteří se opírali o již existující „ideu Indie“, jež obsáhne mimořádně rozmanitou populaci této společnosti.116 Zakladatelé Indonésie a Tanzanie dokonce vytvořili nový národní jazyk, aby sjednotili své velmi různorodé společnosti.117 K utváření národní identity nejvíce přispívají pravidla týkající se občanství a pobytu, zákony o přistěhovalcích a uprchlících a školní osnovy veřejného vzdělání, podle nichž se děti učí dějiny svého národa. A stejně tak, jenže zdola nahoru, umělci, hudebníci, básníci, filmaři, historikové a běžní občané vyprávějí „národní příběhy“, jež popisují, odkud pocházejí a po čem touží. Jeden z nejnázornějších příkladů vytváření národa v demokratické společnosti přinesl film Invictus: Neporažený, který vypráví o světovém poháru v ragby, který se konal v roce 1995 v Jihoafrické republice. Nová demokratická Jihoafrická republika, jež se na začátku 90. let zbavila apartheidu, byla rasově i etnicky silně roztříštěná. Rozdělený byl i sport, v němž běloši fandili rugby a černoši hráli fotbal. První prezident republiky, vizionářský Nelson Mandela, chápal, jak je sport důležitý pro národní uvědomění, a záměrně se snažil získat mezi černošskými obyvateli fanoušky převážně bílého národního ragbyového týmu zvaného Springboks. A to i přesto, že jeho vlastní strana, Africký národní kongres, s tím nesouhlasila. Své stoupence k fandění Springboks donutit nemohl, musel je vábit a přesvědčovat. Pomohlo, že Springboks nakonec pohár vyhráli. Porazili velmi silný novozélandský tým All Blacks, což byl tým, který se sám snažil před každým zápasem přispívat k utváření svého národa maorským válečným tancem, zvaným haka. Po těchto čtyřech cestách se k cíli dá dojít mírumilovně a ve vzájemné shodě, nebo násilím a donucením. Historicky jsou všechny současné národy vedlejším produktem nějaké kombinace čtyř cest a všechny vycházejí z nějaké kombinace donucení a spontánního souhlasu. Výzvou pro dnešní liberální demokracie je řešit imigraci a narůstající rozmanitost a využívat při tom nějakou kombinaci třetí a čtvrté cesty – definovat otevřenou národní identitu, která vyhovuje reálné různorodosti ve společnosti, a nově příchozí této identitě přizpůsobovat. V sázce je zachování samotné liberální demokracie. Současné evropské úsilí za udržení národní identity zahájili zakladatelé Evropské unie Robert Schuman a Jean Monnet, kteří chápali, že příliš úzké etnické určení národní identity zapříčinilo v Evropě dvě světové války.118 Jako protilék vytvořili v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli, jehož členy byla Francie, Belgie, Západní Německo, Itálie, Nizozemí a Lucembursko a které mělo zabránit novému vyzbrojení Německa a současně usnadňovat obchod a ekonomickou spolupráci v dříve celistvém regionu, který válka rozdělila. Společnost pro uhlí a ocel se postupně vyvinula v Evropské společenství a nakonec v Evropskou unii, jejímiž členy se postupně stalo dnešních dvacet osm států. Zakladatelé Evropské unie se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „post-národního“ evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny dvacátého století.119 Tito zakladatelé doufali, že ekonomická spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická. V mnoha ohledech dosáhli významných úspěchů – myšlenka, že Německo a Francie, dva hlavní protivníci světových válek, by spolu v budoucnosti začali opět válčit, se stala značně nereálnou. Jeden členský stát je rodištěm mladých, většinou vzdělaných Evropanů, ti získají vzdělání v druhém státě, vstoupí do manželství s někým z třetího státu a pracují na nejrůznějších místech uvnitř Evropské unie a v okolních státech. Jejich povědomí o tom, kde se narodili, nemizí, avšak jejich životy jsou svázány s Evropskou unií jako celkem. Není však jasné, zda „Evropa“ má nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež měla nahradit. Na úrovni členských států nebylo politicky přijatelné oslavovat národní identitu příliš hlasitě. To se týkalo především Německa a Španělska – jejich občané nemávali národními vlajkami, nezpívali národní hymny ani moc hlasitě nefandili svým sportovním týmům. Pro ně byla Evropa útočištěm, nikoli však místem, které by si sami vybrali. Jenže vedoucí představitelé EU nebyli v situaci, aby mohli investovat energii do budování alternativní nové identity.120 Společné evropské občanství nevytvořili – pravidla občanství zůstala v pravomoci jednotlivých členských států. Symboly příslušnosti k evropskému národu jako vlajka a hymna přišly pozdě a kvůli různorodosti svých členů neměla EU žádný společný vzdělávací systém zaměřený na principy občanství. Avšak největším neúspěchem byla demokratická zodpovědnost samotné Evropské unie. Nejmocnější institucí uvnitř EU byla Evropská komise, nevolený technokratický orgán, jehož hlavním cílem bylo prosazovat jednotný trh uvnitř Evropy. Ten se lidu zodpovídal pouze nepřímo, prostřednictvím Rady ministrů (Rady Evropské unie), jež zastupovala jednotlivé členské státy. Přímo volený Evropský parlament měl poněkud omezené pravomoci, a proto se mu nedařilo podstatně zvyšovat účast ve volbách nebo nadšení pro EU. Občané Evropy věděli, že pro ně jsou důležité volby na úrovni členských států a sem také směřovala jejich energie a zájem. Výsledkem bylo, že měli jen vágní pocit, že by EU patřila jim, nebo že by mohli kontrolovat instituce, které celé Evropě vládnou. Takže zatímco elity mluvily o „sjednocující se unii“, ve skutečnosti kolem jako nezvaní hosté kroužili duchové starších národních identit. Platilo to zejména pro starší, méně vzdělané voliče, kteří nemohli nebo netoužili využívat výhody nabízené novou Evropou. Tito duchové se začali zjevovat především v kritických momentech a pro EU jako celek představovali vážnou existenční hrozbu. Názorně to lze ukázat na krizi eura, kdy společná měna, zavedená v roce 1999, umožnila Řecku na začátku tisíciletí, v době ekonomického růstu, velmi marnotratné půjčky. Němci byli ochotní podporovat blahobyt u svých chudších evropských spoluobčanů, ale při splácení půjček k Řekům už takovou velkorysost neprojevili. Je pravda, že Řekové měli velmi odlišný přístup k úsporám, státnímu dluhu a blahovolným praktikám ve veřejném sektoru. S pomocí mezinárodních institucí, Evropské centrální banky a MMF, nedělalo Berlínu jako hlavnímu věřiteli Řecka žádné potíže zachovat se k Athénám značně tvrdě, což přetrvává dodnes. Krize měny uvnitř eurozóny odhalila hlubokou propast mezi severním a jižním křídlem EU; lidé na severu a jihu EU si dnes daleko více uvědomují své národní odlišnosti než před vypuknutím krize. (...)    116/ Hovoří o tom Sunil Khilnani, The Idea of India (Indická idea), New York: Farrar, Straus and Giroux, 1998. 117/ Příběh o vytvoření těchto národních jazyků viz Fukuyama, Political Order and Political Decay, 322–334. 118/ Tato část se opírá o mou přednášku pro Latsisovu nadaci „European Identity Challenges“ (Výzvy evropské identity). 119/ Teorii tohoto názorového proudu nastínil Jürgen Habermas; viz kromě jiného Habermas, The Postnational Constellation: Political Essays (Post-národní model: Politické eseje), Cambridge, MA: MIT Press, 2001; Habermas, „Citizenship and National Identity: Some Reflections on the Future of Europe“ (Občanství a národní identita: Pár úvah o budoucnosti Evropy), Praxis International 12 (1) (1993): 1–19. Viz také Ghia Nodia, „The End of the Postnational Illusion“ (Konec postnárodním iluzím), Journal of Democracy 28:5–19, duben 2017. 120/ O národní identitě v Evropě viz Kathleen R. McNamara, The Politics of Everyday Europe: Constructing Authority in the European Union (Politika každodenní Evropy: Vytváření moci v Evropské unii), Oxford: Oxford University Press, 2015.   Francis Fukuyama (*1952) je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů na Stanfordské univerzitě. Předtím učil na Škole pokročilých mezinárodních studií na Univerzitě Johna Hopkinse a na Škole veřejné politiky na Univerzitě George Masona. Fukuyama pracoval jako výzkumník v RAND Corporation a také působil jako zástupce ředitele vládní komise politického plánování. Je autorem knih Politický řád a politický úpadek, Konec dějin a poslední člověk, Velký rozvrat, Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a budování prosperity) a America at the Crossroads (Amerika na křižovatce). Žije se svou ženou v Kalifornii. Přeložila Marie Vlachová, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 196 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-27 07:42:46

Amazonský prales se rabuje pro naše pohodlí

Houpám se v hamace pod moskytiérou v centru peruánské Amazonie na řece Madre de Dios mezi svými přáteli indiány Ece´je, ke kterým jsem přijel po 46 letech. Byli z mého návratu nadšení, i když to neprezentují tak emocionálně jako my. Cítil jsem však, že jsem mezi svými, nezapomněli na mne ani po tolika letech a měl jsem slzy v očích, když třeba čtyřiaosmdesátiletý Mateo Biaeja si na mne vzpomněl a s úsměvem bezzubých úst mne objal.  Tím největším zadostiučiněním pro mne však bylo, že moji diplomovou práci o jejich kultuře a o jejich způsobu života, kterou Univerzita Karlova nechala v roce 1974 přeložit do španělštiny, mají a používají jako návod, jak pokračovat ve svých tradicích. A když mi César Jojaje Eriney, současný představitel komunity Palmareal, kde jsem v roce 1973 strávil sedm měsíců, ukázal svoji kuzmu, tuniku vyrobenou z lýka podle mého návodu, byl jsem dojatý. Nepotřebuji být ověšen tituly, neprahnu po členství ve významné světové organizaci na záchranu indiánů a jejich lesů. Jsem v jejich lesích každý rok, vdechuji s nimi jejich svěží vzduch, jím s nimi zdravé ryby a zvěř, piji zdravou čistou vodu z amazonských řek a svou přítomností bojuji za jejich kulturu, za jejich přežití, za jejich lesy. Jsou stále lovci, rybáři a někteří kopaničáři pěstují banány a maniok. Stále žijí v harmonii s okolní přírodou, i když pod tlakem naší technologie přijímají naše sofistikované hračky. Svět a jeho proces samolikvidace vnímám a pozoruji každoročně ze zorného úhlu amazonských indiánů v peruánské, brazilské, venezuelské a ekvádorské Amazonii. Oni a právě jen oni jsou nositeli toho správného, pozitivního posvátného vztahu vůči naší Zemi. Nejde o žádná velká slova, indiáni ostatně moc nemluví. U nich tiše pozoruji a vciťuji se do jejich harmonie se světem, s kosmem. To je jejich hlavní cíl života. Žádné materiální výnosy, zisky, zvyšování životní úrovně. Jen oni vědí, jak se chovat k matce přírodě již po několik tisíc let, jak se jí mají přizpůsobovat, jak se jí mají věnovat, jak jí mají děkovat a symbolicky ji obdarovávat za možnost žít a existovat. My Zemi nikdy za nic neděkujeme, jen ji dobýváme a drancujeme jako predátoři pro naše pohodlí, pro naši moc, proto, abychom byli stále bohatší a mocnější. Výsledkem je, že oni jsou podle nás chudí a my bohatí. Jenže oni jsou šťastní a my štěstí jen nekonečně hledáme cestou ničení Země a sami sebe. Užiteční idioti A nyní jsem svědkem, jak k nim přicházejí mladí aktivisté s jiskrou v oku a s visačkou Ekologická policie. Přicházejí jim dirigovat, nařizovat, kdy mohou a kdy ne lovit, rybařit či sbírat želví vejce. Tato mládež, musí přece vybudovat lepší zítřky pro Amazonii. Podobně jako kdysi ti mladí s jiskrou v oku a s rudými knížkami velkého Maa přišli budovat nový svět, teď jsou tu ti, kteří po celém světě burcují, revoltují za záchranu světa. Jsou mladí, mají na to právo a je to i jejich povinnost, ale zapomínají na jedno. Na to, že z toho drancování přírody i lesů Amazonie již desítky a desítky let pohodlně žijí a vůbec jim to do nedávna nevadilo. Amazonie se kácí a vypaluje desítky let a všichni z toho tyjí. Ty lesy a tamější přírodní zdroje se totiž rabují pro nás, pro naše pohodlí, pro naše sofistikované technologie vyráběné především pro mladší generace. Tedy i pro ty, kteří se teď bouří. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} My jsme totiž ti odběratelé brazilské sóji, brazilské kukuřice, brazilského hovězího, brazilských drahokamů, brazilského vzácného dřeva, brazilských nerostů – jako niobia – nutných pro naši elektroniku, brazilské bavlny, brazilského textilního a obuvního průmyslu. Já o tom bouřím desítky let, ale nedělám z toho politiku ani nevedu demonstrace. Demonstrace nikam nevedou. To je jen šalebná hra, klam pro veřejnost, hra na vysokou politiku. Je to „in“, zatímco někde jinde se zas rozdávají karty. Také jsme jako mladí cinkali klíči a jiní v pozadí si rozdávali pozice. Byli jsme jen ti užiteční idioti a hra se jen opakuje na jiné úrovni. Ze záchrany Země a amazonských lesů se stalo politikum a revoltující aktivističtí ochránci přírody jsou křiklouni, kteří potřebují být viděni. Potřebují se prezentovat, hledají možná i své politické cíle a vůbec nechápou, že ty hořící lesy Amazonie hoří hlavně pro ně. Pro jejich nadspotřebu technologií, v jejímž pevném sevření se dusí, aniž to tuší, a jsou tak dirigováni jejich výrobci v nadnárodních korporacích. Stali se z nich ekologičtí policajti, jaké jsem viděl na vlastní oči právě na řece Sonene, na hraniční řece mezi Peru a Bolívií, jak přijeli „mým“ indiánům Ece’ je dirigovat, jak a co a kdy mají lovit a rybařit. Mladíci z peruánských měst, kteří Amazonii znají z publikací a knížek asi tak jako ta naše revoltující mládež, která v Amazonii nikdy nebyla. Jímá mě z toho hrůza. Rozzlobení aktivisté vedení šestnáctiletou dívenkou! Bůh ví, jaké je pozadí a záměr. Hlavně, že tak zvaně chrání životní prostředí a ostentativně, místo aby na nějaké shromáždění letěla letadlem, jede, tedy plaví se, jachtou! Plíce planety? Někdo naivně horuje pro mezinárodní kontrolu Amazonie. Jistě, srdce mi trne nad likvidací pralesa, kterou pozoruji na vlastní oči. Jenže to není reálná cesta, vážená aktivistko Michaelo Pixová. Zkusila jste si ji ověřit v Brazílii? Víte, co by vám řekli? Odpověděli by snad všichni: „Co vy Evropané nám máte co říkat! Vy jste si své lesy vykáceli a vypálili již v 19. století, a tím jste dali zelenou své průmyslové revoluci a svému bohatství, z kterého dosud žijete. Nikdo vás tehdy neomezoval, ani nechtěl lesy dostat pod mezinárodní kontrolu. Takže nyní nechte nám si své lesy vykácet ve prospěch našeho pokroku a zvýšení naší životní úrovně.“ Jste bojovná aktivistka mluvící z teplého hnízdečka v líbivých heslech a zaštiťující se desítkami firem, trustů a nadací. Kolik času jste sama prožila v Amazonii, že o ní tak zasvěceně mluvíte? Že požáry v Amazonii nejsou běžné? Zavádějící nesmysl! Ale jsou! To byste zjistila, kdybyste tam žila. Indiáni své lesy vypalují tisíce let. Je to běžný proces při jejich zemědělské aktivitě, jen pochopitelně nesmí přesahovat jisté hranice. Ostatně lesní požáry či požáry savan a stepí byly v minulosti vždy součástí očisty a znovuoplodnění přírody Země. Některé stromy, jako blahovičníky,  dokonce milují požáry tak, že je potřebují k svému rozmnožování. Jinak užívání takových dětinských, i když hezky vypadajících floskulí, jako že amazonské lesy jsou plícemi Země, je poněkud zavádějící. Amazonské lesy pro nás žádný kyslík nevyrábějí, ani těch 20 %, které uvádíte. Zeptejte se odborníků, třeba botaniků. Jde o letitě používaný nesmysl. Jako heslo vypadá dobře. A stále opakovaná lež se stává pravdou… Téměř veškerý kyslík „vyrobený“ amazonským pralesem je zase spotřebován na rozklad dřeva, které tam vyrostlo. Bolestné řešení Jediná možnost, jak likvidaci lesů a nyní těch amazonských nějak zastavit, je omezení naší spotřeby. A protože zcela přirozeně a logicky největší spotřebu, zejména technologických vymožeností, mají na svědomí mladí, kteří stále potřebují inovace, moderní hračky, je na nich začít se skromností a snižováním spotřeby. Jejich současné nesmyslné ambice nás vedou do pekel. Brazilský prezident Bolsonaro jako správný kapitalistický politik otevřel stavidla ochrany Amazonie kvůli zvyšování životní úrovně Brazilců a zisku brazilských firem bez ohledu na přírodu, na flóru, faunu i na původní obyvatele. Vůbec jej nemusím, ale bohužel, přesvědčivě vyhrál demokratické volby s 55 %, když zastavil éru socialistických prezidentů, kteří rozkrádali zemi. Ale není žádný fašista, slečno Pixová, jak jej nálepkujete, to by byli všichni na světě. Je jen demokrat. A to je přece ta naše slavná demokracie, že? K čertu s ní! Přesně tak jako chilští a peruánští politici bez ohledu na přírodu chilských a peruánských And otevřeli cestu k těžbě mědi a zlata. Přesně tak jako kolumbijští politici otevřeli cestu k těžbě nafty a antracitu bez ohledu na kolumbijskou přírodu. Přesně tak, jak to dělají politici a vůdci na celé naší Zemi, aby se zalíbili většině voličů. Jsou to především konzumní společnosti, které jsou odpovědné za nekontrolovatelné ničení životního prostředí na Zemi. Společnosti, které koncentrují 20 % světové populace a konzumují například 2/3 kovů planety či 3/4 energie, která se na zemi vyrábí. Chceme-li opravdu zachránit Zemi, je zřejmé, že musíme výrazně nejen snížit obecně jakoukoliv spotřebu, ale také změnit systémy vlády. A to přece ta naše slavná demokracie schopna není, že? K čertu s ní! {/mprestriction}  Autor je etnolog, diplomat a publicista.