Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-07-17 12:42:24

Ona jako on?

Za okupace, kdy českému národu hrozila záhuba, německé úřady, úměrně s porážkami na východní i západní frontě, zesilovaly tlak proti zbytkům jazykové autonomie. Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka. Spokojily se tím, že české herečky a zpěvačky vystupující na německých filmech nebo scénách se české přípony musely vzdát; tak vznikla Anny Ondra, Ada Goll, Lil Adina (Mandlová) nebo prosazovaná Lida Baarova, která dopadla lépe, protože se musela vzdát pouze dvou čárek. Němečtí spoluobčané, kteří nepropadli rasistickým předsudkům a kterým znalost češtiny umožnila lépe se vcítit do pocitů a mysli národa zbaveného historických i přirozených práv, oceňovali na naší mateřštině právě to, co němčina, angličtina ani francouzština není s to rozlišit. Max Brod, neocenitelný propagátor moderní české kultury, a Pavel Eisner, jemuž dokonalý bilingvimus umožňoval posuzovat češtinu z německé perspektivy a naopak, zdůrazňovali specifickou vlastnost češtiny, nejzápadnějšího a nejsložitějšího slovanského jazyka, totiž zdůrazňování rozdílů mezi mužským a ženským rodem. Tam, kde je tvar německého slovesa neutrální (war, ging) a rodový význam mu dodává teprve mužský nebo německý člen (er/sie war, ging), české byl–byla, šel–šla již obsahuje informaci o tom, zda jde o muže nebo ženu. Totéž prozrazují přídavná jména; koncovka ová u ženských jmen je nedílnou součástí jazykového systému a nikdo ji nemůže s odvoláním na osobní rozhodnutí měnit. Připomeňme ještě, jak se cizinci diví, že máme vokál, pátý pád, a že vidíme velký rozdíl mezi tím, když někoho oslovíme „pane Dvořáku“ nebo „pane Dvořák“, „Michale, vstupte“, nebo „Michal, vstupte“. Není to vymoženost jazyka, který i v oslovení respektuje hodnotu jména? Z hlediska češtiny, a nejen slovanských jazyků, je nepochopitelné, že angličtina není s to rozlišit zásadní rozdíl mezi „ty“ a „vy“, a při vlastních jménech zcela opomíjí rod, takže, neumožní-li nám to kontext, vůbec nemůžeme zjistit, jde-li o muže, nebo ženu. Ale z tábora propagátorů duhové vlajky už slyším, že právě to je přednost, protože rozlišování binárních rodů již patří do starého železa a dnes většina se musí přizpůsobit rozdrobeným menšinám. Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují Zelení, u nás nejspíš Piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenského centra.  Ženy, které snesou být Eva Pokorny, Marie (Mary) Pištora (Pistora), Jeanne Ryba, Jana Starosta; ženy, které nepocítí aspoň trochu studu, když se o nich mluví jako o slečně Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta; kterým nevadí, když slyší, že potkaly přítelkyni Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta, a kterým je jedno, že lidé nebudou vědět, jak je mají oslovit (Pokorny, Pištoro, Rybo, Starostko) či zda mají jejich jména zásadně neskloňovat (angličtina jako vzor), nebo přece jen skloňovat (dopis od paní Pištory, Ryby, Starosty, či, nedej pámbu, Pištorové, Rybové, Starostové), tedy takové nepřechýlené ženy, která se konečně vymanily, jak nám některé vysvětlují, z předsudků patriarchátu („přestala jsem být majetkem otce“, prohlásila paní Rybová, pardon – Ryba) a konečně učinily něco ve prospěch stále nedostatečné emancipace žen, tedy ženy emancipované i od své mateřštiny, vypadávají z okruhu uživatelů českého jazyka a přihlašují se k obci lidí hovořících anglicky nebo jinou neslovanskou řečí. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Brod a Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině více než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?) Buď jak buď, naši západofilové a světoběžníci, kteří se zasazují o to, aby se české děti učily anglicky již od první třídy, kdy ještě zápasí s mateřštinou a teprve osvojují její spisovnou podobu, mohou být s novým jazykovým zákonem spokojeni – zase jsme se o krůček přiblížili vyšší, atlantické civilizaci. Že se tento zákon dopouští násilí na jazyce, který již během dvou tisíciletí překonal horší časy, jeho navrhovatelům a schvalovatelům nevadí. Neškodilo by jim, kdyby se seznámili s jedním významným žánrem českého písemnictví, totiž s obranami češtiny. Za první traktát tohoto typu můžeme považovat Proglas, předmluvu k prvnímu staroslověnskému překladu evangelia, který pořídil filozof Konstantin v 9. století. (Uvědomujeme si dnes, doceňujeme vůbec, že počátek všech spisovných slovanských jazyků vznikl na Velké Moravě?) Mezi dalšími ochránci českého jazyka najdeme významné osobnosti všech dob, vyznání a profesí. Zastavím se pouze u jedné z nich; je to historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož jméno zaznělo u příležitosti čtyřsetletého výročí popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí. On totiž, jako účastník povstání, který musel po bitvě na Bílé hoře emigrovat, zanechal nejobsáhlejší zprávu o stavovském povstání a jeho katastrofálních důsledcích. Když jsem se seznamoval se Skálovým životopisem a s jeho mimořádně bohatým literárním odkazem, narazil jsem na jeho spisek, v němž, vědom si ohrožení, jaké tehdy češtině hrozilo, vystupuje na její obranu. S humorem a ironií líčí pronikání německých slov a vazeb do tehdejší češtiny, která byla násilím vyhnána z oblastí vyššího společenského a kulturního života. Tak mě napadlo, jak by bylo dnes absurdní čekat od některého z našich exulantů – vzdělanců usídlených v Americe, Anglii nebo Kanadě satirickou obranu češtiny poškozovanou podivnými anglo-americkými barbarismy. V závěru ještě jedna kritická poznámka. Vůbec totiž nerozumím tomu, že dnes, kdy jsme svědky útoků proti převaze mužského rodu v češtině (přitom se zapomíná, jaké významné místo čeština uděluje ženskému rodu), ochránkyně ženských práv se bezhlavě zbavují koncovky, která zdůrazňuje jejich ženskou odlišnost, a nelogicky se ztotožňují s mužskou formou svého jména. Klade se řečnická otázka, jaká že to je síla, před kterou i bojovnice za ženská práva skládají své zbraně. Odpověď najdeme v Orwellovi, v pokoře před Velkým bratrem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2019-09-26 08:09:26

Návod k použití genderového manuálu

Jedno vydavatelství si před časem vyžádalo odborné doporučení, jak užívat češtinu genderově korektně. Anonymizovaný manuál pak zaslalo pisatelce následujících pár řádků s otázkou, zda ho lze uvést do redakční praxe. Oponenturu v upravené podobě uveřejňujeme nikoliv jako polemiku (původní manuál zde neuvádíme a jeho autorství neznáme), ale spíše jako alternativu k obdobným normativně formulovaným návodům. Příspěvkem chceme též vyjádřit sympatii jazykovědcům, kteří nyní opět čelí poptávce po jednoduchých odpovědích typu „přechylovat se musí“ či „přechylovat se nesmí“. Zpravidla raději vyzývají k rozlišování různých situací či textů, v nichž týž jazykový prvek může dorozumění sloužit, anebo bránit. Začnu tím, v čem s autorkou či autorem Manuálu genderově senzitivního užívání jazyka souhlasím: citlivost ve vyjadřování všichni potřebujeme jako sůl, a tím více v české společnosti L. P. 2019. Jazyk se ve veřejném dorozumívání často zneužívá k tomu, aby zraňoval, urážel či více předstíral, než sděloval. Potřebujeme se učit citlivosti vůči menšinám (nebo umenšovaným či přehlíženým), ovšem i většinám, jednotlivcům a rovněž vůči jazyku, jímž se vyjadřujeme. Uvážíme-li, že jazyková komunikace má ještě řadu funkcí (podle Jakobsona nejméně šest), stojíme každodenně před značně komplexním zadáním: vyjadřovat se vhodně, výstižně, přiměřeně, neotřele a citlivě vůči všem, o nichž mluvíme a k nimž se obracíme. Došlo k blokádě ze strany… Jako hlavní problém manuálu vidím jakési zúžené, tunelové vidění komunikace, které se omezuje na genderovou citlivost, ale na citlivost k vyjadřování nedbá. Za exemplární považuji návrh upravit větu Aktivisté zablokovali těžební infrastrukturu, získali si i podporu sousedů na následující: Došlo k blokádě těžební infrastruktury ze strany aktivistické komunity za podpory místních. Autorka nebo autor z výběrové nelibosti vůči generickému maskulinu namísto věty s jasným podmětem a přísudkem (aktivisté zablokovali) nabízí došlo k blokádě ze strany aktivistické komunity. Zde lze připomenout jedno z šesti praktických doporučení George Orwella ze stati Politika a anglický jazyk (1946): „Pokud je možné nějaké slovo vynechat, vždycky to udělejte.“ Manuál nám nepřímo radí opak: prodlužovat texty tím, že budeme z českých slov namísto vět sestavovat slovní řetězce podle anglické gramatiky. Namísto pádových koncovek s jasným významem budeme používat předložky a šroubovat z nich konstrukce „ze strany“ a „za podpory“, vyhneme se označení podmětu (nebo z něj vytvoříme neutrum) a plnovýznamová slovesa v určitém tvaru vyměníme za náhražky typu „došlo k blokádě“. Tento příklad představuje pars pro toto uvažování o jazyce, které chce vytvářením systému vyjadřovacích tabu dosáhnout žádoucí změny myšlení, a tím i skutečnosti. Nevěřím, že touto cestou výrazně zlepšíme skutečnost. Proměna citované věty však dokládá, že si tak můžeme ztížit dorozumívání. Za jednostranný považuji v manuálu i výklad přechylování, redukovaný na příponu -ová. To však je jen jedna z mnoha přechylovacích přípon v češtině. Bohemisté dokola trpělivě vysvětlují, že všechny přípony ženských podstatných jmen umožňují jejich skloňování, a tím i zasazení do české věty, která nemá pevný slovosled, takže větné role poznáme právě podle pádových a slovesných koncovek a jejich gramatické shody či neshody. Nepřechýlením jméno ve větě strne (přestane se ohýbat) a někdy strne i jeho okolí: například v jednom článku na Aktualne.cz se v redakční poznámce vysvětluje, že Monika Pajerová je matka Emma Smetana – redakce sama se zjevně už nevyznala v tom, co se z hlediska úzce vnímané korektnosti „smí“ a „nesmí“ nejen přechylovat, ale i skloňovat. Internetová jazyková příručka obsahuje obecně dostupné sdělení, že přechylovat příjmení pocházející z cizích jazyků není povinnost – jen se to v souvislých textech spíše doporučuje a v textech heslovité povahy, například v úředních dokumentech nebo seznamech literatury, je často funkčnější podoba nepřechýlená (kéž by k tomu přihlédli i čeští zákonodárci a zákonodárkyně!). Existují četné zvláštní případy, například nepřechýlená příjmení, která lze skloňovat (končí-li kupříkladu na samohlásku -a) – pak je přechylování nadbytečné. Podstatné je vždy přání nositelky jména, úzus rodiny, subkultury, původní jazyk (přechyluje i řada jiných jazyků a je sporné přechylovat jméno již přechýlené) atd. Funkční pohled na jazyk nám dává na vybranou a vybízí nás k přemýšlení a k tomu, abychom vhodnou formu volili situačně. Redakce nakladatelství by se z praktických důvodů měla usnést na jednoduchém převažujícím postupu s tím, že vždy lze připustit odůvodněnou výjimku nebo porušení stanovené konvence z dobrých důvodů. Neboť pravidla jsou pro lidi (respektive pro jejich texty), ne lidi (a texty) pro pravidla. S dostupnými argumenty bohemistů se však manuál nevyrovnává. Přitom se vyjadřuje značně normativně (kupříkladu opakuje slovo progresivní, česky „pokrokový“ – s touto nálepkou měly humanitní vědy v Československu v druhé polovině 20. století tak neblahou zkušenost, že bychom si to v roce 2019 mohli ještě pamatovat), a přitom nepřesně – mluví například o „lingvistickém sexismu“ (což je necitlivé k lingvistkám i lingvistům; míněn byl asi jazykový sexismus). Alternativy i přednosti generického maskulina Manuál navrhuje alternativy generického maskulina. Některé z nich lze v redakční praxi obezřetně adaptovat, zvážíme-li jejich fungování nejen v ohleduplné společenské komunikaci, ale i v české větě. V souvislém textu se mi jako nejvhodnější jeví výčet („prosté uvádění osob a skupin v obou tvarech“; tedy například aktivisté a aktivistky, respektive aktivistky a aktivisté; nevýhoda: prodloužení textu) a opisy (pokud ovšem nezkomplikují sdělení či větnou stavbu, jako se to přihodilo u výchozího příkladu, v němž se namísto slovesa zablokovali nabízí došlo k blokádě). Je užitečné vědět o dalších způsobech, byť s mnohem omezenějším užitím: splitting (uvedení alternativ pomocí lomítka; příklad: aktivista/ka) pro texty heslovité nebo úřední povahy; asterisk (neboli hvězdička; na rozdíl od lomítka má naznačit více rodů než dva a umožňuje neidentifikovat se s žádným rodem; příklad: prodavač*ka) v textech komunity, pro niž je konvenčním, srozumitelným znakem. Stěží srozumitelné bude v češtině střídání rodů v navržené podobě: budeme-li hovořit v jednom odstavci zástupně například o aktivistce, v dalším o aktivistovi a takto střídavě označovat všechny aktivisticky naladěné bytosti všech rodů, zamýšlená rovnováha nevznikne. Ženský gramatický rod aktivistka přísluší výlučně ženám, zatímco obecně užité maskulinum zahrnuje potenciálně lidi všech rodů. V jiných případech zas zastupuje všechny rody femininum: kromě slov jako bytost, osobnost, celebrita nebo velryba je rozšířeným generickým femininem plurál děti. Právě u něj zřetelně vnímáme, že v češtině se gramatický rod často nekryje s rodem „přirozeným“, a nikoho to nemate: z pouhé formy podstatného jména (ani z gramaticky shodného slovesa, přídavného jména atd.) přece nevyvozujeme, že všechny děti jsou holčičky nebo že chlapci jsou dětmi druhé kategorie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na rozdíl od dvojice aktivistů a aktivistek však nemáme u dětí nebo velryb na vybranou mezi formou v maskulinu a femininu – a o takové případy jde nejspíš bojovnictvu proti generickému maskulinu nejvíce. Návody na vyvažování střídáním rodů nebo jejich výčtem však nepočítají s širokou oblastí výpovědí, v nichž je subjekt v gramatickém mužském rodě kritizován, haněn či spojen s jednoznačně negativními významy. Představme si historický výklad, který by ve snaze o korektnost pojednával o nacistech a nacistkách, komunistkách či komunistech, antisemitech a antisemitkách, okupantkách a okupantech atd. To by ke genderovému porozumění, natož smíru, nevedlo. Tím se dostávám k výchozímu předpokladu manuálu, že generické maskulinum upírá ženám hodnotu ve společnosti. Pokud by tomu tak bylo, pak by jim upíralo také vše záporné, co je s generickým maskulinem (zobecňující výrazy jako loupežníci, vrazi, fašisti, rasisti, homofobové atd.) spojováno. V praxi se však ke generickému maskulinu uchylujeme jako k neutrálnímu tvaru, který přirozený rod jasně neoznačuje. Stále zůstává nejúspornějším způsobem, jímž vyjadřujeme všechny rody (a zároveň žádný určitý rod, pokud jej neznáme), a mnoho mluvčích tomu nejspíš rozumí – ovšem někteří ne (nebo to neakceptují) a kvůli nim si rádi budeme lámat hlavu a rozšíříme si repertoár jinými způsoby. Generalizace navíc často vychází z neznalosti nebo ze snahy obejít určitější vyjádření. Proto se nabízí ještě jedna alternativa, kterou však manuál nezmiňuje: vyjadřovat se co nejkonkrétněji (tedy stavět věty na jasném podmětu a přísudku v aktivu), a tím se vyhnout stereotypům a neurčitostem všeho druhu. Na závěr ještě nesmělý návrh: pokud nesouhlasíme s některými nerovnostmi v životní realitě, měňme nejdřív tuto realitu ohleduplným a přátelským chováním ke všem umenšovaným a přehlíženým nebo „jiným“. Naše vyjadřování se už s touto novou skutečností – nebo jejím novým vnímáním – bude muset vyrovnat.   Převzato z webu Literární bašta Dobré češtiny, kde najdete další texty nejen o českém jazyce.

Čas načtení: 2020-02-11 06:23:30

Zemřel slovenský spisovatel Pavel Vilikovský. Slovákům se líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to, řekl před časem v rozhovoru pro Literární noviny

  Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.   Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl? Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.   Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit? Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.   Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji? Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.   Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu? Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.   Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské? Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.   Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů? Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.   Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“? Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.   Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes? Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.   V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít? Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět. Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.   Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl? Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.   Do jaké míry se jim to podle vás daří? Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.   Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře? Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.   Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině... Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.   Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil? To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.   V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem? Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.   Seznámil jste se s nimi? No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.   Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.   Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo? Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.   Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci? Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.   Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu? Kupodivu ještě pořád ano.   A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem? To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.   Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští? No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?   Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-01 11:39:20

Jazykovědma: Vánočnímu punči dala jméno hindština

Jak se vyvíjelo slovo záchod, proč jíme hrozinky i rozinky a jak souvisí kakání s kadidlem. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož prosincové posty přebíráme.   Na věku záleží (2. 12.) Řekni mi, jak píšeš sirup, a já ti řeknu, kolik je ti let. Sirup (či sirob) se totiž do roku 1957 psal s ypsilon, protože se mylně spojoval se slovem syrý. Pochází však z arabského šarāb (nápoj) a do češtiny se dostal přes latinu (sirupus/siropus) a němčinu (Sirup).   Nemít v peněžence ani vídeňský halíř (3. 12.) Po nákupním černém pátku (a pondělku) asi spousta z nás už nemá ani vindru. A co že přesně to nemáme? Slovo vindra pochází z německého Wiener Heller, doslova tedy vídeňský haléř. A ten měl už ve své době nevalnou hodnotu...   Přijela k vám hostka? (4. 12.) V době politické korektnosti se hodí procvičit přechylování obecných podstatných jmen. Méně známé tvary, které najdeme ve slovníku, jsou např. chirurgyně (i chiruržka), psychiatrička (i psychiatryně), generálka (od generál) či dokonce hostka (od host).   Lyže jsou z Ruska (5. 12.) Začíná zimní sezóna, tak až si budete připevňovat lyže na ližiny, vězte, že etymologicky spolu tato slova nesouvisejí. Lyži jsme převzali z ruského lýža od lýzgat’ (klouzat); ližina je od slova líha (to, na čem něco leží, tj. nosná konstrukce či trám k posouvání břemen).   Doručí pošta balíček? (9. 12.) Jsem dojatý vs. dojat: kdy použít přídavné jméno (dojatý) vs. příčestí trpné (dojat)? Dnes jsou tyto tvary vesměs zaměnitelné, ale příčestí trpné zdůrazňuje děj (např. balíček bude doručován mezi 8. a 17. hod.) či výsledek děje (např. adresát nebyl zastižen).   Kdy do pozdravu patří čárka? (10. 12.) Kdy se píše čárka mezi pozdravem a oslovením? Když ji napíšete vždy, neuděláte chybu! Víceslovné pozdravy čárku mít musejí: např. Dobrý den, Honzo. Jednoslovné pozdravy čárku mít nemusejí, ale mohou: např. Ahoj, Honzo. / Ahoj Honzo.   Cítíte se jako ukrajinský lupič? (11. 12.) Jste hajdaláci? Tak buďte rádi, že nejste hajdamáci! Od hajdamáka je totiž slovo hajdalák odvozené. Hajdamáci byli ukrajinští rebelové a lupiči, kteří se v 18. století bouřili proti vládnoucí polské šlechtě jejím olupováním (a vražděním).   Mlít ve mlýně (12. 12.) Proč se píše mlýn s „ý“, ale mlít s „í“? To je tak: etymologicky nejde o spřízněná slova. Mlýn jsme si vypůjčili ze staroněmeckého mulīn; mlít vychází z praslovanského *melti, kde následně došlo k přesmyčce z „el“ na „le“, prodloužení na „lé“ a nakonec zúžení „é“ na „í“.   Díváte se ze záchoda na západ slunce? (13. 12.) Dneska něco z každodenního života: až půjdete na záchod, můžete se poeticky zamyslet nad jazykovým vývojem tohoto slova. Původně byl totiž záchod libovolné místo, kam se zachází (podobně podchod či průchod), a slovo záchod označovalo i západ slunce.   Hrozinka, nebo rozinka? (16. 12.) Dáváte do vánočky hrozinky, nebo rozinky? Obojí je správně! Původně byla pouze rozinka, a to z latinského racēmus (hrozen), přes francouzské raisin a německé Rosine. Rozinku si lidová etymologie spojila s hroznem, a tak vznikla hrozinka.   Král Karel, císař Caesar (17. 12.) Vánoce jsou časem pohádek, tedy i pohádkových králů a císařů. Tak až budete s dětmi koukat, můžete se blýsknout postřehem, že slovo král vzniklo podle jména franského panovníka Karla Velikého; císař pak podle římského vladaře Julia Caesara.   Maková panenka a Ferda Mravenec (18. 12.) Až budete dětem číst pohádku, procvičte si psaní velkých písmen: obecné druhové jméno je malým (princezna), vlastní jméno velkým (Jasněnka). Je tedy děd Vševěd, Maková panenka, brouk Pytlík atd. Pozor: Ferda Mravenec je výjimka, protože Mravenec se považuje za příjmení.   Shnilá purpura (19. 12.) Nevoní vám purpura? Asi znáte její etymologický původ! Purpura pochází z francouzského pot-pourri, což doslova označuje shnilý hrnec (pot = hrnec, pourrir = hnít).   Grog zahřeje jako plášť (20. 12.) Zahříváte se grogem? Činili tak i námořníci pod velením admirála Edwarda Vernona (1684–1757), který opilost na pracovišti vyřešil tak, že rum začal ředit vodou. Admirálova přezdívka byla Old Grog, podle jeho pláště z grogrénu (těžká hrubá látka), odtud tedy název nápoje.   Vánoce jsou svaté noci (23. 12.) Kde se vzal název Vánoce? Z německého ekvivalentu Weihnachten: první část slova, Weih (od weihen, světit), jsme přizpůsobili češtině; zatímco druhou část, Nachten (noci), jsme do češtiny přeložili. Vánoce tedy znamenají doslova svaté noci.   Punč má mít pět ingrediencí (27. 12.) Pokud popíjíte o svátcích punč, vězte, že pravý punč obsahuje přesně pět ingrediencí: arak (pálenka), vodu, citronovou šťávu, koření a cukr. Tento počet je obsažený v samém názvu nápoje, který pochází z hindského pānč (pět) a dostal se k nám přes angličtinu a němčinu.   Kakat kadidlo (30. 12.) Napadlo vás někdy, zda souvisí kadidlo (vonný dým) a kadění (vyměšování)? Souvislost tu nejspíš je! Kadidlo je od kaditi (vykuřovat kadidlem), což je alternativa čaditi (kouřit). Kadit je od dětského slova kakat, asi hravým přikloněním právě ke kadit ve smyslu vykuřovat.   Přejete šťastný nový rok, nebo Nový rok? (31. 12.) Blíží se Nový rok i nový rok, tak pozor na ně! Přejeme si obvykle šťastný nový rok (s malým písmenem), což označuje všech 365 dní v roce. Pokud popřejete šťastný Nový rok (s velkým písmenem), míní se tím název svátku, což znamená pouze jeden den, a to 1. leden. Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2024-05-21 06:10:00

Po stopách češtiny: Slova na jedno použití aneb Pikle lze jen kout a tipec pouze zatnout

Je to tak. Data Českého národního korpusu, velké databáze textů určené ke zkoumání češtiny, potvrzují, že pikle se dají vyrobit pouze ve spojení se slovesem kout. Chcete-li tedy stvořit své vlastní pikle, musíte se stát metaforickým kovářem. Zajímavostí je, že toto „uživatelské omezení“ částečně platí i u synonymních výrazů. Intriky, pletichy, úklady a úskoky se totiž dají jen strojit, spřádat či osnovat. Další omezení piklí se vztahuje ke kategorii čísla. Zatímco ve starší češtině uměli ukout je jeden pikel, dnešní uživatelé si takové troškaření dovolit nemohou, protože pikle dnes máme pouze ve tvarech čísla množného.

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2022-08-17 09:17:23

Nejlepší hry na PS4 a PS5 v češtině

Už nevíte, k jaké pařbě byste usedli a za jaký herní titul byste utratili své těžce vydřené groše? V dnešním článku vás hodláme zavalit pořádnou porcí těch nejlepších her na PS4 a PS5 v češtině – abyste si je mohli náležitě užít. Připravit, pozor, start! Nejlepší hry na PS4 a PS5 v češtině podle mě 1. FIFA 23 – nejlepší fotbalový simulátor Série FIFA patří mezi největší stálice herního světa. Tento fotbalový simulátor vychází pravidelně a každoročně už od roku 1993! Fanoušci fotbalu a her na každý nový titul čekají jako na smilování. A to navzdory tomu, že ne každý The post Nejlepší hry na PS4 a PS5 v češtině first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2022-08-17 09:17:23

Nejlepší hry na PS4 a PS5 v češtině

Už nevíte, k jaké pařbě byste usedli a za jaký herní titul byste utratili své těžce vydřené groše? V dnešním článku vás hodláme zavalit pořádnou porcí těch nejlepších her na PS4 a PS5 v češtině – abyste si je mohli náležitě užít. Připravit, pozor, start! Nejlepší hry na PS4 a PS5 v češtině podle mě 1. FIFA 23 – nejlepší fotbalový simulátor Série FIFA patří mezi největší stálice herního světa. Tento fotbalový simulátor vychází pravidelně a každoročně už od roku 1993! Fanoušci fotbalu a her na každý nový titul čekají jako na smilování. A to navzdory tomu, že ne každý The post Nejlepší hry na PS4 a PS5 v češtině first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2021-07-17 12:42:24

Ona jako on?

Za okupace, kdy českému národu hrozila záhuba, německé úřady, úměrně s porážkami na východní i západní frontě, zesilovaly tlak proti zbytkům jazykové autonomie. Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka. Spokojily se tím, že české herečky a zpěvačky vystupující na německých filmech nebo scénách se české přípony musely vzdát; tak vznikla Anny Ondra, Ada Goll, Lil Adina (Mandlová) nebo prosazovaná Lida Baarova, která dopadla lépe, protože se musela vzdát pouze dvou čárek. Němečtí spoluobčané, kteří nepropadli rasistickým předsudkům a kterým znalost češtiny umožnila lépe se vcítit do pocitů a mysli národa zbaveného historických i přirozených práv, oceňovali na naší mateřštině právě to, co němčina, angličtina ani francouzština není s to rozlišit. Max Brod, neocenitelný propagátor moderní české kultury, a Pavel Eisner, jemuž dokonalý bilingvimus umožňoval posuzovat češtinu z německé perspektivy a naopak, zdůrazňovali specifickou vlastnost češtiny, nejzápadnějšího a nejsložitějšího slovanského jazyka, totiž zdůrazňování rozdílů mezi mužským a ženským rodem. Tam, kde je tvar německého slovesa neutrální (war, ging) a rodový význam mu dodává teprve mužský nebo německý člen (er/sie war, ging), české byl–byla, šel–šla již obsahuje informaci o tom, zda jde o muže nebo ženu. Totéž prozrazují přídavná jména; koncovka ová u ženských jmen je nedílnou součástí jazykového systému a nikdo ji nemůže s odvoláním na osobní rozhodnutí měnit. Připomeňme ještě, jak se cizinci diví, že máme vokál, pátý pád, a že vidíme velký rozdíl mezi tím, když někoho oslovíme „pane Dvořáku“ nebo „pane Dvořák“, „Michale, vstupte“, nebo „Michal, vstupte“. Není to vymoženost jazyka, který i v oslovení respektuje hodnotu jména? Z hlediska češtiny, a nejen slovanských jazyků, je nepochopitelné, že angličtina není s to rozlišit zásadní rozdíl mezi „ty“ a „vy“, a při vlastních jménech zcela opomíjí rod, takže, neumožní-li nám to kontext, vůbec nemůžeme zjistit, jde-li o muže, nebo ženu. Ale z tábora propagátorů duhové vlajky už slyším, že právě to je přednost, protože rozlišování binárních rodů již patří do starého železa a dnes většina se musí přizpůsobit rozdrobeným menšinám. Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují Zelení, u nás nejspíš Piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenského centra.  Ženy, které snesou být Eva Pokorny, Marie (Mary) Pištora (Pistora), Jeanne Ryba, Jana Starosta; ženy, které nepocítí aspoň trochu studu, když se o nich mluví jako o slečně Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta; kterým nevadí, když slyší, že potkaly přítelkyni Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta, a kterým je jedno, že lidé nebudou vědět, jak je mají oslovit (Pokorny, Pištoro, Rybo, Starostko) či zda mají jejich jména zásadně neskloňovat (angličtina jako vzor), nebo přece jen skloňovat (dopis od paní Pištory, Ryby, Starosty, či, nedej pámbu, Pištorové, Rybové, Starostové), tedy takové nepřechýlené ženy, která se konečně vymanily, jak nám některé vysvětlují, z předsudků patriarchátu („přestala jsem být majetkem otce“, prohlásila paní Rybová, pardon – Ryba) a konečně učinily něco ve prospěch stále nedostatečné emancipace žen, tedy ženy emancipované i od své mateřštiny, vypadávají z okruhu uživatelů českého jazyka a přihlašují se k obci lidí hovořících anglicky nebo jinou neslovanskou řečí. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Brod a Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině více než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?) Buď jak buď, naši západofilové a světoběžníci, kteří se zasazují o to, aby se české děti učily anglicky již od první třídy, kdy ještě zápasí s mateřštinou a teprve osvojují její spisovnou podobu, mohou být s novým jazykovým zákonem spokojeni – zase jsme se o krůček přiblížili vyšší, atlantické civilizaci. Že se tento zákon dopouští násilí na jazyce, který již během dvou tisíciletí překonal horší časy, jeho navrhovatelům a schvalovatelům nevadí. Neškodilo by jim, kdyby se seznámili s jedním významným žánrem českého písemnictví, totiž s obranami češtiny. Za první traktát tohoto typu můžeme považovat Proglas, předmluvu k prvnímu staroslověnskému překladu evangelia, který pořídil filozof Konstantin v 9. století. (Uvědomujeme si dnes, doceňujeme vůbec, že počátek všech spisovných slovanských jazyků vznikl na Velké Moravě?) Mezi dalšími ochránci českého jazyka najdeme významné osobnosti všech dob, vyznání a profesí. Zastavím se pouze u jedné z nich; je to historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož jméno zaznělo u příležitosti čtyřsetletého výročí popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí. On totiž, jako účastník povstání, který musel po bitvě na Bílé hoře emigrovat, zanechal nejobsáhlejší zprávu o stavovském povstání a jeho katastrofálních důsledcích. Když jsem se seznamoval se Skálovým životopisem a s jeho mimořádně bohatým literárním odkazem, narazil jsem na jeho spisek, v němž, vědom si ohrožení, jaké tehdy češtině hrozilo, vystupuje na její obranu. S humorem a ironií líčí pronikání německých slov a vazeb do tehdejší češtiny, která byla násilím vyhnána z oblastí vyššího společenského a kulturního života. Tak mě napadlo, jak by bylo dnes absurdní čekat od některého z našich exulantů – vzdělanců usídlených v Americe, Anglii nebo Kanadě satirickou obranu češtiny poškozovanou podivnými anglo-americkými barbarismy. V závěru ještě jedna kritická poznámka. Vůbec totiž nerozumím tomu, že dnes, kdy jsme svědky útoků proti převaze mužského rodu v češtině (přitom se zapomíná, jaké významné místo čeština uděluje ženskému rodu), ochránkyně ženských práv se bezhlavě zbavují koncovky, která zdůrazňuje jejich ženskou odlišnost, a nelogicky se ztotožňují s mužskou formou svého jména. Klade se řečnická otázka, jaká že to je síla, před kterou i bojovnice za ženská práva skládají své zbraně. Odpověď najdeme v Orwellovi, v pokoře před Velkým bratrem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-04 18:09:29

Jazykovědma: V australských požárech nehynou koaly, ale koalové

Odkud pocházejí slova guláš a voucher, jak souvisí pohlaví a hlava, kde na klávesnici najdete interpunkční znaky a co vlastně provádíme, když děláme něco z plezíru. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož lednové posty přebíráme.   Když má kocour kocovinu… (2. 1.) Po Silvestru jedna tematická zajímavost: jak vznikla kocovina? Jazykově podle německého vzoru, kdy německé Kater označuje kocoura i kocovinu. Proč přirovnání ke kocourovi, není zcela jasné; snad podobou opileckého úpění a kočičího nářku.   Ledový leden (3. 1). Začal měsíc leden, který svůj název v češtině odvozuje nepřekvapivě od ledu. Zajímavější je slovenský január (a varianty v jiných jazycích), pojmenovaný podle římského boha Jana (1. pád Janus). Ten je zobrazovaný se dvěma tvářemi jako symbol změny, začátku a konce.   V Austrálii hynou koalové (6. 1.) Dočítáme se, že v australských požárech hynou koaly. Není tomu docela tak – alespoň ne z jazykového hlediska. Koala je totiž stejného rodu jako medvídek, čili mužského, hynou tedy koalové. Pro pořádek: ženský rod lze tolerovat v neodborných textech.   Předsevezmu si předsevzetí (7. 1.) Pokud jste si dali předsevzetí, že budete procvičovat češtinu, zkuste časovat sloveso předsevzít si. V přítomném čase se používá zřídka, ale má tyto tvary: předsevezmu si, předsevezmeš si atd. Časuje se stejně jako vzít, jen nesmíte zapomenout na před + se!   Guláš pasáků skotu (8. 1.) Asi víte, že tradiční český guláš je ve skutečnosti maďarský. Tomu odpovídá i původ názvu tohoto jídla v maďarštině, kde slovo gul(y)as označuje pasáka hovězího dobytka. Gul(y)as (hús), čili guláš, je maso pasáků skotu (jimi připravené).   Jak psát závěrečný pozdrav (9. 1.) Praktický tip pro závěrečný pozdrav v dopisech/e-mailech: 1) Je-li pozdrav celá věta, následuje tečka či vykřičník. Přeji hezký den. Jan Novák 2) Je-li pozdrav nevětný, nenásleduje žádná interpunkce. S pozdravem Jan Novák Za podpisem/jménem pisatele se nepíše tečka.   Živelná žena u živelního požáru (13. 1.) Co se často plete: živelní vs. živelný. Slovo živelní se přímo týká přírodních živlů, např. požár je živelní katastrofa. Slovo živelný k živlům jen přirovnává, např. žena je živelná osobnost. Místo živelný lze dosadit nezkrotný, prudký, neorganizovaný apod.   Neplecha je špatná (14. 1.) Souvisí neplecha s plechem? Kdepak. Podstatné jméno neplecha je odvozeno od přídavného jména neplechý (špatný). Neplechý vychází zřejmě z neplochý, což je kombinace nadbytečného záporu ne (stejně jako svár => nesvár, tentýž význam) a základu plochý (špatný).   Oslovení v dopisech a e-mailech (15. 1.) Jak na oslovení ve formálních dopisech/e-mailech? Říká se tomu oslovení, nikoliv pozdrav, zdvořilým zvykem je tedy začít formulí Vážený pane / Vážená paní XY. Často užívané Dobrý den (navíc nenásledované oslovením) se považuje familiární, tedy neformální.   Ranní loupání raných brambor (16. 1.) Osvěžme si pravopis: raný vs. ranný vs. ranní. 1) Raný značí časný, např. rané brambory, raný středověk, autorovo rané dílo atd. 2) Ranný je do rány, např. ranný šok (zřídka používané). 3) Ranní je od rána, např. ranní vstávání, ranní káva, ranní směna atd.   Odkud se vzalo pohlaví (17. 1.) Říkali jste si někdy, jak souvisí pohlaví a hlava? Etymologicky to původně bylo totéž. Staročeské pohlavie označovalo jednotlivce (jednu hlavu), následně rod (příslušnost osoby k rodu), pak došlo k posunu na dnešní význam (biologický) – a pak se přidal gender (sociální).   Interpunkce na klávesnici (20. 1.) Dnes netypicky, ale prakticky – jak kamkoliv dostat z klávesnice interpunkci, která na ní není… Přidržte ALT a použijte numerickou klávesnici: České uvozovky („ “) ALT + 0132 a ALT + 0147 Pomlčka (–) ALT + 0150 Trojtečka (…) ALT + 0133 Apostrof (’) ALT + 0146   Co spojuje spojovník (21. 1.) Spojovník (-) vs. pomlčka (–): spojovník je krátká čárka na klávesnici; pomlčka je delší a napíšete ji pomocí ALT + 0150. Spojovník spojuje části slov, pomlčka části vět. Příklad: Bude-li (spojovník) pršet – (pomlčka) či sněžit (pomlčka) – nejdu do práce.   S rozbitou lebkou do příkopy pad’ (22. 1.) Že čeština nemá apostrof? Ale to víte, že má! Jen se používá zřídka. Na klávesnici ho napíšete ALT + 0146 (’) a hodí se pro: a) označení vypuštěného písmene na konci slova (s rozbitou lebkou do příkopy pad’), b) cizí slova (hors d’oeuvre, d’Artagnan, O’Reilly).   Jak se píše zkratka společnosti s ručením omezeným (23. 1.) Společnost s ručením omezeným zkracujeme buď s. r. o. nebo spol. s r. o. Všimněte si teček a mezer. V případě s. r. o. jsou náležitě za tečkami mezery, byť se to v praxi často porušuje. V případě spol. s r. o. není za s tečka, jde o jednopísmennou předložku s.   Kam patří uvozovky (24. 1.) Kam s tečkou či čárkou vzhledem k uvozovkám. a) Je-li v uvozovkách fráze bez uvození přímé řeči, interpunkce je za uvozovkou: To se tedy „povedlo“. b) Je-li uvozená přímá řeč, interpunkce je před uvozovkou: „To se povedlo,“ řekl.   Voucher na předvolání (27. 1.) Až budete uplatňovat voucher, který jste možná dostali na Vánoce, myslete na náležitou výslovnost [vaučr] bez [vaučru]. Slovo voucher pochází z francouzského označení pro předvolání (k soudu za účelem prokázání vlastnictví majetku), původně z latinského vocare (volat).   Krátká inventura (28. 1.) Na obchodech vídáme cedule INVENTURA – ale jen na těch osvícených. Někteří si inventuru komplikují i pravopisně a přidávají nad U čárku či kroužek. Tato invence je chybná. Mimochodem inventura, inventář i invence shodně pocházejí z latinského invenīre (přijít na něco).   Plezír pro radost (29. 1.) Co to vlastně provádíte, když děláte něco z plezíru? Hovorový výraz plezír se k nám dostal přes německé Pläsier z francouzského plaisir, původně z latinského placēre (líbit se). Dělat něco z plezíru tedy značí dělat to pro radost či zábavu – prostě jen tak, z plezíru.   Dítě s ručičkama, hodinky s ručičkami (30. 1.) Je to s nohami, nebo s nohama? S ručičkami, nebo s ručičkama? Ve významu párových částí lidského těla je duálová koncovka -a, pozůstatek někdejšího dvojného čísla v češtině. V jiných významech je pravidelná koncovka podle vzoru. Tj. dítě s ručičkama, hodinky s ručičkami.   Ponořený únor (31. 1.) Název měsíce únor se odvozuje od slovesa nořit, protože roztávají ledy a noří se do vody. Únor je jen v češtině; slovenský február (a varianty v jiných jazycích) je podle starořímského svátku Februa či Luperkálie. Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2019-09-26 08:09:26

Návod k použití genderového manuálu

Jedno vydavatelství si před časem vyžádalo odborné doporučení, jak užívat češtinu genderově korektně. Anonymizovaný manuál pak zaslalo pisatelce následujících pár řádků s otázkou, zda ho lze uvést do redakční praxe. Oponenturu v upravené podobě uveřejňujeme nikoliv jako polemiku (původní manuál zde neuvádíme a jeho autorství neznáme), ale spíše jako alternativu k obdobným normativně formulovaným návodům. Příspěvkem chceme též vyjádřit sympatii jazykovědcům, kteří nyní opět čelí poptávce po jednoduchých odpovědích typu „přechylovat se musí“ či „přechylovat se nesmí“. Zpravidla raději vyzývají k rozlišování různých situací či textů, v nichž týž jazykový prvek může dorozumění sloužit, anebo bránit. Začnu tím, v čem s autorkou či autorem Manuálu genderově senzitivního užívání jazyka souhlasím: citlivost ve vyjadřování všichni potřebujeme jako sůl, a tím více v české společnosti L. P. 2019. Jazyk se ve veřejném dorozumívání často zneužívá k tomu, aby zraňoval, urážel či více předstíral, než sděloval. Potřebujeme se učit citlivosti vůči menšinám (nebo umenšovaným či přehlíženým), ovšem i většinám, jednotlivcům a rovněž vůči jazyku, jímž se vyjadřujeme. Uvážíme-li, že jazyková komunikace má ještě řadu funkcí (podle Jakobsona nejméně šest), stojíme každodenně před značně komplexním zadáním: vyjadřovat se vhodně, výstižně, přiměřeně, neotřele a citlivě vůči všem, o nichž mluvíme a k nimž se obracíme. Došlo k blokádě ze strany… Jako hlavní problém manuálu vidím jakési zúžené, tunelové vidění komunikace, které se omezuje na genderovou citlivost, ale na citlivost k vyjadřování nedbá. Za exemplární považuji návrh upravit větu Aktivisté zablokovali těžební infrastrukturu, získali si i podporu sousedů na následující: Došlo k blokádě těžební infrastruktury ze strany aktivistické komunity za podpory místních. Autorka nebo autor z výběrové nelibosti vůči generickému maskulinu namísto věty s jasným podmětem a přísudkem (aktivisté zablokovali) nabízí došlo k blokádě ze strany aktivistické komunity. Zde lze připomenout jedno z šesti praktických doporučení George Orwella ze stati Politika a anglický jazyk (1946): „Pokud je možné nějaké slovo vynechat, vždycky to udělejte.“ Manuál nám nepřímo radí opak: prodlužovat texty tím, že budeme z českých slov namísto vět sestavovat slovní řetězce podle anglické gramatiky. Namísto pádových koncovek s jasným významem budeme používat předložky a šroubovat z nich konstrukce „ze strany“ a „za podpory“, vyhneme se označení podmětu (nebo z něj vytvoříme neutrum) a plnovýznamová slovesa v určitém tvaru vyměníme za náhražky typu „došlo k blokádě“. Tento příklad představuje pars pro toto uvažování o jazyce, které chce vytvářením systému vyjadřovacích tabu dosáhnout žádoucí změny myšlení, a tím i skutečnosti. Nevěřím, že touto cestou výrazně zlepšíme skutečnost. Proměna citované věty však dokládá, že si tak můžeme ztížit dorozumívání. Za jednostranný považuji v manuálu i výklad přechylování, redukovaný na příponu -ová. To však je jen jedna z mnoha přechylovacích přípon v češtině. Bohemisté dokola trpělivě vysvětlují, že všechny přípony ženských podstatných jmen umožňují jejich skloňování, a tím i zasazení do české věty, která nemá pevný slovosled, takže větné role poznáme právě podle pádových a slovesných koncovek a jejich gramatické shody či neshody. Nepřechýlením jméno ve větě strne (přestane se ohýbat) a někdy strne i jeho okolí: například v jednom článku na Aktualne.cz se v redakční poznámce vysvětluje, že Monika Pajerová je matka Emma Smetana – redakce sama se zjevně už nevyznala v tom, co se z hlediska úzce vnímané korektnosti „smí“ a „nesmí“ nejen přechylovat, ale i skloňovat. Internetová jazyková příručka obsahuje obecně dostupné sdělení, že přechylovat příjmení pocházející z cizích jazyků není povinnost – jen se to v souvislých textech spíše doporučuje a v textech heslovité povahy, například v úředních dokumentech nebo seznamech literatury, je často funkčnější podoba nepřechýlená (kéž by k tomu přihlédli i čeští zákonodárci a zákonodárkyně!). Existují četné zvláštní případy, například nepřechýlená příjmení, která lze skloňovat (končí-li kupříkladu na samohlásku -a) – pak je přechylování nadbytečné. Podstatné je vždy přání nositelky jména, úzus rodiny, subkultury, původní jazyk (přechyluje i řada jiných jazyků a je sporné přechylovat jméno již přechýlené) atd. Funkční pohled na jazyk nám dává na vybranou a vybízí nás k přemýšlení a k tomu, abychom vhodnou formu volili situačně. Redakce nakladatelství by se z praktických důvodů měla usnést na jednoduchém převažujícím postupu s tím, že vždy lze připustit odůvodněnou výjimku nebo porušení stanovené konvence z dobrých důvodů. Neboť pravidla jsou pro lidi (respektive pro jejich texty), ne lidi (a texty) pro pravidla. S dostupnými argumenty bohemistů se však manuál nevyrovnává. Přitom se vyjadřuje značně normativně (kupříkladu opakuje slovo progresivní, česky „pokrokový“ – s touto nálepkou měly humanitní vědy v Československu v druhé polovině 20. století tak neblahou zkušenost, že bychom si to v roce 2019 mohli ještě pamatovat), a přitom nepřesně – mluví například o „lingvistickém sexismu“ (což je necitlivé k lingvistkám i lingvistům; míněn byl asi jazykový sexismus). Alternativy i přednosti generického maskulina Manuál navrhuje alternativy generického maskulina. Některé z nich lze v redakční praxi obezřetně adaptovat, zvážíme-li jejich fungování nejen v ohleduplné společenské komunikaci, ale i v české větě. V souvislém textu se mi jako nejvhodnější jeví výčet („prosté uvádění osob a skupin v obou tvarech“; tedy například aktivisté a aktivistky, respektive aktivistky a aktivisté; nevýhoda: prodloužení textu) a opisy (pokud ovšem nezkomplikují sdělení či větnou stavbu, jako se to přihodilo u výchozího příkladu, v němž se namísto slovesa zablokovali nabízí došlo k blokádě). Je užitečné vědět o dalších způsobech, byť s mnohem omezenějším užitím: splitting (uvedení alternativ pomocí lomítka; příklad: aktivista/ka) pro texty heslovité nebo úřední povahy; asterisk (neboli hvězdička; na rozdíl od lomítka má naznačit více rodů než dva a umožňuje neidentifikovat se s žádným rodem; příklad: prodavač*ka) v textech komunity, pro niž je konvenčním, srozumitelným znakem. Stěží srozumitelné bude v češtině střídání rodů v navržené podobě: budeme-li hovořit v jednom odstavci zástupně například o aktivistce, v dalším o aktivistovi a takto střídavě označovat všechny aktivisticky naladěné bytosti všech rodů, zamýšlená rovnováha nevznikne. Ženský gramatický rod aktivistka přísluší výlučně ženám, zatímco obecně užité maskulinum zahrnuje potenciálně lidi všech rodů. V jiných případech zas zastupuje všechny rody femininum: kromě slov jako bytost, osobnost, celebrita nebo velryba je rozšířeným generickým femininem plurál děti. Právě u něj zřetelně vnímáme, že v češtině se gramatický rod často nekryje s rodem „přirozeným“, a nikoho to nemate: z pouhé formy podstatného jména (ani z gramaticky shodného slovesa, přídavného jména atd.) přece nevyvozujeme, že všechny děti jsou holčičky nebo že chlapci jsou dětmi druhé kategorie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na rozdíl od dvojice aktivistů a aktivistek však nemáme u dětí nebo velryb na vybranou mezi formou v maskulinu a femininu – a o takové případy jde nejspíš bojovnictvu proti generickému maskulinu nejvíce. Návody na vyvažování střídáním rodů nebo jejich výčtem však nepočítají s širokou oblastí výpovědí, v nichž je subjekt v gramatickém mužském rodě kritizován, haněn či spojen s jednoznačně negativními významy. Představme si historický výklad, který by ve snaze o korektnost pojednával o nacistech a nacistkách, komunistkách či komunistech, antisemitech a antisemitkách, okupantkách a okupantech atd. To by ke genderovému porozumění, natož smíru, nevedlo. Tím se dostávám k výchozímu předpokladu manuálu, že generické maskulinum upírá ženám hodnotu ve společnosti. Pokud by tomu tak bylo, pak by jim upíralo také vše záporné, co je s generickým maskulinem (zobecňující výrazy jako loupežníci, vrazi, fašisti, rasisti, homofobové atd.) spojováno. V praxi se však ke generickému maskulinu uchylujeme jako k neutrálnímu tvaru, který přirozený rod jasně neoznačuje. Stále zůstává nejúspornějším způsobem, jímž vyjadřujeme všechny rody (a zároveň žádný určitý rod, pokud jej neznáme), a mnoho mluvčích tomu nejspíš rozumí – ovšem někteří ne (nebo to neakceptují) a kvůli nim si rádi budeme lámat hlavu a rozšíříme si repertoár jinými způsoby. Generalizace navíc často vychází z neznalosti nebo ze snahy obejít určitější vyjádření. Proto se nabízí ještě jedna alternativa, kterou však manuál nezmiňuje: vyjadřovat se co nejkonkrétněji (tedy stavět věty na jasném podmětu a přísudku v aktivu), a tím se vyhnout stereotypům a neurčitostem všeho druhu. Na závěr ještě nesmělý návrh: pokud nesouhlasíme s některými nerovnostmi v životní realitě, měňme nejdřív tuto realitu ohleduplným a přátelským chováním ke všem umenšovaným a přehlíženým nebo „jiným“. Naše vyjadřování se už s touto novou skutečností – nebo jejím novým vnímáním – bude muset vyrovnat.   Převzato z webu Literární bašta Dobré češtiny, kde najdete další texty nejen o českém jazyce.

Čas načtení: 2025-12-02 09:00:00

Slušný přešlap Federace židovských obcí v ČR

Píše Jan Bělíček: Nahlédl jsem do Zprávy o antisemitismu Federace židovských obcí v ČR pro rok 2024 a k mému překvapení se v ní jako příklad zákeřného, sofistikovaného a kultivovaného antisemitismu objevuje i tato citace z jednoho našeho textu (viz obrázek). Vůbec nechci antisemitismus bagatelizovat a minimálně v mezinárodním kontextu na něj opravdu narážím mnohem víc než dřív, ale pokud Federace chápe takovou formulaci za projev „nového antisemitismu“, obávám se, že tím přispívá k postupném vyprázdnění tohoto termínu podobně, jak o tom hovoří zmiňovaná formulace z textu Magdaleny Duškové. Žádný jiný příklad antisemitismu z našich stránek ve zprávě nenajdete. To, že se Alarm v tomto reportu objevuje, proto považuju za slušný přešlap. Pozn JČ: Pěkné faux pas. Federace židovských obcí neví, že psaní slova "Žid" s velkým písmenem zavedl v češtině až Hitler.Před mnoha lety mě požádal J.P. Stern, tehdy profesor germanistiky na Cambridge University, abych pro exilový časopis Svědectví přeložil jeho povídku o tom, co by se stalo, kdyby se Franz Kafka dožil nacismu. J.P. Stern pocházel z Prahy, jako židovský teenager uprchl před Hitlerem, za války bojoval oroti Hitlerovi v československé armádě z Británie a pak ho udělali profesorem v Cambridgi, Povídku jsem přeložil a pan profesor se ozval: "Pane Čulíku, nepište prosím slovo 'žid' s velkým písmenem. to v češtině zavedl až Hitler."Zastyděl jsem se. Samozřejmě, přislušníci hnutí a náboženství se v češtině píší s malým písmenem: katolíci, muslimové, židé, protestanti, motoristé. Hitler nařídil psaní "Žid", aby se zdůraznila jejich - údajně nepřípustná - etnicita. Přislkušník izraelského národa je Izraelec. Co se týče pokryteckých protestů některých židů proti antisemitismu, samozřejmě jej nepodporuji, ale mám pro něj pochopení, vzhledem k tomu, že současná izraelská vládáa páchá masové zločiny a drtivá většina Izraelců je podporuje. Je to hnus. Nevím, kde někteří židé berou tu drzost si stěžovat. Už jsem tu psal, že kdybych byl Rus, samozřejmě bych všude říkal, že nenesu žádnou odpovědnost za Putinovy zločiny na Ukrajině, ale protestovat proti rusofobii by mi za dnešních okolností přišlo žinantní. S antisemitismem je to totéž.

Čas načtení: 2026-02-11 15:00:03

Řada Redmi Note 15 s HyperAI v češtině: na tohle všechno využijete umělou inteligenci

Xiaomi slibuje umělou inteligenci HyperAI i u základních modelů Redmi Note 15 Těšit se můžete na Circle to Search, ale i AI pomocník s psaním nebo AI kreativce pro úpravu fotek Funkce jsme vyzkoušeli na modelech Redmi Note 15 Pro a 15 Pro+ 5G Celá modelová řada Redmi Note 15 je teď dostupná za velmi zajímavé ceny Řada Redmi Note 15 zatím běží na grafické nadstavbě HyperOS 2.0 a operačním systému Android 15, přestože co nevidět je v plánu přechod na HyperOS 3.0. Už nyní ale mohou uživatelé využívat i balík funkcí umělé inteligence HyperAI, které čínské Xiaomi představilo už na podzim 2024. Dobrá zpráva? Vše zůstává plně dostupné v češtině i slovenštině – a většina nástrojů funguje bez zbytečných omezení. Přečtěte si celý článek Řada Redmi Note 15 s HyperAI v češtině: na tohle všechno využijete umělou inteligenci

Čas načtení: 2024-01-06 10:00:53

Myšlenky nelze ignorovat a knihy nevydávat. Jenže zásadní knihy u nás často nevycházejí.

Před lety jsem se rozhodl doplnit si vzdělání a číst především knihy, které u nás nevyšly. Zejména o ekonomii a společnosti. Otevřely se mi uplně nové obzory. Jména, která jsem znal okrajově. Takový J. Stiglitz (Nobelova cena za ekonomii 2001). V češtině vyšly 3 knihy. Spíše ty okrajové. Jeho popularizační práce věnované ekonomii nerovnosti a globalizaci česky nejsou. David Harvery: vyšla jedna kniha, stěžejní díla jako Stručná historie neoliberalismu nebo Stav postmoderny nevyšly. Ano, je to moderní marxista, ale česky se nedozvíte, že jeho kritika současného vývoje neoliberální demokracie je zajímavá a pádná. Robert Reich: vyšlo Dílo národů, ale chybí Záchrana kapitalismu. Reichova analýza současného kapitalistického systému a jeho dopadu na nerovnost je často citována v diskusích o ekonomické nerovnosti a sociální spravedlnosti. Je dobré, že od jihokorejského ekonoma Ha-Joon Changa vyšly dvě knihy, ale jeho zásadní Kicking Away the Ladder: Development Strategy in Historical Perspective v češtině nevyšla. Přitom je to Changova kritika tradičních názorů na ekonomický rozvoj a politiku. Od Mariany Mazzucato nevyšlo nic. Její The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths byla pro mě šok. Vyargumentovaná kniha, která ukazuje, jak za řadou ekonomických úspěchů stály pobídky státu. A že role státu ve stimulaci ekonomiky je důležitá. od nobelisty Paula Krugmana naštěstí česky vyšla jeho zásadní Návrat ekonomické krize. Jeho nejnovější Arguing with Zombies vyšla 2020, česky zatím není, ale to zpoždění je běžné. Krugman, i když je do leva, je u nás vcelku populární, asi proto, že je opravdu čtivý. A pojďme na další nobelisty: R. Thaller (nobelovka 2017) má vydané obě knihy, jak Šťouch, tak Neočekávané chování. Cenu dostal za behaviorální ekonomii a knihy jsou super. Pokud vás zajímá ekonomika chování a rozhodování lidí, jděte do nich, ale to už předpokládám máte i Kahnemana (Melvilové ho udělali perfektně). Robert Shiller (Nobelovka 2013 za empirickou analýzu cen aktiv) má česky tři knihy, ale staré, ne Irrational Exuberance a nebo poslední Narrative Economics: How Stories Go Viral and Drive Major Economic Events. Ale je vidět, že cenová analýza se publikuje ráda a dobře. Amartya Sen (Nobelovka 1998 za příspěvky k ekonomii blahobytu a sociální volby) má jednu knihu česky, Etika a ekonomie, což jsou tři přednášky. Její stěžejní díla česky nevyšla. Daren Acemoglu má česky druhou knihu, ta mu právě vychází, Úzký koridor (s J. Robinsonem), který navazuje na Proč státy selhávají. Asi je jasná tematika, jinak se ale v ostatních knihách věnuje teorii růstu a vlivu moderních technologií na růst. Profesor MIT, obojí čtěte. Elinor Ostrom, Nobelovka 2009 za teorii společných zdrojů. Enormně důležitá kniha Governing the Commons. Česky nevyšla žádná její práce. Mohl bych pokračovat. Od autorů, kteří mají Nobelovku za ekonomii toho u nás vyšlo málo. I z tohoto průřezu, natož z mojí tabulky knih je patrné, že vychází především věci věnované chování, trhu, oceňování. Kritcké práce o neoliberalismu podstatně méně i když od Varoufakise třeba 2 knihy a ten už je braný jako silná levice. Jeho stěžejní díla ovšem česky také nejsou. Jeho Hovory k dceři o ekonomii si ovšem dejte. Je to důležité? Je. Uniká nám velký směr ekonomie a společenských věd: nerovnost, chudoba. Neumíme o něm diskutovat, uvažovat. Díky za české “klasiky” žánru Pavla Pospěcha, Ondřeje Prokopa, Tomáše Sedláčka. Myšlenky označujeme za levicové, za fuj, za komunismus. Tak čtěte. Co je za tím? Podle mě hlavní dva důvody jsou, že v českém vnímání jde o okrajová témata (nerovnost, chudoba, rozdělená společnost, to přeci nám nehrozí), takže se tomu nikdo nevěnuje. Ve skutečnosti je to ale naše stěžejní téma pro dalších dvacet let, jenže místo toho, abychom stavěli na tom, co už někde někdo odpracoval, budeme vymýšlet kolo, až si problému všimneme. Takže zase pozdě. Čili čtenáři to nepožadují, autoři to nevydávají. Má to řešení? Má. Nějakou pobídku k vydání. Ať již státní (ano, stát podporuje řadu literatury) nebo soukromou. Pamatuju se, jak jsem nějakým drobným příspěvkem podpořil vydání jedné libertariánské ekonomické knihy a libertariáni mě pak propírali v diskusích, proč jsem to asi udělal. Důvod je pořád stejné: silné myšlenky mají zaznít a máme vědět, jak se k nim vztahujeme, jaké máme vůči nim argumenty, případně zda autor neměl v něčem pravdu. Nelze je ignorovat, neposlouchat je, protože to je právě to, na čem dneska dojíždíme a čím si rozdělujeme společnost.

Čas načtení: 2022-03-24 14:20:25

Zlaté časy OSINTu

Ještě, než začneme s dnešním článkem, je potřeba učinit jednu lingvistickou poznámku. V češtině máme takový drobný problém. Anglické slovo intelligence, které se kromě té lidské (či umělé) inteligence používá také v souvislosti se špionáží, nemá v našem jazyce jednoznačný ekvivalent. Fráze jako intelligence gathering překládáme jako „sběr informací“, což je zavádějící. Slovo „informace“ může vyvolat v čtenáři pocit jistoty a spolehlivosti, který v sobě ta původní intelligence nemá. Intelligence může být neúplná, špatně pochopená, nebo dokonce úmyslně zfalšovaná druhou stranou. Zahrnuje v sobě informace, dezinformace i naprosto jalový šum. Je celkem běžné, že různé nasbírané střípky oné intelligence si navzájem odporují. Pak je úkolem analytiků si je protřídit, vyhodnotit a nějak se v nich zorientovat – nebo, což je nepopulární, ale občas nezbytné, také konstatovat, že zatím v určité věci nemají jasno a nemůžou říci ani A, ani B. Nicméně v češtině jsme odkázáni na pojem „informace“, tak jej tedy v následujícím článku budeme používat. Jenom prosím při čtení berte v potaz to, že ty informace, o kterých hovoříme, jsou provázeny určitou měrou nejistoty. O čem se egyptským faraonům nesnilo Informace se odjakživa sbíraly z různých zdrojů, které se dnes podle anglické hantýrky označují zkratkami. Tak třeba HUMINT je human intelligence, informace získané od lidí. Můžou to být dobrovolně spolupracující agenti, osoby přinucené k donášení, nebo i jedinci, kteří vůbec nevědí, že jsou v něčím hledáčku (opilec chlubící se v hospodě tajným projektem, na kterém pracuje). HUMINT nepochybně fungoval už za egyptských faraonů. SIGINT je o dost novější vynález: zpracování toho, co zachytíte v dálkové komunikaci protivníka. Odposlechy, záznamy dat vyměňovaných po internetu (i mezi stroji, nejen mezi lidmi), v dřívějších časech čtení telegramů atd. Před 19. stoletím šlo jen o vzácně využívaný kanál, dnes jde o jeden ze zlatých standardů špionážní práce. No, a pak je také OSINT, což znamená open source intelligence, sběr informací z otevřených zdrojů. Za starých časů to byly třeba noviny, ale dnes je mohutně doplnil internet a zejména sociální sítě, na kterých na sebe lidé vykvákají tolik osobních detailů, že ještě před třiceti lety by s jejich zjištěním měl problémy i Mossad. V podstatě stačí je „shrabovat“ a vyhodnocovat, celá práce s jejich získáním se redukuje na sezení před monitorem. Teď to možná znělo trochu přehlíživě, protože to vyhodnocování je samozřejmě těžká práce. Kde najít přehled zničených tanků Ukrajinsko-ruská válka je zlatým věkem OSINTu, protože dnes má skoro každý v kapse zařízení, se kterým můžete dělat fotky, natáčet videa a, pokud je k dispozici mobilní síť, nahrávat je rovnou na internet. (Není-li k dispozici síť, stačí, když se občas ocitnete v dosahu wi-fi, třeba jen jednou za den.) Kromě toho se dnes na bojištích často používají i drony s kamerami. Zároveň ale ještě nejsme tak daleko, aby se dala úplně rutinně vyrábět falza (deepfakes) s libovolným obsahem, která by ani odborníci nerozlišili od reality. Spatříte-li tedy hořící trosky nějaké helikoptéry na poli, je celkem pravděpodobné, že jde o skutečný sestřel. Tahle skutečnost dala vznik organizacím, které tento druh fotek a videí sbírají a vedou na jejich základě „válečnou statistiku“ nezávislou na bojujících stranách. Což je dobře, protože oficiální prohlášení bojujících států mají přirozeně tendenci nafukovat ztráty nepřítele a nešířit se příliš o vlastních ztrátách. A moc jim tedy věřit nemůžete. Největší OSINT server zabývající se současnou válkou na Ukrajině je Oryx, provozovaný dvěma Nizozemci. Oryx už funguje nějakou dobu a zatím má reputaci celkem neutrálního a poctivého zdroje. Reputace je vůbec nejsilnějším atributem OSINT projektů; náhodné chyby se tolerují, ale pokud je někdo chycen při systematickém „kladení palce na misky vah”, ztracenou profesionální pověst už zpátky nezíská. Chcete-li se ponořit do databáze Oryxu, můžete se například podívat na ztráty letadel, roztříděné podle typů – helikoptéry, bezpilotní prostředky, klasická letadla – a podle druhu ztráty – opuštěná technika, ukořistěná technika, zničená technika. Kompletní ztráty mapuje jiná stránka, ze které se například dozvíte, že doložitelně zničených ruských tanků bylo ve chvíli, kdy toto píšu, 109 a ukořistěných – překvapivě o něco více, 111. Čečenský Tik-Tok batalion OSINT není zrovna triviální práce a neposkytuje úplný obrázek o situaci. První problém, který musejí sběratelé OSINTu řešit, je zjištění, odkud příslušný záznam (fotka, video) vlastně pochází a kdy byl pořízen, a také, zda nejde o duplikát už existující informace. Bojová technika ruské výroby se používá i jinde, třeba v Sýrii, a na Ukrajině se bojuje od roku 2014, takže do sbírky zachycující současné boje by mohly proniknout i starší záznamy. Ty je potřeba vyfiltrovat. Naštěstí to není až tak obtížné, protože většinou platí, že ty starší záznamy se už na internetu objevily dříve (málokdy se stane, že by někdo natočil sestřelení vrtulníku a „sušil si to video doma“ až do další války za několik let) a když máte dostatečně velkou komunitu čtenářů, tak vás někdo na takovou skutečnost upozorní. Kolektivní paměť lidstva je celkem dobrý korektor. U čerstvých záběrů pomáhá takzvaný geotagging, protože moderní telefony umějí přidávat do videí a fotek informace o GPS souřadnicích místa, kde vznikly. Toto není „neprůstřelné“, protože lokalizační informace se dají zfalšovat. Musejí se tedy brát v úvahu další okolnosti – například je-li vidět na videu vesnická či městská ulice s fasádami, vývěsními štíty obchodů atd., můžete srovnat její podobu s předválečnými záběry z Google Maps. Můžete také srovnávat aktuální počasí (sníh, déšť), polohu keřů, stromů, řek, terénních vln atd. V poli nebo v lese někdy pomůžou charakteristické stavby na horizontu (vodojemy, věže kostelů, přístavy, letiště). Pokud toto všechno sedí, dá se říci, že míra spolehlivosti fotky či videa se zvyšuje. A naopak, pokud nějaký detail zásadně nesedí, je to důvod zbystřit a začít hledat další drobné chyby prozrazující, že jde o fake. (Koho by zajímaly detaily o takové práci, najde je zde.) Naštěstí se na tomto ověřování podílejí i komunity fanoušků. Více očí víc vidí a více mozků si všimne většího množství detailů. Pokud jde pouze o záznam boje z pohledu pěchoty a nic více, je nutno vždycky poněkud pochybovat o tom, jestli náhodou nejde o divadýlko za účelem propagandy. (Hodně takových videí vypouštějí Kadyrovovi Čečenci, kterým se také začalo poněkud posměšně říkat „Tik-Tok batalion“.) Sebrat několik chlapů v uniformách a zastřílet si směrem k nejbližšímu lesu, to může udělat každý, a nic moc to nestojí. Je-li ale k vidění složitější bojová scéna včetně ničení pohybující se techniky, pravděpodobnost, že jde o původní a neupravené záběry skutečné války, tím roste. V případě letecké techniky pomáhá s ověřováním detailů i skutečnost, že existuje poměrně mnoho nadšenců obléhajících (i v míru) různá letiště a zapisujících si, kdy kde co přiletělo a jak dlouho se to tam zdrželo. To se týká i vojenských strojů, ke kterým existují sice neúplné, ale poměrně rozsáhlé databáze jejich označení. (A hackeři se občas postarají o to, aby někde „šlohli“ oficiální databáze přímo ze serverů druhé strany.) U řady sestřelených strojů je jejich číslo stále ještě čitelné a může opět posloužit k ověření, že takové letadlo existovalo a že patřilo k jednotce, která v dané oblasti operuje. A naopak, vynoří-li se v dubnu video s letadlem, které bylo sestřeleno koncem března, můžete hned usoudit, že jde o dřívější záznam. Informační asymetrie: žádný kolaps ruského válečného úsilí nenastal Největší slabinou OSINTu v současné ukrajinsko-ruské válce je jeho asymetrie. Ukrajinci dodávají do světa daleko větší množství video- a fotomateriálu, kdežto na ruské straně posbírali vojákům před invazí mobilní telefony a tím je připravili o možnost dělat totéž. (Separatistů z Doněcku a Luhansku se to netýkalo, ti publikují průběžně, ale jde jen o značně omezený úsek současné linie kontaktu.) Tím pádem v OSINT databázích drtivě dominuje zničená ruská technika, kdežto o ztrátách ukrajinské techniky nemáme ani zdaleka takový přehled. Není to až tak zásadní problém, protože ona i samotná ta válka ve skutečnosti je poněkud asymetrického rázu. Rusové potřebují k obsazení a udržení ukrajinského území dostatek těžké techniky, kdežto Ukrajinci se snaží je „vykrvácet“ zejména útoky na roztažené zásobovací linie, k čemuž nejsou tanky ani helikoptéry potřeba. (Něco jiného by bylo znovudobytí Chersonu nebo zlomení obklíčení Mariupolu, to se jen s pomocí dronů a raket odpalovaných z ramene patrně udělat nedá.) Ale ve světové laické veřejnosti tím vzniká dojem, že ruská armáda na ukrajinském území už musí být skoro na lopatkách, což tedy zatím není. Ofenzíva se zarazila, ale žádný kolaps ruského válečného úsilí dosud nenastal. Tato asymetrie, způsobená právě zabavením mobilů, byla z hlediska informační války chyba, a Rusové si jí všimli. V posledních zhruba deseti dnech je vidět, že se začali přizpůsobovat. I oni už vydávají videa útoků na ukrajinské pozice a OSINT databáze se pomalu začínají plnit i z té druhé strany. Sice jde spíš o profesionálně natočené záznamy, ale pokud jejich detaily sedí, není důvod je ignorovat. Nelze lhát ani laikům Von Clausewitz kdysi přišel s pojmem „mlha války“, der Nebel des Krieges (přesná formulace zněla trochu jinak, ale na tom nesejde). Označoval tak míru nejistoty, která zahaluje vidění velitelů, řadových vojáků i světové veřejnosti, která vývoj na bojišti sleduje. V současné době je „mlha války“ stále stejně relevantní jako dřív, ale poněkud „zřídla“. Někdy dokážeme i ze značné vzdálenosti zahlédnout věci, o kterých by se ještě za druhé světové války nemohlo profesionálním špionům ani zdát. Nebude to tak věčně, protože možnosti falšování médií v laboratořích neustále rostou. Někdy roku 2040 se můžeme dočkat i naprosto dokonalých „videozáznamů“ z bitvy, ve které jsou bronzoví čínští draci někde nad Okinawou sestřelováni pomocí japonských titanových vibrátorů velikosti XXXXL. Pak už nebude jen tak možné říci, který záznam vypadá spolehlivěji a který ne. Ale rok 2022 je zlatou érou OSINTu a to, mimo jiné, znamená, že nám laikům nemůže v těch ověřitelných záležitostech nikdo lhát příliš.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-13 07:37:35

Pavla Horáková: Dávno nevím, co je čtení pro radost

Řadu let pracuje v Českém rozhlasu, nejdříve v redakci anglického vysílání a pak přešla na stanici Vltava, pro kterou připravuje pořady. Na svém kontě má také řadu překladů z angličtiny a srbštiny a v roce 2010 se Pavla Horáková poprvé představila jako spisovatelka knížkou pro děti Tajemství Hrobaříků a od té doby vydala několik publikací. Kniha Teorie podivnosti jí vynesla Cenu Magnesie Litery a ta nejnovější Srdce Evropy jí vychází letos na podzim.   Narodila jste se v Plzni, ale vyrůstala na sídlišti v pražských Bohnicích jako jedináček. Někde jste přiznala, že jste měla hezké dětství. Chodila jste do Dismanova rozhlasového dětského souboru a hodně času trávila s partou dětí ze sídliště. Jaká jste byla holčička a co vás bavilo?  Byla jsem holčička ze středostavovské rodiny, která se dobře učila a chodila na spoustu kroužků. Rodiče si nepřáli, abych dojížděla, tak mě nepřihlásili na žádnou výběrovou školu. Díky tomu jsem obyčejnou základku zvládala levou zadní a měla jsem dost času a energie na lumpárny. Spoustu času jsme trávili v přírodě kolem našeho sídliště a taky prozkoumáváním paneláků, od sklepů až po strojovny výtahů. Dismaňák bylo elitní prostředí, ale lumpárny k němu patřily taky. Z průpravy, kterou jsem tam získala, čerpám v různých svých profesích dodnes.   Díky tatínkovi, který pracoval jako zástupce Československých aerolinií v Bělehradu, jste tam nějakou dobu coby studentka gymnázia pobývala a naučila se srbsky. Jak na ten čas vzpomínáte? Jako na dobu, kdy se odehrávaly dějinné změny a já byla téměř u toho. Bělehradu se válka nedotkla, a když byl v roce 1999 bombardován, už jsme byli dávno pryč. Naučila jsem se srbsky, oblíbila si srbský jazyk i literaturu a taky jsem pochopila, že asi nebudu chtít trvale žít jinde než v Praze.   Někde jste přiznala, že jste vždycky myslela na literární dráhu, ale vzala jste to oklikou přes překladatelství a novinařinu. A právě na překladech z angličtiny a srbštiny jste získala zkušenosti. Překládáte ještě? Překládání mě velmi vyčerpává, je to náročná a nedoceněná práce, nejen finančně. Naposledy jsem před třemi lety přeložila román původem české spisovatelky Anny Fodorové První terapie. Nikdy neříkej nikdy, ale je možné, že to byla poslední kniha, kterou jsem přeložila.   Několik let jste pracovala v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7 a již nějakou dobu připravujete pořady pro Český rozhlas Vltava. Co vás na práci pro rozhlas baví? K rozhlasu mám vazbu od dětství, pracovala tam moje maminka a já jsem od deseti let chodila do Dismanova souboru, který s rozhlasem úzce spolupracuje. Tam mě naučili mluvit a nebát se mikrofonu. Takže když jsem nastoupila do anglické redakce zahraničního vysílání, nebyla jsem úplný nováček. Tehdy mě bavil adrenalin: ráno jsem dostala na stůl zpravodajské téma a měla jsem tři hodiny na to, abych sehnala podklady, natočila dva rozhovory pro vyváženost, sestříhala je, případně přeložila do angličtiny, celou reportáž napsala v angličtině a přednesla do éteru pro zahraniční posluchače. Práce ve zpravodajství mi umožnila setkat se se zajímavými lidmi, spoustu se toho dozvědět, dostat se třeba na summit EU do Bruselu nebo do kuloárů parlamentu. Když jsem začala pracovat pro Vltavu, bavilo mě, jak snadné a vděčné je psát v češtině oproti psaní v nemateřském jazyce. Zvlášť milou kapitolou byla práce s Jiřím Kamenem na cyklu Polní pošta věnovaném písemnostem účastníků první světové války. Pro rozhlas jsem psala i překládala hry, psala povídky, upravovala pro četbu na pokračování jednu svou knihu a nejnověji pro zahraniční vysílání natáčím v angličtině a češtině videa o české literatuře. Jsem vděčná, že mě tahle instituce provází životem a umožňuje mi takovou pracovní a tvůrčí rozmanitost.   V roce 2010 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem ze série příběhů pro děti o Hrobařících nazvaném Tajemství Hrobaříků. Proč jste si vybrala právě literaturu pro děti? Hrobaříci mají tři díly, bude další? Trilogie o Hrobařících už je uzavřená. Psát pro děti nebyla moje záměrná volba. Inspirovaly mě pražské Olšanské hřbitovy, které jsem pořádně poznala až jako velmi dospělá, přestože v Praze žiju od nemluvněcího věku. Najednou jsem měla v hlavě příběh a v tom příběhu vystupovaly děti, a tak jsem ho sepsala. A pak ještě dvě pokračování, protože jsem v prvním dílu neřekla všechno. Nejsem typická dětská autorka a někdy mám pocit, že Hrobaříci jsou spíš knihy pro dospělé než pro děti. Tak trochu jsem je napsala i pro tu holčičku ze sídliště, která se občas nudila a ráda by byla zažila skutečné dobrodružství v nějakých romantických historických kulisách.   V roce 2018 jste debutovala knížkou pro dospělé Teorie podivností, která vám vynesla Cenu Magnesie Litery a skvěle ji načetla herečka Jitka Ježková. Někde jsem se dočetla, že pracujete na další knížce, čerpající z pamětí vaší prababičky, která celý život prožila na jižní Moravě… Kniha už je pár měsíců napsaná, teď prochází redakčním procesem a měla by vyjít letos na podzim. Jmenuje se Srdce Evropy a prolíná se v ní vyprávění mladé učitelky – naší současnice – a vzpomínky Moravanky Kateřiny narozené v roce 1898. Román se částečně odehrává na Slovácku, ale je zároveň tak trochu průvodcem po historické i současné Vídni, Praze a Brně.   Také jste spoluautorka několika publikací. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie nebo z každého něco? Baví mě hrát si se slovy a významy a baví mě sdílet nápady. Když na něco přijdu nebo si něčeho zajímavého všimnu, mám touhu se o to podělit. Pravděpodobně jednoho dne dojdu k názoru, že už jsem řekla všechno, co jsem považovala za sdílení hodné, a budu se zase věnovat něčemu jinému.   A jaká jste čtenářka? Jaký žánr je vám blízký nebo máte oblíbeného autora, knihu či literární postavu? Jako dítě jsem rozhodně náruživá čtenářka nebyla. Od studií je četba součást mojí práce, a tak čtu převážně knihy, které číst musím – protože je překládám, recenzuji, rediguji, píšu na ně posudek nebo z nich čerpám rešerše. Dávno nevím, co je čtení pro radost. Až jednou se vším seknu, budu nějaký čas číst jenom klasiky devatenáctého století, anebo brak – nejlépe detektivky.   A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Dohromady žádné volno nemám. Koníčky visí na hřebíku, protože veškerý čas věnuju práci – nejraději psaní, ale mám také spoustu pracovních závazků, které nemůžu jen tak opustit. Mnoho času a energie spolykají i činnosti spojené s psaním, například veřejná, dnes častěji online vystoupení nebo rozhovory.   Pavla Horáková se narodila se v roce 1974 v Plzni, vystudovala překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na FF UK v Praze. Překládá z angličtiny a srbštiny. Za překlad knihy Tamy Janowitz Otroci New Yorku obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů. Působila v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7. Pro Český rozhlas Vltava připravuje pořady. Napsala sérii knížek pro děti o Hrobařících (Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři) a román Teorie podivnosti (2018, cena Magnesia Litera). Je spoluautorkou (s Jiřím Kamenem) knih Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant, aneb, Poslušně hlásím, že byla jednou jedna veliká bitva (2018), spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana (2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-17 11:21:01

Minisérie Božena přiblíží život nejslavnější české spisovatelky. Vyjde i audiokniha její korespondence

Černovláska se zelenýma očima a pronikavou inteligencí dokázala vždy uhranout muže a zneklidnit ženy. Nekonvenčnost ji dělala nepřijatelnou. Ctižádostivost nesnesitelnou. Otevřenost zranitelnou. Talent, inteligence a vášeň oslňující. Skutečný příběh nejslavnější české spisovatelky ve čtyřech televizních filmech. Autorku knih Babička, Divá Bára nebo V zámku a podzámčí si zahrály Anna Kameníková a Aňa Geislerová, jejího muže Jana Němce ztvárnil Jan Hájek. První díl minisérie Božena uvede ČT1 v neděli 3. ledna od 20:10 hodin. „Jejím životem se dosud tvůrci příliš nezabývali. Tuto mezeru jsme se rozhodli vyplnit a ukázat ji nejen jako spisovatelku, ale především osobnost, která prošla devatenáctým stoletím jako hrdá a emancipovaná žena, a která se zasloužila o proměnu povahy našeho jazyka i národní identity,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Kreativní producent Michal Reitler, v jehož tvůrčí skupině Božena vznikla, doplňuje: „Jak se vůbec dostala holka bez věna z podzámčí čtoucí výhradě německou literaturu k češtině a později mezi hlavní tahouny emancipace češtiny a českého národa? Kde se vzalo křestní jméno Božena? Kdy, jak, a především proč začala psát? Za jakých okolností vznikl ten její slavný obraz, co visí ve školách? Co předcházelo napsání Babičky? To všechno bylo ve skutečnosti mnohem šťavnatější, než jaký je obraz Boženy mezi lidmi.“ Sedmnáctiletá Bára je odbojná, dychtivá a svobodomyslná. Raději čte, než peče. Navíc přitahuje zájem mužů. Rodiče už ji nezvládají, a tak se hledá ženich, který by si ji vzal. Nejlepší partií je o patnáct let starší úředník pod penzí Josef Němec. Mladičká nespoutaná dívka jej uhranula. Bára se sňatku brání, ale proti vůli rodičů nemá šanci. Píše se rok 1837 a dvě protichůdné povahy vstupují do společného života. „Otázkou je, co by bylo, kdyby nepotkala svého muže. Trpěla s ním, ale kdyby si Barbara nevzala Josefa Němce, nikdy by se nestala Boženou Němcovou. To on ji přivedl k češtině a češství a dovedl ji do společnosti. Přestože spolu zažili nešťastná léta, byl jeho vliv na ni zásadní,“ zamýšlí se Aňa Geislerová, představitelka hlavní role, nad manželstvím Boženy a Josefa Němcových. Nikdo, kdo s ní přišel do styku, k ní nemohl zaujmout neutrální postoj. Byla středem pozornosti a od života chtěla všechno. Nekonvenční v myšlení, v tvorbě i ve vztazích. Věřila ve svou výjimečnost, vnímala své vlohy, považovala si jich a očekávala, že za ně bude náležitě oceněna. „Boženu chápu jako velmi společenskou osobnost, která se cítila dobře mezi elitou. Myslím, že měla tendenci romantizovat si svět. Byla divoká a snažila se být celý život sama sebou, což se zezačátku dařilo líp než později, kdy často byla v křížku se zákonem,“ vysvětluje herečka Anna Kameníková, která ztvárnila Boženu v mladším věku. A Aňa Geislerová ji doplňuje: „Sama se považuji za člověka, který Boženu dlouho vnímal jako malebný obrázek, stoický portrét, který se mi spojoval s Babičkou, a to ještě navíc tou filmovou, kterou všichni milujeme s Libuškou Šafránkovou v roli Barunky. Měla jsem z ní pocit takové uhlazenosti. Tématem minisérie je snaha o poznání Boženy v její co nejreálnější podobě. Možná to pro někoho bude náraz.“ Řada bonusových materiálů k minisérii bude dostupná i na webu ČT. Prostřednictvím mapy bude možné si projít životem spisovatelky nebo nahlédnout do zákulisí natáčení. Videa z Boženy vhodná jako doplněk školní výuky budou, spolu s pracovními listy, také součástí webu ČT edu. U příležitosti uvedení seriálu vznikla také audiokniha, která poodhaluje osud slavné spisovatelky ještě z úhlu její rozsáhlé korespondence. Producentka Supraphonu Naďa Dvorská připravila scénář audioknihy tak, aby se obsahově co nejvíce dotýkal témat, jež se objevují v televizním seriálu. K hlasu Ani Geislerové se přidal ještě hlas vypravěče (Igor Orozovič), jenž upřesňuje okolnosti vzniku jednotlivých dopisů, připomíná osobnosti, jimž byly určené, a celkově přibližuje atmosféru doby národního obrození. Audiokniha Božena Němcová – Korespondence vyjde u Supraphonu den po odvysílání prvního dílu – tedy 4. ledna na CD-MP3 a v digitálních formátech. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-08-04 13:10:50

Jazykovědma: Proč se říká „panenko skákavá“?

Od čeho je odvozený název července? Proč říkáme „mírnix týrnix“? Jak kombinovat titul či funkci se jménem? Odkud je slovo „brajgl? Proč se říká „jádro pudla“? A co má Panna Marie společného s panenkou skákavou? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož červencové posty přebíráme.   Hmyzí červenec (1. 7.) Tipli byste si, od čeho je odvozený název měsíce červenec? Pokud hádáte, že od červené barvy dozrávajících plodů, je to tak! Možná byste už ale neuhodli, že červená barva je odvozená od hmyzu zvaného červec, ze kterého se dříve získávalo červené barvivo.   Zazvoňte na Novákovi, či na Novákovy (2.7.) Máte správně jméno na zvonku? Aneb jak označit příjmením celou rodinu: * Když je v rodině muž, píše se -ovi: Novákovi. * Když jsou v rodině jen ženy, píše se -ovy: Novákovy. * Když použijeme slovo rodina, máme možnosti: rodina Novákových/Novákova (ne Nováková).   Humor není nikdy suchý (3. 7.) Víte, že „suchý humor“ je vlastně oxymóron (tj. protimluv)? Slovo humor totiž pochází z latinského hūmor, což označuje vlhkost či tekutinu. Dříve se věřilo, že temperament (tedy i smysl pro humor) je daný prouděním tělesných tekutin (krev, žluč, černá žluč a hlen).   Kdy patří čárka před či (7. 7.) Jak na čárku před „nebo“/„či“: * Čárka se nepíše, když se možnosti vzájemně nevylučují: Zavolej nebo napiš (tj. vybrat si můžeš obě možnosti současně). * Čárka se píše, když se možnosti vylučují: Stůj, nebo střelím! Žít, či zemřít? (Tj. vyber si jen jednu možnost.)   Co si počít s pozůstatkem duálu (8. 7.) V češtině dříve existoval duál čili dvojné číslo, které označovalo počet právě dva. Jeho zbytky se zachovaly mj. u skloňování číslovky dva: * 2. a 6. pád: dvou (ne dvouch), bez dvou piv, o dvou pivech; * 3. a 7. pád: dvěma (dvěmi, dvouma), dvěma ženám se dvěma dětmi.   Slečně doktorce nepište (9. 7.) Jak oslovovat titulem či funkcí vs. jménem: * Titul nekombinujeme se slečna, ale s paní: Vážená paní doktorko/starostko/profesorko (ne Vážená slečno doktorko). * Titul nekombinujeme s příjmením: Vážený pane inženýre/docente/řediteli (ne *Vážený pane inženýre Nováku).   Panna Marie skákavá (10. 7.) Proč se říká „panenko skákavá“? Toto vyjádření údivu vzniklo zkomolením názvu obce Skoky u Žlutic, někdejšího poutního místa. Věřící do tamního kostela přicházeli uctívat zázračný obraz Panny Marie Pomocnice ze Skoků, dnešní „panenky skákavé“.   Gramatická chyba není pravopisná (13. 7.) Myslíte si, že děláte gramatické chyby? Věřte mi, ty děláte málokdy. Ale pravopisné chyby, to je jiná! * Gramatika: skloňování, časování, slovosled… Gramatické chyby: Korektor rvát si z hlava vlas. * Pravopis: i/y, s/z, mě/mně… Chyby: Korektor si rve vlasi s hlavi. „ Jakoby“ vs. „jako by“ nejen pro jakobíny (14. 7.) *Jakoby píšeme dohromady, pokud lze z věty vypustit a nic se nestane (vycpávkové slovo): Šel jakoby pomalu. * Jako by píšeme zvlášť, pokud nelze vypustit a je součástí podmiňovacího způsobu: Šel pomalu, jako by už nemohl.   Tchyně má být na návštěvě krátce (15. 7.) Tchyně může být výzva nejen v životě, ale hlavně v pravopise. Pravidly posvěcená je totiž pouze podoba s krátkým y, tedy tchyně, byť se často setkáváme s chybným tchýně. Pomůcka: jak dlouho chcete, aby se tchyně zdržela na návštěvě? Že krátce? Tak ji nepište dlouze!   Přírodní  nápoj z koky a koly (16. 7.) Víte, že coca-cola se původně vyráběla z výtažků získaných z koky a koly? * Koka je jihoamerický keř, jehož listy obsahují kokain. * Kola je zase africký strom, jehož plody obsahují kofein. Velmi, řekněme, povzbuzující mix...   Výtržnosti s Bruegelem (17. 7.) Máme sice pátek, ale ne že budete večer dělat „brajgl“! Mimochodem tento výraz pro nepořádek či chaos dostal jméno nejspíš podle nizozemského malíře Pietera Bruegela staršího, který proslul svými malbami překypujícími množstvím postav a dějů.   Data podle pravidel (20. 7.) Datum je rodu středního. Mužský lze tolerovat jen pro rozlišení dat kalendářních a počítačových. Způsoby zápisu: * 20. 7. 2020 s mezerami * 20.07.2020 bez mezer, ale s nulou u jednociferných číslic * 2020-07-20 sestupně, se spojovníkem a nulami   Nadměrně podprůměrný (21. 7.) Nejen čárky zachraňují životy – také znalost cizích termitů. Chci říct termínů! Třeba tyto protikladné řecké předpony: *  Hypo- značí pod ve smyslu podprůměrně (např. hypoalergenní produkt). *  Hyper- značí nad ve smyslu nadměrně (hypertenze čili vysoký krevní tlak).   Jak si vyrobit dvanáctku (22. 7.) Psaní výrazů složených z číslice (např. 12) a slova (např. stupňový): 1. Zapíšu číslici. Skloňuji v duchu, nedopisuji žádnou slabiku ani interpunkci. 2. Zapíšu slovo hned za číslici, bez mezery či spojovníku. 3. Tadá! Mám 12stupňové pivo (čtu: dvanáctistupňové).   Faustův pudl (23. 7.) Proč se říká jádro pudla (podstata věci)? Tato fráze pochází z Goethova Fausta. Doktor Faust zaprodal svou duši ďáblu, který si pro ni přišel v podobě černého pudla. Když ďábel odhalil svou identitu, Faust zvolal: Das also war des Pudels Kern! (To tedy bylo jádro pudla!)   Na záchod se zachází (24. 7) Povězme si o WC! Zkratka wc pochází z anglického water closet. To je doslova vodní komora či komůrka, čili česky řečeno splachovací záchod. A proč záchod? To je místo, kam se diskrétně zachází; podobně jako podchodem se podchází a přes přechod se přechází.   Český dolar (27. 7.) Víte, že jsme dali světu dolar. Pravda, drobnou oklikou. Slovo dolar totiž vychází z německého Thaler, které vzniklo zkrácením z Joachimsthaler. To doslova znamená peníz z údolí sv. Jáchyma, což odkazuje k našemu Jáchymovu, kde se těžilo stříbro pro ražbu těchto mincí.   Co děláte na Googlu? (28. 7.) Z pohledu jazyka!: Googlíte, gúglíte, či dokonce gůglíte? * Převzatý pravopis googlit je nejčastější a stylisticky neutrální. *  Počeštěný pravopis gúglit s ú je expresivní, ale v pořádku. *  Písmeno ů se v cizích slovech nepíše, takže gůglit spíše ne.   „Ú“ versus „ů“ (29. 7.) Proč v převzatých slovech píšeme „ú“, a ne „ů“? * Protože „ů“ uprostřed domácích slov označuje, kde byla dříve dvojhláska [uo]. Kroužek nad „u“ je tedy pozůstatek někdejšího [o]. *  Cizích slov se hláskové změny v češtině netýkají, proto v nich logicky „ů“ nepíšeme.   Zkratkou do zoo? (30. 7.) Zoologické zahradě se hovorově říká zoo. Že je to jasné? Ano, ale: * Zoo je celé slovo, nikoliv zkratka. * Proto píšeme zoo jako každé jiné slovo: malými písmeny, s velkým počátečním písmenem jen na začátku věty. * Pravopis ZOO či Zoo uprostřed věty je chybný.   Mluvíme s Němci jakoby nic (31. 7.) Proč říkáme „mírnix týrnix“ ve významu „jakoby nic“? Jednak proto, abychom si jazyk kreativně zpestřili, jednak (nikoliv druhak) proto, že jde o germanismus. Českou verzi jsme si v písmu upravili k nepoznání, německá je poněkud smysluplnější: „mir nichts, dir nichts“.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-23 18:22:41

Jazykovědma: Panika z virů a zombie apokalypsy

Odkud pocházejí nyní často používaná slova virus, epidemie, panika a apokalypsa? Kde se vzal slovní obrat „bez ztráty kytičky“? Kdo byl hotentot a jak vznikly techtle mechtle? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož březnové posty přebíráme.   Panika z řeckého boha (2. 3.) Když už se nám tu šíří, podívejme se na slovo panika. Tento výraz označuje nepřiměřený hromadný strach a pochází z řeckého spojení deĩma panikón, panický strach, doslova strach z Pana. Pan je řecký bůh lesů, napůl muž a napůl kozel, který děsí svým vzhledem a křikem.   Bez ztráty kytičky (3. 3.) Kde se vzal slovní obrat „bez ztráty kytičky“? V Československé televizi! Tu v 50. a 60. letech opanovaly zábavní vědomostní pořady, např. Desetkrát odpověz. Soutěžící začínali s určitým počtem kytiček a za každou chybu jednu ztratili, případně prošli bez ztráty kytičky.   Léčivá kúra s dubovou kůrou (4. 3.) Napsali byste léčivá kůra, nebo kúra? Teoreticky lze obojí! Léčivá kůra s „ů“ je kůra stromu s blahodárnými účinky. Léčivá kúra s „ú“ je léčebná procedura; analogicky pak manikúra či pedikúra také s „ú“. Příklad ze života: dubová kůra je účinná kúra proti hemoroidům.   Vy nezdvořáku (5. 3.) Kdy psát tvary zájmen vy/váš a ty/tvůj s velkým počátečním písmenem jako projev zdvořilosti? Za normu se to považuje v korespondenci, včetně elektronické, ať už oslovujeme jednotlivce či skupinu osob. Jinde (reklamní texty, výzvy k akci, sociální sítě) je volba na Vás.   Bordel z prken (6. 3.) Co jste chtěli vědět, ale báli jste se zeptat: co je zač slovo „bordel“? Tento expresivní výraz označuje jednak nevěstinec, jednak nepořádek. Přišel k nám přes německé Bordell z francouzského bordel, což původně označovalo boudu z prken.   Virus byl jed (9. 3.) Je spisovně vir, nebo virus? Legitimní jsou obě varianty. V odborném jazyce (např. lékař) se používá tvar virus, v běžném jazyce (např. novinář) i tvar vir. A kde se u nás vzal? Moderní evropské jazyky si toto slovo vypůjčily z latinského vīrus (jed).   Mě versus mně (10. 3.) Dělá vám potíže psaní mě vs. mně? To ještě nic není: ve staré češtině měl každý pád svůj vlastní tvar! Mě/mně se dříve vyslovovalo odlišně, proto mají dodnes rozdílný pravopis. Kdo si nepamatuje, že ve 3. a 6. pádě je mně, zkusí to s Vaškem (kde je Vaškovi, tam je mně).   Vodník není podvodník (11. 3.) Co má společného podvodník s vodníkem? Etymologicky vzato nic. Podvodník není podlý vodník, ani nesouvisí s vodou. Vychází totiž ze slovesa vést a předpony pod-, která zde označuje něco nízkého, nekalého či podlého.   Šmolková obloha (12. 3.) Jaká je obloha, když je šmolková? Modrá! Šmolka je modré barvivo dříve používané k bělení prádla. Slovo šmolka se k nám dostalo původně z italského smalto, a to oklikou přes německé Schmalte (téhož významu). Šmolková obloha je tedy jinými slovy šmoulí.   Hotentoti z Afriky (13. 3.) Co je to hotentot? Vlastně vůbec nic... Jde o slovo onomatopoického vzniku (tj. nápodoba zvuku), původně hot en tot. Tímto urážlivým výrazem holandští Búrové nazvali kmeny jihozápadní Afriky, protože nerozuměli jejich jazyku. Dnes se tyto kmeny označují jako Kojkojnové.   Kéž by existovaly čistící prostředky (16. 3.) Je čistící, či čisticí prostředek? Čistící prostředek s í bychom chtěli všichni: čištění by totiž prováděl sám od sebe, bez pomoci člověka. Žel máme jen čisticí prostředek s i, který slouží jako nástroj v rukou čistící osoby. Tedy: nástroj je -icí, činnost/osoba je -ící.   Epidemie přišla z Řecka (17. 3.) Kde se vzala epidemie z hlediska etymologie? Vychází z řeckého výrazu epidē̺mios, tj. rozšířený v kraji či mezi lidem. Skládá se z předložky epí (na, při, nad) spojené s dēmos (kraj či lid). Pandemie vznikla v 18. století po vzoru epidemie, a to předponou pan- (vše).   Lišej od lišaje (18. 3.) Proč se píše noční motýl lišaj s i, ale podobně znějící slovo lysý s y? Odpověď je nasnadě: lišaj není od lysý, nýbrž od kožní choroby lišej. Východiskem je lichъ (špatný, zlý). Můry a motýli byli dříve považováni za přenašeče chorob, přičemž lišaj měl šířit právě lišej.   Špitál nesouvisí se špitáním (19. 3.) Že hovorový výraz špitál jsme si vypůjčili z němčiny, asi tušíte. Toto slovo pro nemocnici tedy nesouvisí se špitáním, ale vychází z latinského hospitale, tj. příbytek pro nemocné či chudé. Východiskem je hospes, tj. host. Příbuzná slova jsou hospic, ale i hotel.   Pletky mezi čtyřma očima (20. 3.) Jak vznikly techtle mechtle? Tento expresivní výraz pro pletky jsme převzali z německého Techtelmechtel (téhož významu), které zřejmě vzniklo podle italského „a teco meco“ (mezi čtyřma očima), a to z latinského „tēcum“ (s tebou) a „mēcum“ (se mnou).   Smrtnost není úmrtnost (23. 3.) Úmrtnost udává, kolik lidí z celkové populace na něco zemře; smrtnost udává, kolik zemře lidí pouze ve skupině postižených. Úmrtnost při srážce člověka s letadlem je malá (nestává se to často), smrtnost je ale vysoká (když už se to stane, je to smrtelné).   Cvok má hřebík v hlavě (24. 3.) Máte pocit, že se z karantény zcvoknete? Pozor na to, mohlo by to bolet! Cvok ve smyslu blázen totiž pochází ze rčení „mít cvok v hlavě“, tedy přeneseně „být potrhlý“ (a doslova „mít hřebík v hlavě“).   Mikina od Michaela (25. 3.) Už máme zase počasí na mikinu, tak si na ni posviťme! Mikiny nosíme od 50. let minulého století a původně šlo o blůzu či pulovr z česaného polyamidu. Název tohoto svršku je odvozený od obchodní značky MIKI, zřejmě podle jména Michael.   Rouška vyrvaná nepřátelům (26. 3.) Je rouška malé roucho? V podstatě ano! Ve staré češtině se roucho označovalo jako rúcha, odtud je odvozena dnešní zdrobnělina rouška. Původ slova není jistý, ale spekuluje se o příbuznosti s kořeny rouno a rvát, kdy roucho by byl oděv vyrvaný nepřátelům.   Zombie z Haiti (27. 3.) Venku to vypadá jako po zombie apokalypse, tak si rozeberme slovo zombie. Pochází z konžštiny a v západoafrických náboženstvích označuje nejen tělo bez duše, ale také hadího boha v tradici vúdú. Pojem zombie rozšířili do světa otroci zavlečení během 18. století na Haiti.   Hadr rodu mužského (30. 3.) Když už teď všichni chodíme s kusem hadru přes obličej, domluvme se, že hadr je hezky česky rodu mužského, čili ten hadr. Ta hadra rodu ženského je pouze nářečně a handra je slovensky.   Zahalené zjevení konce světa (31. 3.) Chtěli jste apokalypsu, zde je: slovo apokalypsa pochází z řeckého apokálypsis (zjevení), a to z apó (od) a kalýptō (zahaluji). Ještě před apokalyptickými filmy a viry odkazovala apokalypsa ke zjevení sv. Jana, který v poslední knize Nového zákona popisuje konec světa.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-06 16:24:16

Andrea Hejlskov: Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával

Odmítla dánský blahobyt a s rodinou raději odešla žít do lesa. Napsala o tom i knihu. V češtině ji pod názvem Náš velký útěk v minulém roce vydalo nakladatelství Portál.    Podle dotazníkových šetření je Dánsko jednou z nejšťastnějších zemí na světě. Je známé pohodovým životním stylem – slovo pro něj, hygge, proniklo i do češtiny. Vy jste ale dánskou pohodu opustila a raději žijete v lese. Něco tu nehraje. Je hygge mýtus? Není, mýtem je ale teze, že Dánové jsou jedněmi z nejšťastnějších lidí na světě.   Proč je to mýtus? Protože všechny ty dotazníky jsou spíše ukazatelem bezpečí než štěstí.   Bezpečí rovněž není tak špatná věc. Jistě, ten pocit bezpečí mimochodem plyne ze sociálního systému, který ve Skandinávii máme, či přesněji: byli jsme zvyklí jej mít.   Zvyklí? Ano, zvyklí – náš sociální systém je v poslední době pod vzrůstajícím tlakem. Rozplývá se nám před očima. Pocit bezpečí sice ještě trvá a vytváří dojem, že jsme snad i šťastní, ale všimněte si třeba extrémně vysokého počtu sebevražd nás Skandinávců; z toho pochopíte, co je pravda o Dánech a jejich štěstí… Hygge však rozhodně existuje! (smích)   A co to tedy je? Je to stav mysli vyvolaný vnějšími faktory – tmou nebo chladem. Je to docela přirozená lidská reakce na nevlídné klima.   Proč jste se s rodinou rozhodla odejít do lesa a žít v něm? Deprese, frustrace, neštěstí – to jsou příčiny našeho odchodu. Už jsme skoro ani neviděli naše děti. Každý žil ve svém vlastním pokoji před svou vlastní obrazovkou; jenže bez ohledu na to, jak tvrdě jsme pracovali, jsme nikdy neměli dost peněz. Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával. Jako by nám někdo našeptával, že základem moderního života je tvrdá práce a dosahování něčeho, na co stejně nikdy nedosáhnu, o co se však musím neustále snažit a pracovat na tom. Odchodem jsme se tomu rozhodli říct „Ne! To není to, co chceme! Takový život není v pořádku!“  Byla to emocionální odpověď na extrémní tlak, pokus znovu najít nejen sebe, ale třeba i smysl života; účel toho všeho.   A našli jste, co jste hledali? Řekla bych, že ano. Zcela určitě jsme našli jeden druhého. A to není málo. Jsem šťastná, že jsme se tak rozhodli a že jsme se tak rozhodli včas – dříve, než naše děti odešly z domu, aniž by věděly, kdo jsou jejich rodiče. Teď to vědí. Vědí o nás dobré i to špatné, a já jsem na to pyšná. Mám pocit, že jsem si vzala svůj život zpátky, že vím, proč tu jsem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Bylo kvůli tomu nutné odejít do lesa? Možná jste mohli změnit způsob života i ve městě, třeba město může poskytnout prostor i k jinému životu než k sezení před obrazovkou. Nemyslím si, že jsme to, čeho jsme chtěli dosáhnout, mohli udělat jinak.    Proč? Protože jsme, jací jsme. Potřebovali jsme radikální krok. Změnit všechno. Neříkám, že je to jediná cesta, že každý musí učinit stejně radikální krok jako my. Říkám jen to, že my jsme ho učinit museli. Jinak bychom se nikdy neprobudili. Jsem si jista, že někteří lidé mohou život změnit zdánlivě jen nepatrně, skoro neznatelně, a přitom dosáhnout velkých výsledků. Já ale taková nejsem. Potřebuju sebou pořádně zatřást. Jinými slovy, nemyslím si, že moderní město je a priori k nežití. Lidé jsou koneckonců stádní zvířata – to je jedna z věcí, kterou mě les naučil, totiž že jiné lidi opravdu potřebujeme. Přežijeme tehdy, když budeme pracovat společně v menších skupinkách, než když budeme na všechno sami. V tomto smyslu má moderní město velký potenciál.   A přesto se v něm mnozí lidé cítí osamoceně. To proto, že je ke společné práci a vzájemné komunikaci nic nenutí. V lese je to jiné. V lese musíte lidi o pomoc prosit. Sám v něm na všechno nestačíte a rychle to pochopíte. Tam nepřehlédnete, že jste na druhých závislý; a mimochodem, takovou závislost je dobré si uvědomit.   Byl váš odchod do lesa od počátku politickým projektem? Ze začátku to byl čistě soukromý projekt. Potřebovala jsem zachránit svou vlastní rodinu před rozpadnutím. Byli jsme na tom mizerně. V průběhu let se z toho ale politický projekt vyvinul. Chodím do škol, na univerzity, do církevních společenství. Píšu články do mainstreamových novin… Jinými slovy, stala jsem se environmentální aktivistkou, disidentkou svého druhu. Mojí misí je zkoušet věci, které většina lidí dělat nechce, protože se jich neodváží. Já ano – a pak se do společnosti vrátím a mluvím o tom, jakou jsem udělala zkušenost. Nebo ještě jinak: Jsem ta aktivnější část společnosti.   Co si myslíte o západním světě? Že je materiálně privilegovaným prostorem.   A je špatný? Ano, jsem přesvědčena, že západní industriální svět špatný je, prostě a jednoduše nefunguje. Nazvěme jej zlou říší a změňme ho – přinejmenším kvůli klimatické změně, jíž dnes čelíme.   To, že potřebujeme změnu, říká spousta lidí, jak jí ale dosáhnout? Experimentem. Nebojme se pátrat po tom, jak věci dělat jinak. A my potřebujeme mnoho experimentů a mnoho experimentátorů, a pak taky potřebujeme získanou experimentální zkušenost mezi sebou sdílet, protože jen a pouze sdílení znalostí je to, co nás posouvá dopředu.   Řekl bych, že váš způsob experimentu je mnohem jednodušší pro vás a vašeho manžela než pro vaše děti, nebo se pletu? Proč myslíte?   Třeba ve škole, kam chodí, je mohou jejich spolužáci považovat za „nenormální“ a dávat jim to najevo. Pro dítě může být těžší tlak kolektivu ustát než pro dospělého. Neříkají jim jejich spolužáci, že jsou „divní“? Ani ne.   Jak s nimi mluví? Minimálně zpočátku byly v jejich očích strašně cool. To bylo dobré. Mé děti totiž vědí, jak rozdělat oheň, vědí třeba i to, jak přežít v divočině… Moderní děti tyto dovednosti obvykle považují za strašně zajímavou věc. Pak taky například umí spolupracovat, i když vím, že tato dovednost zrovna není to, co se v naší přeindividualizované společnosti cení…  Jinými slovy, dostávají spoustu zvídavých otázek, jejich jinakost je spíš oceňována než tupena.   Takže je to pro ně vlastně lehké. Není to pro ně vůbec lehké.   Teď nerozumím. Jsme chudí a být chudý v superbohaté společnosti, a dánská společnost je superbohatá, je nesmírně složité. Je docela snadné žít v lese, kde vás nikdo nevidí, jenže procházet se po ulici města a dávat svou chudobu na odiv každému, kdo jde náhodou kolem, to je obrovská výzva.   A děti to zvládají? Moje děti vědí, proč jsme chudí a proč jsme si zvolili tento životní styl…   …vaše děti si ho nezvolily, ony musely uposlechnout vaši volbu, protože jsou vaše děti. Dobře, ale i když nesouhlasí se vším, co dělám.   A nesouhlasí? Se vším ne, ale i když ne se vším souhlasí, tak naše rozhodnutí respektují. Mluvme, prosím, chvilku obecně. Domnívám se, že být rodičem znamená činit za děti rozhodnutí, i ta radikální. Radikálním životním rozhodnutím je třeba i to, že se rozhodnete vychovat dítě ve společnosti, se kterou bytostně nesouhlasíte. To, že si lidé neuvědomují, jak radikálně jednají ve chvíli, kdy se rozhodnou vychovat dítě v moderní společnosti, je jen proto, že si to neuvědomuje nikdo v jejich okolí, že to tak dělají všichni.  Jinými slovy, má životní rozhodnutí, jež mají dopad na mé děti, jsou lidmi za radikální považována jen a pouze proto, že tak nějak trčí, že jsou výrazně „jiná“ než ta, která činí „normální“ rodiče.  Dobrá rozhodnutí se poznají podle toho, že jim člověk věří celým svým srdcem. A já tomu, co jsem udělala, celým srdcem věřím a lituji jen toho, že jsem tak dlouho zkoušela být „normálním“ rodičem.   Změňme téma. Když jsem četl vaši knihu, pochopil jsem, že vybízíte k tomu, abychom byli autentičtí, žili v souladu s našimi touhami a tak podobně. Není známkou dobrého života naopak to, že naše touhy máme pod kontrolou a dovedeme je ovládat? Lidé ale přece nejsou zlí, egoističtí ani extrémně individualističtí! Většina lidí jsou dobré a milé bytosti, které chtějí jen dobré věci.   O tom jste přesvědčena? Ano, to je jejich touhou. Chtějí se starat o druhé a chtějí, aby i o ně bylo postaráno. Chtějí se spolupodílet na dobru ve světě. To je stav bytí, které nazývám „autentickým životem“. Netvrdím, že zlo neexistuje, říkám jen, že autentický život žijeme tehdy, zůstáváme-li věrni svému zvířecímu já.  Žijme to, co cítíme. Dělejme to, co chceme dělat – budeme-li to dělat, dosáhneme autentičtějšího stavu naší mysli.   Politicky byste se popsala jak? Jsem anarchistka. Věřím v malé autonomní skupinky a ve svobodu. Svoboda je základ všeho.   Můžu být svobodný, musím-li nakrmit své děti? Pro mě není svoboda to, že můžu dělat cokoli, co chci, a kdykoli mě to napadne. Svoboda pro mě znamená, že žiju v souladu se svou vlastní pravdou. Svoboda je, že umožním sama sobě stát se tím, kým doopravdy jsem. Možná, že svoboda je právě ta autenticita, možná jsou to synonyma. Nechci prodávat svou duši, čas ani lásku. Chci zůstat vlastníkem všech těchto věcí. Jsou mi drahé a dbám o ně tak, jak to jen jde. Čili – abych odpověděla na vaši otázku – ano, mohu být svobodná dokonce i tehdy, když nebudu mít peníze na to, abych nakrmila své vlastní děti. Možná, že takovou otázku kladete proto, že nejste šťastný nebo že se necítíte bezpečný…   …nebo se mi třeba jen zdá, že svoboda je nadužívaným slovem, často bez významu. Třeba, ale každopádně v mé mysli nemá svoboda s penězi absolutně nic společného. Svoboda je stav duše.    Když jste se označila za anarchistku… …i tady se chcete zeptat, co si pod tím máte představit a není-li to prázdný pojem?   Víceméně, byť neříkám, zdali s tím souhlasím nebo nesouhlasím, jen se ptám. Stát se stal příliš velkým, a tudíž nespravedlivým. Nemyslím, že by státu záleželo na mně, mých dětech, a už vůbec mu nezáleží na životním prostředí. Stát už neslouží svým občanům, slouží zájmům bohatých.   Stát není vaším státem? Přesně tak, stát není mým státem. Stát patří kapitalismu. Věřím metafoře kmene. Samozřejmě, že se nemůžeme vrátit do nějaké romantizované minulosti, ale myslím, že jsme schopni opustit zažitý mechanismus, který nás tlačí k tomu, abychom se stali poslušnými pracujícími. Pro koho mám tvrdě pracovat? To chci vědět. Tvrdě chci totiž pracovat jen pro mé druhy, pro reálné lidi, ne pro velké společnosti, které kašlou na planetu, na základní lidská práva, a to už vůbec nemluvím o slušnosti. Anarchismus pro mě znamená vědomí závazku k bližnímu. To je strašně důležité a mimochodem v tom není žádný rozpor se svobodou.   Dokážete si představit, že byste strávila v lese celý život, nebo počítáte s tím, že s narůstajícím věkem se budete muset vrátit do města? V lese jsem se naučila tomu, že všechno se mění. Svět se mění. Příroda se mění. I my se měníme. Jsem si proto jistá, že také já se změním. Vyrostla jsem v kultuře kladoucí důraz na předvídatelnost a stabilitu, a tak pro mě bylo složité akceptovat změnu. Považovala jsem ji za něco, co je a priori špatné, jenže při vědomí klimatické krize se změnit musíme – musíme se naučit změnit. A vůbec první, co bychom měli učinit, je neutralizovat odpor ke změně. Takže samozřejmě, že se změním i já. Za třicet let budu zřejmě žít jinak a dělat jiné věci. Mám v sobě zřejmě víc z lovců a sběračů než z usedlých farmářů. To mě těší.   Měníte-li se tímto způsobem, co si myslíte, že by vaše dvacetileté já řeklo, kdyby vědělo, co bude dělat dnes? „To je skvělé, nevěřila bych, že se to stane!“   A co by naopak řeklo vaše dnešní já o vašem dvacetiletém? „Buď k sobě laskavější!“   Mluvili jsme celou dobu o tom, proč jste z města odešla, a co všechno vám život v lese dal. Co vám naopak vzal? Ztratila jsem sny i idealismus a stala se velice pragmatickou osobou, kterou jen tak něco nedojme. Sice jsem možná stále ještě idealistkou, byť se nerada nálepkuju, ale určitě jsem idealistkou jiného druhu, než jsem byla dřív. Jsem méně rigidní, o spoustě věcí pochybuju, protože už v nich nemám jasno.  Už nevěřím v žádné velké sny. Mám sice sny, jsou ale o dost jiné než dřív. Nevím, jak to popsat, je to vlastně poprvé, co něco takového zkouším vyjádřit; možná by se dalo říci, že se nechávám vést proudem. Chci dopřát svému já změnu, chci, aby zkušenosti zakoušelo bezprostředně – nechci už definovat nic předem. Uvidíme, co se stane, až se to stane, stane se to. Ztratila jsem taky víru v systém a ve stát. Stát je mrtvola. Sociální systém je sice krásný pojem, ale vidím ho umírat před očima, a myslím, že nemůžu pro jeho záchranu udělat vůbec nic. Bohužel. Teď je třeba čekat, co přijde po něm. Tam, odkud pocházím, máme jedno rčení: „Žít a nechat umřít.“ Tak takhle nějak dnes přemýšlím o tom, co se kolem nás děje a o státu především. {/mprestriction}  Andrea Hejlskov (*1975 v dánském Skive) má čtyři děti a muže, se kterým se před osmi lety rozhodla k málo vídanému kroku – odstěhovat se do lesního srubu. Zpočátku to pro ni byl čistě soukromý únik před moderní civilizací a způsobem života v ní. Později začala svůj odchod do lesa chápat jako politický projekt. Přednáší ve školách i v církevních sborech, píše do hlavních dánských médií. O svém „lesním“ životě dokonce napsala knihu, která vyšla i v češtině (Náš velký útěk, Portál 2018).

Čas načtení: 2019-10-07 08:25:25

Debata o přechylování není záležitostí jazyka, ale ideologie

Aktuální debata o přechylování s sebou nese silná prohlášení, jako že každý by měl mít právo jmenovat se, jak chce, nebo že přechylování je ponižování žen, protože vyjadřuje ženskou podřízenost mužům. Vskutku? Debata o ženských příjmeních není ničím novým. Už Jan Neruda takto v 70. letech 19. století popisoval Čechy o 50 let později ovládané ženami a předvídal opačný model: „Antonín Procházčin, putzmacher. František Proščin, modista. Josef Landin, modista. Člověk by si myslil, že je někde na Rusi, kdyby nevěděl, že ti obchodníci mají jméno dle toho, které ženě náležejí. Právě tak jako támhle Václav Zubaté, Jan Dlouhé, Jiljí Červené.“ Pavel Eisner k tomu v knize Chrám i tvrz dodává: „Všímavý Neruda (ale) cítil, že fantasmagorií je vlastně i náš životní normál – že totiž žena, pokud by šlo o její příjmení, nikdy, ani na vteřinu od kolébky do hrobu, není prostě svá, pro sebe a za sebe, nýbrž je něčí, vždy je -ová.“ Boj proti mýtu Pavel Eisner v krátké poznámce vlastně potvrzuje námitku, že přechýlené příjmení je přivlastňování ženy mužem. „Položili jste si otázku, jaký význam má ono -ová v ženském příjmení? Znamená přece, že dotyčná paní je Hamáčkova, Babišova a Okamurova či Klausova, že vám jako vaše manželka podléhá, že je vaše, že vám není rovna, že jste jejím pánem,“ napsala Tereza Brdečková v Deníku N.  Jenže jazykovědci tvrdí, že jde jen o mýtus. Ani ve staré češtině totiž neplatilo, že by tato přípona jednoznačně vyjadřovala vlastnictví. „Příponou -ová se samozřejmě nepřivlastňuje, tu si insitní filologové pletou s příponou -ova. Přípona -ová vyjadřuje jen vlastnost, přináležitost, barvy fial-ová, růž-ová, losos-ová příslušným kytkám nebo rybě barvu nepřivlastňují, jsou ‚jenom jako ony‘: barva růžová je barva ‚jako růže‘. Analogicky paní Nováková je ‚jako pan Novák‘, oba rovnoprávně (!) patří k rodině, v níž muži se jmenují Novák, ženy Nováková. A do mýtu o přivlastňování se už vůbec nehodí přípona -á u mužských příjmení typu Novotný; paní Novotná je nepřivlastňovací přídavné jméno.“ Jinými slovy: kdysi skutečně existovala v hovorové češtině přivlastňovací přípona -ova pro nesezdané ženy, to ale neznamená, že -ová je přivlastňovací. Onu zmiňovanou příslušnost k rodině ostatně můžeme někde ještě zaslechnout i ve tvarech mužského příjmení, když se říká třeba Pepa Novákovic. Pokud tedy někdo chce, aby se ženská příjmení nemusela přechylovat i kromě dnes stanovených výjimek, měl by přinést opravdové argumenty a nestavět na údajných křivdách. Dlouhá desetiletí je přitom hlavní autoritou v oblasti přechylování jazykovědkyně Miloslava Knappová. Ženy tedy utlačují ženy, chtělo by se ironicky poznamenat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohu se jmenovat, jak chci  Dalším silným argumentem je tvrzení, že člověk má právo jmenovat se, jak chce. „Svoboda volby je však u nás – přinejmenším v otázce jmen – setrvale přehlížena, což dokumentují i poněkud bizarní předpisy toho, jak se může, a naopak nesmí jmenovat dítě, nebo jak se může přejmenovat dospělý. Volání po takové svobodě je traktováno jako jakýsi módní výstřelek či projev iracionality (bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva za celou věcí vidí neracionální, ‚emotivní‘ důvody). Nejvíce energie se tak věnuje vysvětlování, proč není možné současnou situaci změnit,“ napsal ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK Jan Chromý v Deníku Referendum. Volání po svobodě jmen ovšem nějaké mantinely mít musí. „Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat ‚Hrmtzvfffgggjkmdndll‘ nebo ‚)€‘. Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic,“ napsal na webu Literarky.cz publicista Štefan Švec. Jeden nechce být úplně jízlivý, ale nedávno měl dohru příběh dívky, kterou rodiče chtěli pojmenovat Půlnoční bouře, za což jim úřady dítě na chvíli dokonce odebrali. „Šestnáctiletá dívka z Klatovska odešla dobrovolně z domova, aby mohla chodit do školy. Její rodiče totiž žijí nekonvenčním způsobem života a dceru do lavice nepustili. Vědomosti tak nabírala jen při domácím vzdělávání, které ale nebylo dostačující,“ napsal loni o této dívce v únoru server iDnes.cz. Ironický úsměv pak v tomto kontextu vzbuzuje věta jedné české spisovatelky ve facebookové diskusi: „Z neobvyklýho jména si dítě může udělat přednost, s tuctovým jménem se člověku docela těžko prosazuje.“ Jak Češi „komolí“ jména cizinců Snahy o nepřechylování příjmení žen-cizinek se ve veřejné diskusi objevily už před třiceti lety. „V poslední době se občas objevují ve veřejnosti názory, že přechylování příjmení (tj. tvoření ženských příjmení z mužských pomocí přípon -ová, -á) je jev poplatný minulému politickému režimu; příjmení se jím prý komolí a nositelky přechýlených příjmení, zejména cizího původu, se tím zneuctívají,“ napsala Miloslava Knappová roku 1992 v Naší řeči.  Jenže český jazyk vlastně „komolí“ kdekoho a kdeco (Nejezdíme snad do Paříže? A na druhou stranu – opravdu zahraniční průvodci používají slovo Praha?). Dnes už nepoužíváme jméno Vilém Shakespeare, ale jiné takové adaptace se vžily a stále se užívají, jak za všechny svědčí Karel (správně Karl) Marx, Bedřich (správně Friedrich) Engels a Vladimír (správně Vladimir) Iljič Lenin. A nemusíme sahat jen mezi revolucionáře, i když je v současnosti snaha počešťovat cizí jména menší než v minulosti, stále mluvíme o královně Alžbětě (ovšem zároveň o princi Charlesovi, což bude jednou pro autory historických knih malý oříšek). A cizí jména „komolíme“ už tím, že je skloňujeme, a to samozřejmě nejen u žen. Nepřechylovat cizí ženská příjmení se snaží časopis Respekt a jde mu to. Ovšem na druhou stranu jeho texty ukazují všechna úskalí nepřechylování, především fakt, že příjmení pak nelze skloňovat, což s sebou nese potřebu dál přidávat k němu další slova. Ostatně to navrhuje jako jedno z řešení i Jan Chromý: „Mohly by vznikat víceznačné výpovědi typu Allen porazila Hulsen. (…) V řadě případů je víceznačnost nežádoucí, ale to lze snadno ošetřit, přičemž k tomu existují různé prostředky: křestní jména (skloňují-li se: Clara Allen porazila Marii Hulsen), sloveso, které je spojeno s předložkou (Allen zvítězila nad Hulsen), různá přídavná jména (skvělá Allen porazila Hulsen; Allen porazila mátožnou Hulsen) atd.“  Jako teorie je to pěkné, nicméně v praxi narazíte na obtíže, které nikomu mimo akademickou sféru a rozumbrady na facebookových diskusích nepřijdou na mysl. Tím může být třeba titulek, na který máte právě tři slova. Když napíšete Allen porazila Hulsenovou, je váš problém vyřešen za pár vteřin. Pokud nesmíte přechylovat, je Allen porazila Hulsen vyloučeno, neb nevíme, která kterou porazila. Určitě to lze nahradit titulkem Clara Allen vyhrála, leč tím čtenáře ochudíte o informaci, že zvítězila nad svou největší soupeřkou. (Mimochodem, v knize Kultura genderově vyváženého vyjadřování lingvistka Jana Valdrová spolu s dalšími píše: „Nejsou-li označováni muži křestními jmény, bylo by nevhodné takto označovat ve stejném mediálním produktu ženy“. Jeden by řekl, že to situaci dále komplikuje…) A pokud nepřechylování rozšíříme ve větším měřítku na česká příjmení, tak bych nechtěl být editorem bulvárního deníku, který čtenáři musí na první straně jasně oznámit, že Gott miluje Vondráček. A fakt, že se ve škole budou muset učit, že věta „Novák s Peškovou šly“ může být správně, svým vnukům nezávidím (jistě se to ale objeví jako argument, proč y/i v příčestí minulém zrušit). Mluvíme, jak nám zobák narostl S masivním nepřechylováním ženských jmen zkrátka český jazyk zatím nepočítá. Určitě existují možnosti, jak tento problém vyřešit, ale ty jsou – přiznejme si – ne úplně praktické. „Zákon by přirozený vývoj českého jazyka neměl urychlovat,“ řekla v roce 2013 tehdejší předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová, když návrh na možnost nepřechylovat česká ženská příjmení připravila ODS. A to vystihuje celý problém nejlépe. Nikdo z rodilých mluvčích neřekne, že Allen porazila Hulsen nebo že mu volala Novák. Všichni použijí český jazyk tak, aby jim co nejpřesněji a nejsnadněji umožnil říci druhému člověku podstatnou informaci. „Odborné instituce i média by měly napřít své úsilí směrem k hledání cest, jak respektovat právo na odlišnost a zároveň využít bohatý jazykový potenciál češtiny. Je na čase si uvědomit, že zejména ve světě médií jsou kreativita a rozmanitost výhodou,“ napsala před deseti lety Helena Skálová z Gender Studies, o.p.s. Jeden si spíše myslí, že máme využívat kreativitu rodilých mluvčích. Až se v běžném jazyce objeví náznaky řešení, jak problémy s nepřechylováním ženského příjmení snadněji vyřešit, bude cesta otevřena.  {/mprestriction}  Autor je novinář.

Čas načtení: 2019-07-13 23:06:56

Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin

Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a ve spolupráci s Goetheho institutem v Praze. Obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger. "Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám. Jizvy minulosti Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí. Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar. Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce. Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén. Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu. Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román. Palčivá současnost Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje. Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele. Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu. Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií. Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě. Řez životem Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem. Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta. O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit. Lesk a bída básníků Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním. Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."    O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

Čas načtení: 2024-02-21 14:23:20

80+ nejlepších RPG her na mobil (Android/iOS), ať už v češtině nebo i zdarma

Pro všechny milovníky dobrodružství a epických příběhů jsme sestavili seznam více než 80 nejlepších RPG her na mobil, ať už chcete hrát na Androidu nebo sháníte hry pro iOS. Od klasických fantasy světů až po futuristické JRPG dystopie, tyhle mobilní hry jsou to pravé. Včetně titulů, které jsou v češtině nebo úplně zdarma. Připravte se […] The post 80+ nejlepších RPG her na mobil (Android/iOS), ať už v češtině nebo i zdarma appeared first on Toply.cz.