Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-04 09:05:25

Trojlístek nových pozoruhodných alb vydaných Ma Records

Zevrubně se tu zabýváme nahrávkami tuzemského vydavatelství avantgardní improvizační hudby Ma Records. A po zásluze. V letošním roce jsme tu již představili alba Maomah – „Platoon of Love“, Jakub Švejnar/Pavel Zlámal/Jan Jirucha – „Obřany“, eponymní nahrávku tria Štefan Szabó/Radim Hanousek/Vojta Drnek a Pudlax – „11mg“. Nyní přibudou další tři novinky: Gerigk/Fiorini/Wróblewski – „Paragliding“, Štefan Szabó – „Clouds and Pulses“ a Barbora Polyxena Nowak/Lucie Páchová/Renata Raková – „Baby Behind“. Čarodějný lektvar Český altsaxofonista Michal Wróblewski, italský kytarista Marco Fiorini a německý […] The post Trojlístek nových pozoruhodných alb vydaných Ma Records first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Trojlístek nových pozoruhodných alb vydaných Ma Records

Čas načtení: 2024-07-04 09:05:25

Trojlístek nových pozoruhodných alb vydaných Ma Records

Zevrubně se tu zabýváme nahrávkami tuzemského vydavatelství avantgardní improvizační hudby Ma Records. A po zásluze. V letošním roce jsme tu již představili alba Maomah – „Platoon of Love“, Jakub Švejnar/Pavel Zlámal/Jan Jirucha – „Obřany“, eponymní nahrávku tria Štefan Szabó/Radim Hanousek/Vojta Drnek a Pudlax – „11mg“. Nyní přibudou další tři novinky: Gerigk/Fiorini/Wróblewski – „Paragliding“, Štefan Szabó – „Clouds and Pulses“ a Barbora Polyxena Nowak/Lucie Páchová/Renata Raková – „Baby Behind“. Čarodějný lektvar Český altsaxofonista Michal Wróblewski, italský kytarista Marco Fiorini a německý […] The post Trojlístek nových pozoruhodných alb vydaných Ma Records first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Trojlístek nových pozoruhodných alb vydaných Ma Records

Čas načtení: 2025-08-11 10:55:00

Podle průzkumu kryptoburzy Bitget mají Evropané navzdory současným překážkám obrovský zájem o placení kryptoměnami na dovolené

Victoria (Seychely) 11. srpna 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - Bitget, přední kryptoměnová burza a společnost Web3, zveřejnila závěry svého nejnovějšího průzkumu. Byl zaměřen na preference a omezení, se kterými se více než 3000 evropských uživatelů kryptoměn setkává v souvislosti s využíváním digitálních aktiv na dovolené. Průzkum ukázal, že napříč kontinentem existuje silná a rostoucí poptávka po cestovatelských zážitcích s využitím kryptoměn.Průzkum odhaluje nepopiratelný zájem o využívání kryptoměn na výdaje spojené s dovolenou, přičemž pozoruhodných 85,32 % respondentů již krypto k rezervaci své dovolené použilo nebo o tom aktivně uvažuje. Toto široké přijetí signalizuje významný posun ve spotřebitelském chování. Mezi hlavní zamýšlené způsoby využití kryptoměn během dovolené patří denní výdaje (58,86 %), ubytování (58,59 %) a doprava (55,15 %), což je v souladu s předchozím výzkumem Bitget Wallet, který označil cestování a denní výdaje za klíčové způsoby využívání kryptoměn v Evropě.Uživatele láká k využívání kryptoměn při cestování několik pádných důvodů. Nadpoloviční většina, 51,46 %, se chce vyhnout poplatkům za převody měn, zatímco 48,64 % oceňuje rychlejší transakce. Jako zásadní faktory pro evropské uživatele, zejména v Německu (44 %) a Polsku (51 %), se projevují rovněž soukromí a anonymita. V Itálii je 46 % respondentů motivováno zájmem o nové technologie. Generační analýza ukazuje, že Generace Z (71,64 %) klade velký důraz na nižší transakční poplatky, zatímco Generace X (47,74 %) přikládá značnou důležitost věrnostním programům a možnosti platit v odlehlých oblastech (46,02 %).Navzdory tomuto velkému zájmu přetrvávají bariéry širokého přijetí kryptoměn. Největší překážkou je nedostatečná akceptace ze strany poskytovatelů služeb v cestovním ruchu, kterou uvedlo 58,30 % respondentů. Ačkoli je adopce kryptoměn v cestovním ruchu teprve v rané fázi, mnoho významných značek podporuje krypto platby nepřímo prostřednictvím partnerství se zpracovateli krypto plateb nebo e-commerce platformami (například Bitrefill nebo Entravel), což umožňuje rezervace u velkých cestovních společností jako Hotels.com nebo Airbnb. Přímé krypto platby nicméně nejsou vždy snadno dostupné, což komplikuje hrazení denních výdajů v místě pobytu. Pro 42 % respondentů zůstává obavou cenová volatilita kryptoměn, přičemž tento postoj je z velké části shodný napříč trhy i generacemi. Mezi regionální rozdíly patří ve srovnání s průměrem o něco vyšší obava z regulatorní nejistoty u francouzských uživatelů (35 %) a z bezpečnostních rizik u uživatelů z východní Evropy (38 %).Jako preferovaná kryptoměna pro výdaje spojené s cestováním byly nepřekvapivě zvoleny stablecoiny (67 %), což podtrhuje jejich klíčovou roli při každodenních transakcích díky jejich stabilní hodnotě. Bitcoin z průzkumu vyšel jako druhé nejoblíbenější aktivum. Rozhodlo se pro něj 45 % respondentů, což zdůrazňuje důležitost technologií jako Lightning Network pro zvyšování rychlosti transakcí a nákladové efektivity při každodenním placení bitcoinem.Při pohledu do budoucna jsou vyhlídky pro krypto v cestovním ruchu mezi uživateli převážně pozitivní. Pozoruhodných 91 % respondentů se domnívá, že používání kryptoměn k rezervaci dovolených bude v příštích letech jednodušší.Gracy Chen, generální ředitelka kryptoburzy Bitget, k těmto zjištěním uvedla: „Uživatelé kryptoměn nechtějí digitální aktiva jen držet; aktivně vyhledávají praktické využití, zejména pro něco tak univerzálního, jako je cestování. Rostoucí poptávka ve spojení s rychlým rozvojem v oblasti infrastruktury a platebních řešení posiluje naše přesvědčení, že kryptoměny mají nakročeno k tomu, aby se staly nedílnou součástí každodenního života. Ve společnosti Bitget jsme odhodláni budovat nástroje a ekosystém, které překlenují propast mezi digitálními aktivy a jejich využíváním v reálném světě, aby každodenní aktivity jako cestování byly pro všechny přístupnější, efektivnější a bezpečnější.“Vzhledem k tomu, že stále více společností přijímá platby kryptoměnami a podpůrné technologie se dále rozvíjejí, se vize skutečně bezproblémového cestovatelského zážitku s využitím kryptoměn zdá být stále více na dosah.O společnosti BitgetSpolečnost Bitget je přední světová kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3. Byla založena v roce 2018. Burza Bitget, která obsluhuje více než 120 milionů uživatelů ve více než 150 zemích a regionech, se snaží pomáhat uživatelům obchodovat chytřeji díky své průkopnické funkci kopírování transakcí a dalším obchodním řešením a zároveň nabízí přístup k cenám bitcoinu, etherea a dalších kryptoměn v reálném čase. Bitget Wallet je přední soukromá krypto peněženka podporující více než 130 blockchainů a miliony tokenů. Nabízí multi-chain obchodování, staking, platby a přímý přístup k více než 20.000 DApps. Přímo v ní jsou integrovány i pokročilé swapy a přehledy o trhu.Platforma Bitget hraje přední roli v rozvoji adopce kryptoměn prostřednictvím strategických partnerství, například jako oficiální krypto partner nejlepší fotbalové ligy světa, LALIGA, na trzích Blízkého východu, jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky, a také jako globální partner tureckých národních sportovců Buse Tosun Çavuşoğlu (mistryně světa ve wrestlingu), Samet Gümüş (zlatý medailista v boxu) a İlkin Aydın (volejbalová reprezentantka), aby inspirovali světovou komunitu k přijetí budoucnosti kryptoměn.V souladu se svou strategií celosvětového dopadu společnost Bitget spojila síly s organizací UNICEF s cílem podporovat vzdělávání v oblasti blockchainu pro 1,1 milionu lidí do roku 2027. Ve světě motoristických sportů představuje Bitget exkluzivního partnera v oblasti burz kryptoměn pro MotoGP™, jeden z nejnapínavějších sportovních seriálů na světě.Další informace najdete zde: Web | Twitter | Telegram | LinkedIn | Discord | Bitget WalletV případě dotazů médií kontaktujte: media@bitget.comUpozornění na riziko: Ceny digitálních aktiv podléhají výkyvům a mohou vykazovat značnou volatilitu. Investorům se doporučuje alokovat pouze prostředky, o které si mohou dovolit přijít. Hodnota každé investice může být ovlivněna a je možné, že nedosáhnete svých finančních cílů nebo nebudete schopni získat zpět svou hlavní investici. Vždy byste měli vyhledat nezávislé finanční poradenství a pečlivě zvážit osobní finanční zkušenosti a situaci. Výkonnost v minulosti není spolehlivým ukazatelem budoucích výnosů. Společnost Bitget nenese žádnou odpovědnost za případné ztráty. Nic z toho, co je zde uvedeno, nelze považovat za finanční poradenství. Další informace naleznete v našich Podmínkách používání.Fotografie k tomuto oznámení je k dispozici na adrese http://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/dd314c60-0389-4369-9c6c-537478598493  

Čas načtení: 2026-04-17 15:16:46

Zrodil se v roce 1986, dnes míří mezi špičku. Obytný Ford Nugget má za sebou pozoruhodných 40 let

Ford Nugget slaví 40 let. Připomínáme jeho historii od prvního modelu z roku 1986 až po dnešní moderní generaci s hybridem a novými variantami.

Čas načtení: 2024-02-16 17:15:50

Coinbase po výsledcích rose o více než 9 % 🔔

Coinbase (COIN.US) posiluje o více než 9,0 % po pozoruhodných výsledcích za čtvrté čtvrtletí, které překonaly očekávání Wall Street. Zprostředkovatel kryptoměn vykázal zisk 1,04 USD na akcii při tržbách 954 milionů USD, čímž výrazně překonal odhady ana...

Čas načtení: 2023-12-28 17:00:00

Český knižní trh snese všechno, důkazem je Václav Cílek

Letos u nás vyšla spousta pozoruhodných titulů a příští rok vyjde ještě víc

Čas načtení: 2013-09-29 00:00:00

Nike Air Max 1 Premium Tape / Edice Zebra Pack

Pokud si myslíte, že podzim a zima nepřejí sneakerheadům, tak se šeredně mýlíte. Samozřejmě, že v deštivém počasí a v zimě většina z nás vytáhne do boje poněkud méně oblíbené a odolné kecky, ale během zimy také vychází řada pozoruhodných sneakers, které budou v tichosti botníku čekat na jaro. Mezi ...

Čas načtení: 2018-04-17 10:07:54

Facebook zvažuje platenú verziu. Kvôli Kremľu

Okrem výpovede šéfa Facebooku sa v tomto prehľade dozviete aj o nových zisteniach v kauze Skripaľ, či pozoruhodných obratoch Andreja Babiša pri hľadaní koaličného partnera do svojej vlády. No a pripomenieme si aj život a dielo zosnulého Miloša Formana. Yahoo/BBC/CNN: Zuckerberg pred Senátom USA Šéfa Facebooku si minulý týždeň pozvali na koberček americkí kongresmeni. Mark Zuckerberg mal predovšetkým vysvetliť, prečo nedokázal ochrániť dáta užívateľov pred zneužitím tretích osôb. 33-ročný miliardár, ktorý sa na túto príležitosť výnimočne hodil do gala a … The post Facebook zvažuje platenú verziu. Kvôli Kremľu first appeared on Fejsbuk - tipy, triky, informácie.

Čas načtení: 2024-01-16 00:00:00

Podzemní cisterna Yerebatan Sarnici v Istanbulu

Istanbul je plný pozoruhodných památek. Kdo by se domníval, že turecké město na rozhraní Evropy a Asie nabídne jen typické mešity a bazary , ten...

Čas načtení: 2023-10-20 00:00:00

SR, Kysucké Nové Mesto - najstaršie mesto na Kysuciach

Na severozápade Slovenska, v údolí rieky Kysuce a na rozhraní Javorníkov a Kysuckej vrchoviny, sa rozprestiera Kysucké Nové Mesto. Návštevníkom ponúka k videniu dochované historické mestské jadro, ktoré je od roku 1991 vyhlásené za pamiatkovú zónu, ale aj novodobejšie atrakcie v podobe pozoruhodných lavičiek.   Text, foto, video: Pavol Jemala Hudba: Pixabay.com; Reflected Light - 147979

Čas načtení: 2014-05-20 19:45:00

5 skutečných zajímavých o hráčkách pro děti

Hračky patří od nepaměti do dětského světa, existuje nicméně celá řada zajímavostí, jež jste o této oblasti možná nevěděla. Pojďme se tedy podívat na pět pozoruhodných faktů o hračkách, které mají děti zcela běžně ve svém pokoji. Co jste možná nevěděla o dětských hračkách Hraček lze dnes nalézt po ...

Čas načtení: 2021-10-11 21:49:55

Villa Pellé chystá velkou retrospektivu k nedožitým devadesátinám Radka Pilaře

Galerie Villa Pellé připravuje na podzim retrospektivní výstavu díla výtvarníka, ilustrátora a průkopníka multimediální tvorby Radka Pilaře nazvanou Radek Pilař 90. Expozice tvůrce postaviček, provázejících dětství několika generací, tedy Večerníčka, Rumcajse, Manky a Cipíska, ukáže i dosud neznámou autorovu volnou tvorbu, která nebyla nikdy vystavena. „Jsme rádi, že se nám více jak po roce příprav podaří představit v jubilejním roce Radka Pilaře v ucelené retrospektivě, kterou jsme uspořádali k 90. výročí jeho narození. K vidění budou nejen jeho nejznámější a dnes již ikonická díla pro děti,” říká ředitelka Galerie Villa Pellé Vladana Rýdlová a dodává: „Návštěvníci se seznámí s ilustracemi, malbou a videoartem, který hrál v Pilařově tvorbě významnou roli; autor totiž – jako jeden z prvních umělců v Československu – začal pracovat s elektronickým obrazem už na začátku osmdesátých let.” Na přípravě výstavy se významnou měrou podílí rodina Radka Pilaře, která umožnila týmu vedenému kurátorem Pavlem Ryškou hloubkovou sondu do dosud neprobádaných částí rozsáhlého depozitu. Podle kurátora je výstava „příležitostí náležitě ocenit Pilařovo odhodlání vytvářet srozumitelnou řeč nové „obrazové doby“ prostřednictvím těch nejaktuálnějších technologií, jeho celoživotní chuť experimentovat s propojováním malby, fotografie, filmu a videa ‒ a zároveň touhu oslovit co nejširší publikum”. Expozice je koncipovaná jako objevitelská cesta napříč médii, s cílem přiblížit Pilařovo živelné odhodlání vytvářet nový jazyk „obrazové doby“. Ukáže například autorovu fascinaci „blbou malbou“ pouťových atrakcí, jeho osobité reakce na britský pop art či pozoruhodný vztah k televizi nebo nadšení videem, které nazýval mlýnkem na přípravu „obrazových karbanátků“ a považoval je za nástroj schopný demokratizovat sféru vizuální kultury. Zaujme i snaha aktivizovat malé čtenáře knížkou-hračkou, aranžování nejrůznějších předmětů a fotografií do prosklených skříněk či inscenování elektrických obrazů. Prostory Villy Pellé tak představí Radka Pilaře nejen jako autora večerníčků, ale odhalí další rozměry jeho velkého talentu. Radek Pilař (1931-1993) je známý především jako ilustrátor dětských knih a výtvarník televizních seriálů. Popularitu mu zajistila dnes už ikonická postava Večerníčka a kreslené příběhy O loupežníku Rumcajsovi, které Československá televize vysílala poprvé koncem roku 1967. Úspěch „dobrého loupežníka“ byl téměř okamžitý; kreslený charakter se šířil v různých tiskovinách i v mnoha rukodělných mutacích, aby se stal jednou z nejznámějších československých vizuálních ikon. Ačkoliv měl Pilař v té době za sebou řadu pozoruhodných pokusů o integraci malby, fotografie a filmu i založení oboru animované tvorby na pražské FAMU, o jeho dalším směřování rozhodl vývoj situace po sovětské okupaci. Počátkem takzvané normalizace přišel o členství ve Svazu výtvarných umělců, rezignoval na pokusy účastnit se oficiálních výstav a uchýlil se k tvorbě pro děti. Až ve druhé polovině osmdesátých let se vynořily ze soukromí Pilařova ateliéru koláže, asambláže a výsledky experimentů s elektronickým obrazem i obrazy, ze kterých mezi barevnými pastami, fragmenty fotografií a roztavenými kusy plastů upřeně hleděly kulaté oči pohádkových bytostí. Nešlo o veselé kresby, ale hravá obrazotvornost nezapadala ani do tehdejších představ o vážné umělecké tvorbě. Až devadesátá léta přinesla autorovi uznání za vrstevnatou poetiku a odvahu propojit abstrakci s realistickým zobrazováním. Retrospektivní výstava Radka Pilaře bude v Galerii Pellé v pražské Bubenči otevřena od 20. října do 20. února 2022. Více informací na www.villapelle.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-16 16:54:26

Záviš Kalandra zůstává aktuální i dnes

Nedávno uplynulý rok byl rokem bilancování. Mimo jiná výročí jsme si připomněli i jedno z nejchmurnějších – sedmdesáté výročí politického procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice zahájeného 31. května 1950 v soudní budově na pražském Pankráci, který vešel do historie jako proces s Miladou Horákovu a spol. Bylo v něm souzeno třináct obžalovaných; padly vysoké tresty včetně nejvyššího – trestu smrti. Kromě Milady Horákové k němu byly odsouzeny i tři další nevinné oběti, mezi nimi i novinář a historik Záviš Kalandra. Právě vydaná kniha Zvon svobody (poprvé vyšla ve slovenštině v roce 1948, nakladatelství Sumbalon ji nyní vydalo česky) připomíná Kalandru jako významného intelektuála, autora několika pozoruhodných děl. Záviš Kalandra se narodil v roce 1902 v lékařské rodině ve Frenštátě pod Radhoštěm, maturoval ve Valašském Mezeřičí a ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě UK. Přibližně od roku 1927 působil jako novinář, přispíval především do Rudého práva a levicové Tvorby, kterou redigoval Julius Fučík a v jejíž redakční radě působil Ladislav Novomeský, Karel Teige, Marie Majerová, Milena Krejcarová-Jesenská, Ladislav Štoll i Jaroslav Seifert. Záviš Kalandra se hlásil k avantgardě, k surrealistům; jeho přítel Karel Teige ho jistě v mnohém ovlivnil, často se spolu scházeli ve známé pražské kavárně Metro na Národní třídě, oblíbeným místem jak Štýrského, Toyen a celé avantgardy. Literární kritik Václav Černý vzpomíná, že Záviš Kalandra, historik, vysoce inteligentní a sympatický, poctivý chlapík, byl v Kostufru, Komunistické studentské frakci, čelnou osobností (Paměti I. 1921–1938, Atlantis, 1994). Už v předválečné době však Kalandra upadl u Gottwalda v nemilost: jedním z hlavních důvodů bylo, že Kalandra hned od počátku důrazně kritizoval stalinistické moskevské procesy. Odveta přišla rychle, po sedmém stranickém sjezdu v roce 1936 byl pro svoje postoje z Komunistické strany Československa vyloučen. V polovině ledna 1937 se Kalandra a Teige zúčastnili večeru klubu Přítomnost, který se konal u příležitosti vydání českého překladu knihy Andrého Gida Návrat ze Sovětského svazu (1936), v níž autor popsal otřesnou sovětskou realitu; Kalandra, Teige, malíř Guttmann, Slavík a básník Noha souhlasili s Gidem, proti byl Štoll, Clementis, Pujmanová i Václavek (Réa Michalová, Karel Teige, Kapitán avantgardy, Kant, 2016). V knize Anti-Gide, která vyšla hned v roce 1937, čteme jízlivá slova jejího autora Stanislava K. Neumanna: Náš pracující člověk neuvěří dnes nebo zítra Záviši Kalandrovi a Karlu Teigemu, poněvadž měšťácká intelektuálština je mu dokonale cizí. A o kousek dál píše o hromadné kalandrovštině, kterou Neumann považuje za toliko nepříjemnou jako vši. (Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí, 1937). Pro úplnost dodávám, že Stanislav K. Neumann zemřel už v roce 1947. Záviš Kalandra, jen o málo mladší než S. K. Neumann, si nenávist svých vrstevníků vysloužil už tím, že kritizoval socialistický realismus. Považoval ho za neblahý produkt stalinistického režimu, hrubým způsobem paralyzující tvůrčí svobodu. Krátce po vyloučení z KSČ začal spolupracovat s nekomunistickým tiskem, své statě a glosy publikoval především u Peroutky v jeho Přítomnosti, a dokonce založil i protistalinistický časopis Proletář. Tím si vysloužil titul „trockista“, ačkoliv jím ve skutečnosti nebyl – naopak sám s trockisty často a ostře polemizoval. Během okupace, přestože už nebyl členem KSČ, nebyl ušetřen nacistické perzekuce. Zatklo ho gestapo, kterému jen zázrakem uniklo, že byl členem odbojové skupiny V boj; Kalandra přežil koncentrák Sachsenhausen, Flossenbürg i Ravensbrück i pochod smrti do Schwerinu. Po osvobození se vrátil do Prahy a pokračoval v historickém bádání i publikační tvorbě. V listopadu 1949 však byl opět zatčen, StB ho zatkla jako trockistu, žaloba ho vinila, že sabotoval základní zájmy průmyslu, údajně tak činil prostřednictvím anglické tlumočnice, své přítelkyně Mary Bakerové, které předával své špionážní (sic) zprávy. Justiční vražda v inscenovaném procesu byla dokonána 27. června 1950, ze čtveřice odsouzených k trestu smrti šel na popraviště Záviš Kalandra jako první. Jeho žena, malířka Ludmila Rambousková-Kalandrová, vyčerpaná a zlomená i tím, že Klement Gottwald, kterého znala osobně, zamítl její žádost o milost, byť její manžel patřil kdysi k těm, kteří ho podporovali, zemřela na infarkt v roce 1952. A za násilnou smrt lze považovat i náhlé úmrtí Karla Teigeho; zasažen smrtí svého přítele, denně očekával i svoje zatčení. Teige zemřel rovněž na infarkt 1. října 1951. Den nato, 2. října, spáchaly sebevraždu jeho životní družka Josefina Nevařilová i dlouholetá milenka Eva Ebertová… Ale zpět k útlé knize Zvon svobody, jejíž název nepochybně inspiroval básník Josef Miloslav Hurban svým veršem Bije zvon svobody, /slyšte jej národy, / kdo jej nemiluje, zalituje. Dílo podobající se eseji je rozděleno do jedenácti kapitol, svůj závěrečný komentář nazval Martin Kučera Záviš Kalandra: iluze a skutečnost. Dílo je, jak Kučera píše, jedním z nejcennějších rezultátů českého marxistického historického myšlení vůbec. Hned v první kapitole Soud nad dějinami přináší autor zasvěcený pohled na emancipační snahy Slováků v období, kdy se formovaly moderní evropské národy, zajímá se o úsilí slovenského národa, o jeho uznání za plnou národní svébytnost, především za odstranění feudálního útlaku. A Kalandra v této kapitole připomíná, že maďarské Uhersko, které Kossuth chtěl vidět zářit jako „hvězdu na evropském nebi“, není možné poznat věru jinak než v rámci revoluční Evropy 1948. A právě roku 1948 věnuje autor velkou pozornost, napjatému vztahu mezi Maďary a Slováky. Kalandrovo dílo ani po dlouhých letech od svého vzniku na aktuálnosti mnoho neztratilo. Kalandra, levicový intelektuál, brojí ve Zvonu svobody i proti stávajícím sociálním poměrům, ostře na stránkách své knih kritizuje jen zdánlivě filantropické zákonodárství, chudinské zákony přikazující farnostem, aby se o příslušníka chudiny postaraly alespoň do té míry, aby neumřel hlady… A tehdy, jak píše, to byla přímá výzva pro agrární a průmyslové chlebodárce, aby vypláceli mzdy nedosahující ani životního minima. Zaměstnanci na půdě i v továrnách tak přestávali být skutečnými dělníky a stávali se důchodci péče o chudé. Kalandra tak přináší ve své knize cenné zamyšlení nejen nad fenoménem chudoby, ale i vlastní podstatou lidství. Jeho zájem je dokonce širší, analyzuje, formuluje i temné poměry ve Francii, panující zejména v průmyslových městech, navazuje tak na dílo ekonoma a politika vicomta Albana de Villeneuve-Bergemonta, který žil v Paříži v letech 1784 až 1850. Osobnost, jež vešla do francouzských dějin jako noble catholique, jako jeden z prvních, který kritizoval nelidské vykořisťování v manufakturách, zejména dětskou práci, a přispěl tak k přijetí prvních sociálních zákonů, právě pokud jde o legislativní úpravu dětské práce. Je autorem mnoha děl, jejichž základem byl catholicisme sociale, za všechna jmenuji alespoň Économie politique chrétienne z roku 1834, o kterou se Kalandra ve svém Zvonu svobody na několika místech opírá. Ve čtvrté kapitole nazvané Špatná stránka píše: V roce 1817 bylo z šedesáti sedmi tisíc pařížských dělníků dvacet dva tisíc bez práce – téměř celá třetina. Ale i plně zaměstnaní žili většinou v bídě; v nejprůmyslovějším kraji Francie, v Lille a okolí, dva dělníci z pěti nemohli vyžít ze svých mezd a šestina všeho obyvatelstva byla odkázána na chudinské podpory. (…) Kvalifikovaný dělník se tenkrát dožíval průměrně 28 let, dítě pomocného dělníka mělo matematickou naději dožít se devíti let. A na témže místě cituje Villeneuva-Bergamonta: Nová šlechta byla mnohem despotičtější a tisíckrát tvrdší, než byla šlechta středověká. (…) Obratem čarovného proutku narostly obrovské majetky. Tak vzniklo průmyslové poddanství. (…) Nevím, kdo dnes věnuje pozornost chudobě, pravice i levice tento problém pohodlně přesunula do kategorie nepodstatného stejně jako jiné sociální jevy, což může být stejně jako kdysi skrytá hrozba pro celou společnost… Zájem mnohých intelektuálů je soustředěn spíše na transakce politické, na zisk a spotřebu. Neúspěch je chápán jako důsledek lenosti. I přesto, že chudoba všude roste a prohlubuje se. A zvětšuje se i rozsah epidemií i jiných chorob s ní souvisejících. Svědomí vzalo za své. A myšlení klouže často jen po povrchu. Právě v tomto kontextu vyniká Zvon svobody svojí skvělou analýzou sociálních poměrů, a nejen českých a slovenských. Také Kalandrův přínos k české slovakistice je zcela zásadní, a to jak ve směru historickém a ekonomickém, tak i uměleckém. S přesností sobě vlastní dokázal zhodnotit i poměry v Rusku, varoval před rozpínavou politikou tamních vládců a ten obraz komparoval s nacionálně českým, maďarským a speciálně slovenským prostředím, jak v závěru zdůrazňuje Martin Kučera. Záviš Kalandra byl pozoruhodnou osobností, nastínil politickou situaci i sociální problémy lidského bytí, člověka ve vztahu ke společnosti, ke světu. Starostlivost o lidskou bytost v kontextu velkých i malých dějin byla pro něj typická. Jeho dílo je nadčasové. To, že bylo kdysi zavrženo, na tom nic nemění. Naopak. Zvon svobody má mnoho co říci každé generaci, i té dnešní. Tragické je, že jeho autor se stal obětí doby, kdy vzniklo, doby, která se navíc právě holedbala tím, že sociální problémy řeší. Záviš Kalandra však s námi svým dílem zůstává i v našem čase. A odolal tak zkáze. Kniha vychází ve zrevidované podobě a se zasvěceným komentářem, jak už kdysi doporučil slovenský básník a výtvarník Albert Marenčín. Historik Martin Kučera, dlouhodobě se zabývající českými a slovenskými dějinami stejně jako Kalandra, se ujal práce editora a dílo doprovodil svým zasvěceným komentářem.   Záviš Kalandra, Zvon svobody, Sumbalon 2020, editor Martin Kučera {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-30 10:41:33

Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, říkal Radko Pytlík

V pondělí 31. ledna zemřel literární historik Radko Pytlík, odborník na dílo spisovatele Jaroslava Haška. Při této příležitost publikujeme v mírně zkráceném znění rozhovor, který s ním vedl spisovatel Petr Prouza v Literárních novinách 4/2012. „Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít,“ připomínal v něm Pytlík.   Mohl byste si představit situaci, že by Jaroslav Hašek byl náš současník? Jak by se mu asi žilo v naší globalizované, rozkolísané době? A hlavně, o čem by asi svým způsobem psal? Takovou situaci si představit nedovedu. Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, málokdo by se ho zastal. Vždyť to byl anarchista, „vlastizrádce“ a ke všemu bigamista! V mládí, za Rakouska, téměř nevylezl z vězení, z blázince nebo z policejní „separace“. Celou dobu před válkou působil jako nevázaný šprýmař, bohém i bezdomovec. Ve válce sice byl v legiích v Rusku, které dokonce zakládal, u Zborova byl vyznamenán, ale hned na jaře 1918 na něj byl vydán zatykač, a to absurdně dvakrát v jediném týdnu! Jeden byl od c.k. policejního ředitelství ve Vídni, druhý od polního soudu československých legií v Rusku. Větší životní a společenské paradoxy si snad ani nelze představit. Co se psaní týče, Haškova ironie rozhodně neztratila svou platnost. Humor, situační nápady a mystifikace Švejka dosud nebyly překonány. Takže, teoreticky, námětů ke psaní by měl v dnešní době spousty. Srovnejme například Haškovu Stranu mírného pokroku s populárním britským televizním seriálem Jistě, pane ministře! Kolik společného!   Občas se ovšem objevují hlasy proti „švejkovině“ jako negativní typologii v charakteru českého národa, která nám prý dělá ostudu i v cizině. Jak tyhle názory vnímáte? Nu, dějiny mají své paradoxy a kdo chce být, musí někdy i „nebýt“. Často si připomínám slova filozofa Karla Kosíka: Události se hrnou jedna za druhou… a někdy v nich hraje svou úlohu i mystifikace a demystifikace. I literární dějiny mají svou ironii a dovedou být někdy pěkný prevít. Jen pomyslete: Osudy dobrého vojáka Švejka jsou přeloženy do padesáti osmi různých jazyků a staly se nejznámější českou knihou ve světě. Co naděláme! Ostatně karikaturista Adolf Hoffmeister, kdysi na adresu tehdejších „moralistů“ prohlásil: Pánové, kteří se stydíte za Švejka, uvědomte si, že on za vás nemůže! Je to sice aforismus, ale je v něm zrnko moudrosti. To, čemu nerozumím, do toho se nepletu. Také Viktor Dyk rozlišoval. Ve svém pověstném článku Hrdina Švejk v Národních listech z roku 1928 začíná větou: Nemám na mysli umělecké hodnoty Haškova Švejka, ale švejkovinu jako morální rys části mládeže. Tedy mravokárný, nikoliv filozofický a literární přístup. A my přece nemusíme dnes chápat Švejka mravokárně, či snad ano? Opravdu neumíme nebo nejsme s to nazývat současné nešvary pravými jmény?   A zahraniční reakce? Když německá literární kritika přijala Švejka jako symbol protestu a protiválečného hrdinu, asi ve stejné době část české kritiky vymyslela jakýsi „obranný fígl“ a prohlásila Švejka za jakousi „skvrnu“ českého národa. Zřejmě národ „hrdinů“ těch několika skutečných a řady nepravých byl zneuznán a zahanben touto skvrnou – drobným mužem z pražské ulice? Navíc se tvrdilo, že Švejk není dost psychologicky prokreslen. Odkdy je groteskní klaun vykreslen morálně a psychologicky? Jeho smysl je přece jinde. Má výrazným způsobem odhalit nedostatky, zdůraznit elementární podstatu a hodnoty života.   V jedné své eseji vede Milan Kundera paralelu mezi Haškem a Kafkou ve smyslu toho, že oba zobrazují čiré iracionálno, které se zmocňuje scény světa, protože už neexistuje žádný systém obecně přijatých hodnot, které by se mu mohly postavit jako překážka. Nezdá se vám, že je to vlastně i předvídavý popis současného stavu světa? Nepochybně. Velice si cením Kunderových pozoruhodných analýz Osudů dobrého vojáka Švejka, mnohdy vyjadřuje zcela originální postřehy právě i v porovnávání s tvorbou Franze Kafky, jehož klíčové romány vznikaly ve stejné době ve stejném společenském prostoru. V té souvislosti mě hněte jedna věc. V české literatuře chybí vědomí tradice a návaznosti, která pochopitelně může být i kritická. Bez kontextu s předchozími autorskými generacemi se literatura prostě dělat nemůže a nedá! Například bez Milana Kundery, spisovatele přinejmenším evropského formátu, prostě novodobou českou literaturu vykládat nelze. A když, tak chybně. To ať si uvědomí i ti dnes mladí, když si myslí, že jich se jakékoliv umělé dezinterpretace minulosti snad ani netýkají. Všech se to týká, mladí přátelé, uvidíte!   K autorům, jejichž literární dílo jste soustavněji sledoval, patří i Bohumil Hrabal, kterého jste i osobně blíže poznal. Domnívám se, že Hrabalovo dílo je svou výrazovou originalitou a specifickým humorem skutečně mimořádné v celém kontextu poválečné české literatury. Čím vás nejvíce oslovil? Kdysi jsem napsal studii o tradicích básnického poetismu a surrealismu v Hrabalově próze, kterou se rázem odlišil od suchopárného popisu událostí z dějin nebo ze současnosti. Asi si toho pan Hrabal povšiml a sblížili jsme se později na přednáškách v Berlíně, kde jsem jeho vystoupení uváděl. Tam jsem se ujistil, že to není jen zábavný hospodský vypravěč, ale vynikající znalec a umělec slova. A to jsem ani netušil, že je i vzdělaný filozof a znalec výtvarného umění. Z toho jsem pak těžil v „hospodské Sorbonně“, v nesčetných pražských hospůdkách, kde jsme se nechávali Bohumilem Hrabalem „vyškolit“. Na Letné, U tygra, U kocoura, ale i na návštěvách v Kersku. Když se pan Hrabal aklimatizoval, když si přečetl noviny, tak někdy až po třetím pivu začala „hospodská Sorbonna“. Jak on sám říkal – po třetím pivu idiot, po devátém génius!   Takže až po devátém pivu začínala ta vědecká rozprava? Někdy i po osmém. Na některé jeho věty, vyslovované jakoby mimochodem, třeba výklady o myšlenkách Kantových s citací díla v originále anebo i o politice – když srovnával tehdejší režim s minulou katolickou církví, s jejím dohlížitelským systémem, včetně špiclování, zabavování knih, inkvizice, a nakonec pronásledování heretiků, nelze zapomenout. I na ona šaškovská gesta vůči stávajícímu režimu, pronášená v letenských hospůdkách, v bezprostřední blízkosti budovy ministerstva vnitra, gesta plná ironie. Na adresu nevinně naslouchajících Hrabal volal: A co si myslíte, moje všechny spisy jsou přece tady vedle v kachlíkárně. Ale tam nejsou žádní blbci, tam jsou i doktoři filozofie! A vzápětí nám, vesměs právě doktorandům z filozofické fakulty, objevoval myslitele, kteří nám byli ve výuce utajeni, jako třeba Jakoba Boehma a jeho knihu Červánky na východě. Často se vracel i k Leibnitzově větě o melancholii věčné stavby, která trvá, i když okolní svět klesá, blbne a hroutí se ve své nemohoucnosti. Hrabal ji označoval i za svou základní větu, v níž, myslím, hledal sílu ke svému duchovnímu životu.   Několik svých zajímavých publikací jste věnoval fenoménu pražských vináren a kaváren spjatých s osobnostmi českého umění. Jak hodnotíte současnou renesanci literárních kaváren? Dá se jejich fungování srovnávat s atmosférou minulých časů? Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít. Dokonce i život veřejný a politický se realizoval v těchto pohostinných místnostech. Hospody byly sídlem spolkové činnosti, a tehdy vznikaly takzvané stolní společnosti, jež měly i svůj význam politický. Známý Repeal se scházel v hospodě, vůdce revoluce v roce 1848 Fastr byl původně hostinský. Později se proslavila kavárna Union a kavárna Dunaj jako sídla básnických seskupení a družin. Leč nejde jen o seznam místností, nýbrž o jejich atmosféru, jde o ducha hospod a kaváren. Upřímně řečeno neznám blíže současné literární kavárny, ale každopádně je dobře, že existují. Možná, že i z nich vzejde třeba podobná inspirace, jaká vycházela z kavárny Tůmovky v Lazarské ulici, kde se scházeli Voskovec a Werich a jejich kavárenské řeči nebyly jen přípravou k tvorbě, ale stávaly se již samy tvorbou.   Rozmlouváme spolu v kavárničce na rozhraní Letné a Holešovic. Nejspíš vám tyto pražské čtvrti uhranuly, když jste o nich sepsal několik publikací? Letná, to je nejen mé rodiště, ale místo, kde jsem, s nedlouhou výjimkou, vlastně prožil celý svůj život. Znám tu snad každý kout a každý dům, do něhož si promítám minulost až od tak zvaného Letního pole, jak se dávno tomu říkalo Letné. Nezříkal jsem se ani Holešovic, kam jsme často chodívali doprovázet děvčata. Frekvence pobytu mnoha malířů, hudebníků, architektů a pochopitelně i spisovatelů je v těchto čtvrtích skutečně mimořádná. Své podivuhodné dějiny má i přímo Letenská pláň. Nemyslím na ty neblahé vojenské přehlídky, myslím na Letnou sportovní, na kluby Sparta, Slavia, DFC –Deutscher Football Club, tenisový klub LTC. A také se Letnou a okolím proháněly dějiny. Prchající Francouzi v roce 1747 vypálili Letenský zámeček. O století dříve zde sídlil Valdštejn. Velikou událostí byla Zemská jubilejní výstava ve Stromovce roku 1891, kde továrník František Křižík dopravoval návštěvníky první elektrickou drahou, a Svatopluk Čech o rok později o tom napsal povídku se známou postavou Matěje Broučka. A o dvacet let později přistál na Letenské pláni se svým vzducholetem inženýr Kašpar. V roce 1939 obsadili Letenskou pláň Němci, v roce 1968 Rusové. Až v roce 1989 konečně i Češi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-07 18:19:40

Odchody a návraty Václava Maliny

V sobotu 6. června se dožil sedmdesátky Václav Malina. Tento plzeňský rodák strávil část dětství v Holýšově a snad vždy maloval, i když už z let šedesátých jsou i první jeho literární pokusy. Vyučoval během života na snad veškerých typech středních i základních škol a pracoval v redakčních radách hned několika časopisů a nakladatelství. Dvanáct let byl ředitelem Galerie města Plzně. Je také ilustrátor a spoluautorem mnoha publikací – a sám napsal knihy Druhý dech (2010), Pastely (2018) a Odchody a návraty (2019). Obzvláště Odchody a návraty uhranou. Jde o soubor tří pozoruhodných, hutně a expresivně psaných próz Zmizení Josefa M., Jasnovidný dědeček a Konec venkovského malíře. Text doplňuje tucet zmenšených reprodukcí autorových olejů z let 1995–2016, mj. Zima na Vysočině, Červené slunce a Déšť. Premisou Zmizení Josefa M., což je fakticky milostný příběhu s vědeckofantastickým motivem, je moment, ve kterém titulní hrdina zjišťuje, že je smrtelně nemocen a patrně brzy zemře: „Hm,“ řekl lékař a zadíval se na toho nenápadného chlapíka, předčasně olysalého, mírně obtloustlého, s plachým nepřístupným pohledem, za kterým se skrývala potlačovaná křivda. Pomyslel se: - Zas jedna oběť soustavného stresu, jak dlouho se asi užírá nějakým neštěstím? Ten krevní obraz má opravdu zvláštní. Kdoví, jestli by ho zachránila transplantace kostní dřeně. Ale kde vzít dárce? Možná to bude pro něj vysvobození ze slzavého údolí… - Profil onoho hrdiny před námi jasně vyvstává, avšak ne pouze na základě toho se vciťujeme i do jeho podivínské rozhodnutí, které lze shrnout do slova „zmizet“. Už předem a ještě jenom v myšlenkách si muž hledá „útulné doupátko“, vhodné však i pro smrt, a příběh je současně metaforou, neboť touha mnohého z nás se dá vyjádřit následujícími slovy: Ach, proč neskončit tady a jen jít, jet, odjet, utéct. Utéct od všeho a zakutat se, zahrabat kamsi do hory, asi jako k zimnímu spánku. A jako jezevec najít úkryt ochraňující před zbytky života i budoucností, před tíživým světem. Kéž jen by to bylo možné. Malinův hrdina přitom přiznaně vyhledává i jakýsi návrat do matčina lůna. Pak… Ach, co vlastně následuje po spolknutí nadměrného množství prášků na spaní? Sen? Realita? Paralelní život? Výsledek je možno interpretovat různě a ignorovat nemůžeme ani tu skutečnost, že je ve vědecké literatuře opravdu také u lidí zaznamenán nesmírně řídký, animální jev, jemuž se říká přírodní syndrom zimního spánku. Našemu hrdinovi se pak zdá právě za onoho spánku extrémně živý sen-vzpomínka na setkání s jistou třináctiletou dívkou s celou její samozřejmou, až automatickou oddaností. „Na tebe budu čekat třeba sto let, protože tě mám ráda, Jozífku,“ odpověděla. Až příliš často ALE pak přichází nějaké ALE, které od sebe dvojici zaživa odtrhne, a nemusí být oním párem rovnou Romeo a Julie. Hrdinovo následné procitání „v noře“ působí reálně, i když je krajně pomalé, a muž náhle pochopí, co má dál učinit a kam zamířit: už nevyzrazujme následující zvraty, a kdo ví, třeba jste už také četli legendy o lidech, co odešli „do hory“, aby se vrátili po letech nezměněni. A toto sice není přesně tento příběh, ale jedná se také o prohlédnutí a znovuzrození ke správnějšímu životnímu nasměrování. Ať je to ostatně, jak chce, už nyní tato povídka tkví v kánonu českých příběhů s tajemstvím. Nejen, že má mezi nimi své důstojné místo, ale náleží mezi ty nejlepší. Další z próz Jasnovidný dědeček je podobně věrohodným příběhem o splnění hned trojnásobného proroctví a zrovna před jejím přečtením jsem si všiml i jednoho z klíčových míst, kde se příběh odehrává, a totiž železničního přejezdu mezi Doudleveckou třídou v Plzni a blízkou nemocniční patologií. Výjimka ze zákazu vjezdu tu skutečně platí takřka jen pro vozy mířící na patologii a život i Malina píšou, zdá se, podobné příběhy. Dokládá to i závěrečný Konec venkovského malíře věnovaný „všem zapomenutým venkovským umělcům“. Tuto mistrnou povídku jednoho života není možné než chápat jako ilustraci životní „zvýhodněnosti Pražanů“, ale zrovna tak si ji můžete vysvětlit, ano, právě opačným způsobem, přičemž Malina tu konkrétně připomíná Bohuslava Reynka. Konec venkovského malíře dost možná obsahuje řadu autobiografických rysů a jeho hrdina samozřejmě není Malinou, ale ten se doň vžívá zcela. „Poněkud brutální zacházení s tvarem a hmotou, ale barvu cítíš dobře. To byla vždycky tvoje nejsilnější stránka,“ říká hlavní postavě její starý profesor – a říká to tedy venkovskému umělci, jehož by Praha… Ano, třeba opravdu zkazila. Na velmi malé ploše a skrz pár postav je pak touto povídkou zachyceno fatální mužovo zoufání si, ale i štěstí ve vklínění mezi tři různě staré a rozličnými způsoby praktické ženy, z nichž jedna je jeho matka. Jen jako letmým nahozením pozadí je současně zachycen i vývoj české společnosti v čase před převratem, po něm i… Prakticky dnes. A datem dopsání textu je ostatně dvanáctý únor roku 2019. Podstatnou roli v tomto – absolutně nesentimentálním – příběhu má zprvu ještě velmi mladá profesorova vnučka, díky níž nabírá hrdinova cesta přínosnější směr, a výsledkem Malinovy práce je pak rozhodně jedna z vůbec nejlepších malířských povídek, co kdy byla napsána. Malina přitom prokázal pozoruhodný talent vypravěčský i kompoziční a hle, už nikdy nebude jen malířem, „který taky psal“, ale vždy už bude výtvarníkem a spisovatelem. Oba světy nemá přitom nejspíš smysl poměřovat, i když... V naší zemi je asi jen málo malířů, kteří jsou s to napsat něco podobného. Navíc se Malinova kniha stala i určitým holdem ženám a lásce; a jestliže Roald Dahl kdysi napsal svoji Farářovu záliba, tak teď, tady a proti Malinově doteku štětce na podobné téma... i Dahlův skvost vadne a není tak životný. Ani jedna z tří Malinových povídek nepostrádá energické a sluncem prozařované, aktivní a optimistické sekvence, ale ani jedna nikdy nesklouzne do nerealistického kýče a všechny tři vás zároveň provedou i notnou chmurností života, jaký je. A aniž by autor jakkoli kalkuloval s nějakým vyvažováním onoho optimismu a pesimistu, nakonec dokonale zachytil právě život – v jeho vzmachu i zkáze, vzletech i propadech. Pouze a jen individuální zkušenost toho kterého čtenáře bude přitom s to vyhodnotit, zda se celek víc vine k rozčarování a prohře... a zda je realita podobnější zrovna tomu. Text o venkovském malíři a jeho v mnohém předurčeném osudu, ale v mnohém snad změnitelném osudu je zatím nejlepší próza, jako Malina napsal, a chci-li použít expresivní vyjádření, „už zůstane klenotem české literatury“. Je jisté, že podobné vyjádření by jinde či u jiného znělo jako prachsprostá fráze, nicméně v tomto případě je na místě. Sedí i slovo uhranutí. A sám Václav Malina? Zastihli byste jej velice zdravě uhranutého na jeho lesní samotě v Radkovicích u Přeštic.   Václav Malina: Odchody a návraty. Ilustroval autor. Jako 21. svazek edice IMAGO ET VERBUM vydala Galerie města Plzně. 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-12 11:01:45

Návštěvníci Třetí říše. Obdivovatelé dálnic ignorovali tábor v Dachau

Titul obsáhlé práce Juliy Boydové (v českém vydání 510 stran) Cestovatelé ve třetí říši není zavádějící, podstatou autorčiny snahy bylo ukázat ty pohledy na Německo, které mu byly věnovány za druhé, a především pak třetí dekády minulého století. Svědectví všech těch, kteří se tam vyskytli teprve v letech 1939–1945, je z toho hlediska spíš druhořadé, neboť oni chápali, která bije. Ovšem jejich předchůdcům to mnohdy nedocházelo. I díky vystižení onoho paradoxu autorka získala Los Angeles Times Book Prize 2018 a minimálně podle mínění týdeníku Spectator či čtenářů Guardianu stvořila knihu roku. Nejde jí o pohled na válku. Ani o pohled na obyčejný život za kulisami války. Jedná se jí o vhled do obyčejných životů obyčejných Němců v čase, kdy v té zemi ještě takřka vše působilo krásně. Důvodů, proč tam Angličani, Američané a příslušníci dalších národností jezdili, bylo více, a teprve koncem let třicátých některých ubývalo. Ale málo! A do křišťálové noci roku 1938 se na povrchu zdálo hodně věcí úplně v pořádku. Kniha Juliy Boydové se při líčení počátečních let nevyhýbá ani výletům „za sexem“ (někdy homosexuálním), a například věhlasný kritik a spisovatel Christopher Isherwood (pozdější objevitel Raye Bradburyho) se tu stává (ne)vzorným příkladem i takového turisty. Ani on přitom po léta neprohlédl nebezpečí nacismu – a Hitlera. Ani podtitul Boydové práce Vzestup fašismu očima obyčejných lidí není stoprocentně přesný, vždyť vedle Isherwooda hledíme na krásnou krajinu a zajímavé lidi očima mnoha dalších umělců (Bacon) a spisovatelů. Pro někoho překvapivě však právě oni povětšinou selhali, když zavírali oči před velmi podstatnými fazetami celkové mozaiky. Oproti tomu novináři a novinářky se stali často těmi, kdo jako jediní podávali vyvážená svědectví. A psali o tomto „novém světě“, který bezpochyby zrodila i prvá světová válka a – Němce zostuzující – Versailleská smlouva. Jednou z pozoruhodných reakcí na potupu té smlouvy i let 1914–1918 byl kult těla, nahoty a dokonce sexu; takový, s jakým se Britové, ale ani Američané ve svých domovinách zdaleka nesetkávali. Samozřejmost obnažování je přitom, jak dnes uznáme, normální a rozhodně ji nelze mít za jakýkoli projev úpadku či dekadence. Cestovatelé po třetí říši se často zmiňují o kráse a půvabu postav zdejších mužů i chlapců... A všichni, kdo přímo nebyli židovského původu (a často naopak měli některé z výhrad k židovství), mohli tu nakonec spokojeni pobývat zasaženi neobyčejnou německou vstřícností. Byla směrována nejvíc k Britům, a to s nehraným obdivem, i když paní Boydová přesně vystihne i zdánlivě nepatrný, ve skutečnosti ale podstatný rozdíl v povahách příslušníků obou národů. V Německu opravdu chyběl jistý stud (chcete-li upejpavost), který v Británii kryli zvláštním a pro někoho snad pokryteckým odstupem i dalšími specifiky ostrovní povahy. A kolektivní duch národa hrál tu – oproti Anglii – i za míru prim. Málokterá totalita dějin navíc vítala návštěvníky vstřícněji a přátelštěji. Je až neskutečným, kolik veskrze slušných lidí se odtamtud vrátilo a pělo na onu zem chválu. Zlo bylo jen imanentní, až příliš smíseno s různými svůdnými požitky, které měl turista stále k dispozici, a tak byli cizinci s to realitu ignorovat. I ti značně inteligentní. Někteří „obyčejní občané“, ale i umělci putovali do Německa let třicátých už předem nadšeně, jiní s obavami. Někteří pracovně, další prostě za krásami přírody anebo kultury. Ale všichni byli po příjezdu více i méně svedeni. Svedeni a zmámeni propagandou i upřímnou vírou tolika Němců v to, co budují. Návštěvníci neviděli ani nezaměstnanost, neboť jí nebylo, a zavírali oči před diskriminací židovství. Nebylo možno přehlédnout německou touhu zpívat a sportovat i pečlivě vymetat každou ulici, nešlo nevidět dokonalé dálnice a nakonec se dalo prostě ignorovat i to, že již existuje tábor v Dachau. Stálé hajlování sice vadilo ledaskomu, ale Hitlerem byli zvláště umělci a ženy s výjimkami fascinováni. Sporu ovšem není, že vývoj těchto vztahů k Němcům postupoval s každým rokem a v mnohém velmi rychle. A tak i autorka třídí svědectví a u mnohého svědka je tříští do více kapitol, které pak spolu se čtenáři kráčejí časem vpřed. Jen literárně precizní jazyk vše stmeluje a vytváří z koláže jediný, čtivý proud často šokující výpovědi. Varovat mělo třeba jen vycestovávání Židů. Přesto se opakovaně setkáváme s tím, že i spisovatelé jako Auden či zmiňovaný Isherwood zlo přehlížejí, a ještě nejlépe tak dopadá americký klasik Thomas Wolfe. Německo sice niterně miloval a jeho samého naopak zbožňovali nacisté, ale pochyby jej přepadly brzy. Na hranicích byl pak svědkem, jak je jistý Žid, jenž zkouší vycestovat, obrán o veškeré (značné) jmění primitivem; a spisovateli dochází vše. I když od té chvíle věděl, jak draze zaplatí, když v Americe vysloví pravdu, a že jeho knihy budou v Německu zakázány, několik měsíců po návratu zveřejňuje v časopise New Republic článek Musím vám něco říci. Působivý text končí rozloučením se zemí, do které se po jeho zveřejnění vrátit už opravdu nemohl. A píše: „Staré německé zemi s veškerou její ryzostí, slávou, krásou, magií a zkázou, oné temné zemi, oné pradávné historické půdě, kterou jsem tak dlouho miloval, jsem dal sbohem.“ Zcela opačným případem byl pravicový britský autor Wyndham Lewis. Podnikl v listopadu 1930 jen krátký výlet do Berlína – a následovala kniha Hitler, zdobená svastikou. Píše: „Germány napomeňte, aby se ve vaší společnosti chovali slušně, ale přesto jejich pokrevním vazbám dovolte, aby bylo aspoň trochu po jejich... Nikomu nedovolte, aby tomu stála v cestě pouhá bagatela typu židovské otázky.“ Julia Boydová vybudovala svou práci na pečlivém studiu pramenů a doslova ji napěchovala svědectvími. I prostých lidí, dále pak rodinných příslušnic diplomatů. Někteří jí citovaní svědkové přitom pobývali v Německu dlouho, ale jedině stále tam žít dalo šanci rozkrýt realitu ukrytou pod rouškou zábav. To byl i případ britského velvyslance či diplomatů, to snad sytilo také zdravé instinkt lidí od novin či z britského rozhlasu. Zvláště spisovatelé nicméně selhávali. O Svenu Hedinovi se netřeba rozepisovat a Knut Hamsun je nejznámější příklad „nadaného fanatika“. „Dosáhl toho pozoruhodného úspěchu, že ho jako svého oblíbeného autora uváděli Hermann Hesse i Joseph Goebbels,“ konstatuje autorka. Ale třeba i Samuel Beckett si dosti „naběhl“. Cenzurované umění mu ukazovali ve sklepech, což akceptoval, a nadále putoval tou zemí. Smířen s tím, že ani Paul Klee, ani Edvard Munch nemají už ve výstavních prostorách co dělat. Právě Beckett bohužel měřil skoro jen podle intelektuálních kritérií a bez ohledu na to, kolik úsilí vynaložil při zkoumání zdejších obrazů i lidí, nepochopil tamní neštěstí. Až postupně začal být zdrcen a 1. dubna 1937 odlétá do Anglie s přesvědčením, že se do Německa již nikdy nevrátí. Třetí říši zvědavě navštěvovali také Albert Camus, Karel Blixenová, Max Frisch, Georges Simenon, Graham Greene či Jean Genet. A Jean-Paul Sartre, jenž strávil v Berlíně hned devět měsíců na stipendiu a jehož deníky a korespondence – z toho času – se prozatím nenašly a už se asi nikdy nenajdou. William Somerset Maugham jezdil pak do Mnichova klidně se svým milencem Alanem Searlem. Také on navzdory tomu, že se tam pálili knihy, ale dokonce i s vědomím toho, že shořely rovněž ty jeho. „Intuice nás vede k domněnce,“ uvažuje Julia Boydová o lidech jako on, „že spisovatelé mají liberální a otevřenější mysl než průměrní jednotlivci. Ale v případě nacistického Německa se zdá, že si mnozí – tak jako obyčejnější smrtelníci – dělali názor ještě předtím, než do země přijeli.“ V jedenadvaceti kapitolách nás vede autorka dvacátými a třicátými lety i včetně obrovského efektu bombastické Hitlerovy olympiády a skutečně zůstává na pováženou (a k neuvěření), potkáme-li dokonce osobnost černošského původu, která si – jednoduše – nebyla jista, zda Německo nemíří tím pravým směrem. Ani takovýto člověk neuměl šílenství dlouho a jednoznačně říct „ne“, až natolik uměl zdejší řád uhranout, až tak vnitřní propaganda státu i styl a praxe života lidí strhly. Takřka každého, kdo se tam zajel podívat.   Julia Boydová: Cestovatelé ve třetí říši. Vzestup fašismu očima obyčejných lidí. Z anglického originálu Travellers in the Third Reich (2017) přeložil Robert Novotný. Argo. Praha 2019. 510 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-20 13:21:26

Literární vyhlídky (20. až 26. ledna)

Nadcházející týden přinese množství autorských čtení a knižních křtů v Praze i na dalších místech ČR. Hned několik nových titulů připomene autory, kteří nás před drahnou i zcela nedávnou dobou opustili – od římského klasika Ausonia přes Josefa Schiffnera z přelomu 19. a 20. století po předloni zesnulého Vojtěcha Varyše. Na závěr jako obvykle nabízíme několik knižních tipů.    POZVÁNKY 20. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Havlovo Prase, Kafkův šimpanz ... a jiná zvířena v dílech významných literátů. Jak se vyvíjelo vnímání zvířat u našich předků? Jaké místo v jejich myšlení zaujímali psi, mravenci nebo straky a co z těchto významů přetrvává dodnes? A může nám beletrie pomoci hledat k našim „ochlupeným bližním“ lepší vztah, než jaký převažoval v novověku? Kniha Imaginární zoologie (Pulchra 2019) přibližuje kulturní dějiny vybraných živočichů, od nejstarších mytických dob až po dnešek. Obecně souzní s Havlovým důrazem na to, že člověk není vládcem přírody, jen její součástí. Mimo jiné publikace ukazuje, jak se zlepšující se ekologickou uvědomělostí postupně vzrůstá i povědomí o tom, že každý živočich má svoje místo v ekosystému a v tomto smyslu je hoden ochrany i pozornosti, které se dostává stále širší škále žijících organismů i ze strany literátů. Nad knihou budou s jejím autorem Janem Lukavcem debatovat antropolog Lukáš Senft a literární vědec Pavel Kořínek.   21. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Botanik a rostlinný sociolog Jiří Sádlo se zabývá krajinou už několik desetiletí. A tak je více než pochopitelné, že s ní srostl natolik, že není možné je od sebe tak snadno odlišit – že už je jen těžko rozpoznatelné, kde končí Jiří Sádlo a kde začíná krajina. Nejinak je tomu i u jeho zbrusu nové knihy Krajina! (Kodudek 2019). Průchod okolím v příkladech, která na ploše osmi textů a sedmi míst (Jižní Čechy, Šumava, Vysočina, Polabí, Litoměřicko, Střední Čechy, Ralsko) vybízí čtenáře na cesty, na které ale je nutné se náležitě připravit. Praha / 19.00, Kavárna Liberál (zrcadlový sál) Křest básnické knižní prvotiny Jakuba Kujana Vigilie (Dauphin 2019). Autor se narodil roku 1983 v Mostě. Po dokončení střední průmyslové školy stavební bydlel dva roky v Praze. Po té studoval v Ústí nad Labem dějiny umění, filozofii a historii. Od roku 2001 hrál v punkové kapele Linka 23 a pak přesedlal do jazz-rockové kapely Tesilové vlny. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Jeho publikování nebylo nijak nápadné. Své první pokusy o poezii publikoval v internetovém časopisu Divoké víno, v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří a v časopisu Host.  Praha / 19.00, Kavárna Liberál První Večer RR v novém roce nabídne audiovizuální performanci představující novou knihu Marka Vajchra Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace (Revolver Revue 2019). Autor ve své další, esejistické knize ukazuje, jak Češi vytěsnili do zapomnění jednoho ze spoluzakladatelů národní kultury Josefa Schiffnera. Německy píšící úředník, žijící v Praze na přelomu 18. a 19. století, vydal četné popularizační spisy o české historii i anonymní prozaická díla. Zpracoval v nich většinu látek, které se téměř o století později objevily v Jiráskových Starých pověstech českých, pro Krameriovu obrozeneckou družinu tajně vytvářel texty, jejichž překlady jsou dodnes pokládány za první původní prózy novočeské literatury, je autorem nejstaršího známého záznamu pohádky O perníkové chaloupce i pozoruhodných verzí pohádek O Popelce a O Krakonošovi i prvního pojednání o dějinách Židů v Čechách či první prózy realisticky líčící osudy romské komunity. K romantické poetice se přihlásil tři dekády před Máchou, jemuž se postavy a motivy jedné Schiffnerovy prózy staly předobrazem pro zápletku Máje.   22. 1. Hradec Králové / 17.00, Knihovna města Hradce Králové Autorské čtení českého básníka a literárního kritika Ondřeje Hložka. Tento mladý autor má na kontě již pět básnických sbírek, z nichž je nejnovější Řez kamenem (Trigon 2019). Jeho texty se dostaly do sborníků Nejlepší české básně 2017 a 2018 a řada jeho děl je přeložena a publikována v několika jazycích. Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Uvedení knihy Ausonius: Poslední legrace (Herrmann & synové 2019), prvního českého výboru z posledního římského klasika. Svědectví o paradoxně veselých koncích Říma uvede autor překladů a komentáře Martin C. Putna, vybrané verše spolu s ním přečte Nina Rutová. Pozvání přijal i básník Karel Šiktanc, jehož staré překlady, publikované kdysi pod pseudonymem, byly do knihy pojaty. Praha / 18.00, Dům čtení Autorské čtení z připravované knižní prvotiny Mariky Mariewicz Polynésie, která vyjde v polovině roku 2020 v nakladatelství Dauphin. Autorka studovala kulturní publicistiku. Kromě literární tvorby se zabývala psaním hudebních textů, skladbou a sólovým zpěvem, podílela se na organizaci literárních večerů. Její texty byly publikovány napříkla v Literárních novinách, Welesu, Tvaru, Protimluvu, H_aluzi, Pandoře, v almanachu Pavučina slov. Praha / 18.00, Ústřední knihovna (Klubovna) Další pořad z cyklu Literární salónek Nób(e)l. Na každém setkání je řeč o jedné knize nositele Nobelovy ceny za literaturu a o jedné knize laureáta jiné literární ceny. Je jen na vás, jestli si přečtete obě knihy, nebo jen jednu. Leden nese téma Hledání sama sebe. Jako hlavní autor – nobelista se bude probírat Patrick Modiano a jeho kniha Ulice temných krámků. Pro další inspiraci na téma paměti, zapomnění a ztracené identity doporučujeme například Kroužení (C.F. Tiller) nebo Dřív než půjdu spát (S. J. Watson). Ústí nad Labem / 20.00, Café Max Ve středu se do Café Max po třech letech vrátí Petr Stančík, tedy básník, prozaik, esejista, dramatik a textař, který je pověstný bezbřehou imaginací, vytříbeným stylem, neobyčejným vypravěčským talentem, pichlavým sarkasmem a hodně černým smyslem pro humor. Jeho román Mlýn na mumie z roku 2015 byl právem oceněn Magnesií Literou. Autorské čtení Petra Stančíka bude moderovat Radek Fridrich.   23. 1. Pardubice / 16.00, Krajská knihovna v Pardubicích Pořad z cyklu Setkání s osobností nabídne tentokrát seznámení se spisovatelkou Hanou Bergmanovou Klímovou (dcerou Ivana Klímy) a válečným veteránem Tomášem Lomem nad knihou Dobrodružství pana Wellingtona (Katzberg 2018, 2. vydání 2019). Plzeň / 17.00, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje Autogramiáda a autorské čtení Jiřího Boudníka z jeho nové knihy A zalévej kytky /příběh uprchlíka/ (Tebenas 2019). Příběh dospívajícího chlapce z Plzně, který spolu s matkou a mladší sestrou zvolil v roce 1987 tajnou cestu za vysněnou svobodou. Jak těžké je zahodit všechny vztahy, kamarády, zázemí a vydat se na cestu bez možnosti návratu? Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Představení knihy Oksany Pélenské Ukrajina mimo Ukrajinu (Slovanská knihovna 2019) - encyklopedického slovníku uměleckého, kulturního a veřejného života ukrajinské emigrace v meziválečném Československu (1919–1939). Knihu kromě její autorky představí historik Bohdan Zilynskyj a historička umění Anna Janištinová. Hořovice / 17.30, MKC Hořovice (Knihovna Ivana Slavíka) Vzpomínkové setkání při příležitosti 100. výročí narození básníka, překladatele a editora Ivana Slavíka (1920–2002). Vystoupí Štěpán Slavík, Petr Borkovec, Jiří Zizler, Ondřej Vaculík. Praha / 19.00, Klub Paliárka Cvičebnice tvůrčího psaní Terezy Verecké Piš, nebo střelím! (Argo 2019) patří k ojedinělým projektům svého druhu na českém trhu. V zásadě nikdo netuší, co to vlastně je. Tudíž se nakladatelství Argo rozhodlo psací knihu představit na křtu, který bude spojen s plněním některých cvičení z knihy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Uvedení českého překladu knihy Analfabet (Větrné mlýny 2019) spisovatele a intelektuálního gurua současného Slovenska Michala Havrana. Večerem, za osobní účasti autora i překladatele knihy Miroslava Zelinského, bude provázet Petr Vizina. Praha / 19.00, Goethe-Institut Prag Překladatelka Jitka Nešporová a moderátorka Tereza Semotamová budou bilancovat nad uplynulým rokem německé překladové literatury. Co vyšlo? Co naopak nevyšlo? Diskuse pro všechny, co nestíhají sledovat knižní novinky, ale chtějí být v obraze.  Praha / 19.30, Potrvá Vojtěch Varyš (1985–2018), enfant terrible české publicistiky, po sobě nezanechal pouze dlouhou řadu provokativních kritik a komentářů, ale také rukopis románu; nyní se kniha Na vrcholu zoufalství péčí nakladatelství Petr Štengl dostává do rukou čtenářů. Přijďte ji uvítat do Potrvá, poslechnout si ukázky v podání Martina Macháčka a zavzpomínat na doby, kdy v místním koktejlovém lístku figuroval „velký Varyš“. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V tradičním literárním pořadu Jakuba Chrobáka se můžete v lednu potkat s ruským prozaikem Venediktem Jerofejevem (in memoriam), autorem knihy Moskva – Petušky, která se stala kultovní pro ruský underground i základní pro ruskou postmodernu, ze které přečtou ukázky Přemysl Bureš a Šimon Krupa, a se slovenským spisovatelem Milo Janáčem, který se téměř z ničeho dostal s knihou Milo nemilo do finále nejprestižnější slovenské ceny Anasoft litera a získal Cenu čtenářů.   24. 1. Klatovy / 18.00, Městská knihovna Klatovy Básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil navštíví Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Časopisecky poprvé publikoval v roce 2007 v Divokém víně. Později se jeho texty objevily například v Hostu, v Almanachu Wagon, Psím víně, Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2009. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Třinec / 19.00, Knihovna Třinec (Café Čítárna) V pátek odstartuje 11. ročník Literárních večerů v Třinci a rovnou tím nejlepším, co se v české poezii objevilo v roce 2019. V Café Čítárna přivítají Dana Jedličku, který byl jedním z editorů ročenky Nejlepší české básně 2019 (Host 2019). Bude hledat odpovědi na otázky: V jaké kondici je česká literatura a především česká poezie? Proč jsou vybrané básně ty nejlepší za rok 2019? Co je spojuje a čím se odlišují Má šanci česká poezie objevit svou Rupi Kaur? Speciálním hostem bude ostravský básník, umělec a performer Marek Pražák.   NOVÉ KNIHY Lev Razgon: Zajatcem ve své vlasti (přeložil Michal Siažik, Pavel Mervart 2019) Memoárové vzpomínky ruského spisovatele a obránce lidských práv Lva Emmanuiloviče Razgona (1908–1999) nazvané Zajatcem ve své vlasti patří ke klasice tzv. lágrové literatury. Předkládaný výbor obsahuje dvanáct povídek, jejichž ústředním tématem je líčení atmosféry před zatčením, pobytu ve věznicích, transportu a života v táborech GULAGu. Autor mistrně propojuje perspektivu vlastního prožitku s příběhy konkrétních jedinců postižených masovým zatýkáním a terorem, stejně jako s příběhy těch, kteří se na této státem organizované mašinérii aktivně podíleli. Úvahy o mechanismech moci, útlaku a likvidaci obětí snesou srovnání s díly klasikům žánru – A. I. Solženicyna či V. Šalamova.   Jiří Franta: Singl (Labyrint 2020) Existenciální komiksové album nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic.   Vojtěch Nevšímal: Tollenstein (přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Josef Váchal píše v Krvavém románu, že ještě lepší jsou Nevšímalovy Tajnosti hradu Tollenšteina. A skutečně jsou dobrodružství, jež prožívají statečný rytíř Achmed della Černý Kostelec, vůdce loupežníků Barbono Sombarro, zamilovaný voják Orso Tuberculoso a krásná Camelie téměř nepřekonatelná. Tento velezajímavý román, který takřka předjímá moderní multižánrovou prózu, byl zveřejněn v časopise Paleček roku 1876. Nyní vychází poprvé knižně, a to hned dvojjazyčně i s německým překladem.   „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech (Vydavatelství FF UK 2020) Tématem příběhů sebraných v této knize jsou životní peripetie staroseverských dvorských básníků doby vikinské (800–1066) a skandinávského středověku (1066–1397). Na rozdíl od známějších eddických písní či ság o Islanďanech, jejichž protagonisté pocházeli z úzce vymezených prehistorických či historických epoch, představují titulní postavy příběhů o skaldech podstatně barvitější historické spektrum. Najdeme mezi nimi nejstarší pololegendární tvůrce z počátku doby vikinské, skaldy velkých vikinských králů Knúta Mocného a Haralda Krutého, ale i pozdní básníky dožívající na královských a aristokratických dvorech Skandinávie vrcholného středověku. Kromě mnoha historických údajů a drobných postřehů o životě v době vikinské tak mohou příběhy ve svém celku demonstrovat i věc mnohem důležitější: jak zásadní roli hrála poezie v životě archaické skandinávské společnosti a jak se tato role v běhu věků měnila. Ač byly některé z příběhů o skaldech do češtiny přeloženy již dříve, teprve tato kniha dává českému čtenáři možnost seznámit se s tímto žánrem v úplnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-01 18:48:19

Pud ke slasti je původnější než touha po moci, tvrdí ve svých esejích Milan Nápravník

Slast – přítomná plození dětí – čeká u pramene života, není tudíž košer ji proklínat. Ale některá náboženství se přesto vůči rozkoším různě vymezují. Nepopírají ale tak mylně celý život? I nad tím lze váhat spolu se surrealistou Milanem Nápravníkem (1931–2017) v knize Prokletá slast a jiné eseje (2019). V letech 1952–1957 Milan Nápravník vystudoval FAMU, kam ho přijali co druhého nejlepšího z pěti set. Roku 1954 se seznámil s Ludvíkem Švábem a Vratislavem Effenbergerem, stýkal se posléze s mnoha dalšími členy téhož okruhu (Stanislav Dvorský, Věra Linhartová, Bohumila Grögerová, Petr Král, Zbyněk Havlíček). I pod tím vlivem psal text Škvíra (1958) a začal s kolážemi. Stal se sochařem, malířem, básníkem, fotografem... Od roku 1960 pracoval jako dramaturg Československé televize a stál u zrodu Večerníčku. Již počínaje rokem 1957 se také dostal do hledáčku StB. Pokusila se jej kriminalizovat skrz podstrčenou peněženku a později naléhala na Jiřího Pelikána, aby Nápravníka propustil ze zaměstnání. Jejich objekt zájmu vytvářel v letech šedesátých zvukové antologie veršů a spolupracoval s časopisem Tvář. V roce 1966 vystupoval v Divadle Na Zábradlí a debutoval publikací Básně, návěstí a pohyby, v ten podzim se také v Paříži osobně poznal s Maxem Ernstem. Nato na vlastní žádost absolvoval několikaměsíční stáž v Moskvě, ukončenou teprve roku 1967, a na podnět romanopisce Güntera Grasse mu bylo roku 1968 uděleno jednoroční akademické stipendium ve Spolkové republice Německo. Emigroval jen několik dní po okupaci své vlasti „spřátelenými vojsky“ a od srpna 1968 žil v Západním Berlíně a Paříži. Z jeho knihy Moták (1969) je již vyřazen oddíl Vlečka horečky a širší výbor z poezie, připravený pro rok 1970, skončil ve stoupě. Téhož roku však vyšla ve Frankfurtu jeho kniha Pozorování stojícího běžce. Nápravník psal také hry, od roku 1970 pracoval po šestnáct let v kolínském rozhlase. Z jazykových důvodů přenesl těžiště svých aktivit k výtvarné činnosti a systematicky se počal věnovat historii ideologií. Roku 1972 si vzal za ženu svou indonéskou přítelkyni, studentku kolínské univerzity, a roku 1977 objevil – za pobytu v ardenských vřesovištích – fotografickou metodu inverzáže. I na kůře stromů a kamenech objevoval tváře. A překvapovalo jej, nakolik snadno podlehla část evropského výtvarného světa komercializované americké moderně. Roku 1980 editoval první německou antologii českého a slovenského surrealismu Z kasemat spánku, téhož roku vyšla německy jeho Vůle k noci. V osmdesátých letech jej fascinovaly malé kmeny domorodců v Indonésii, ale i Africe. Jako prvotní formy civilizace. Viděl v „divoších“ lidi, co moudře nesoutěží mezi sebou. Od roku 1986 pracoval jako umělecký fotograf, toho roku realizoval pro nakladatelství Daniela Strože i výbor z Effenbergerovy poezie Lov na černého žraloka. Projekt jeho vybraných spisů skončil bohužel v nakladatelství Atlantis u dvou svazků (1992–1994) a roku 1993 přerušil taky spolupráci s časopisem Analogon: jako vždy mu vadil „komerční liberalismus“. Roku 1997 převzal – v souvislosti s retrospektivní výstavou svých děl – cenu Woldemara Winklera, téhož roku se navždy vrátil do Německa. Jako mnozí totiž pochopil, že do stejné řeky – po návratu z exilu – nevstoupí. Na to jej už po jeho emigraci upozornil jeden ze synů Thomase Manna. Roku 2001 odmítl Milan Nápravník – jako odpůrce symbiózy umění a státu – převzít od našeho ministerstva kultury státní cenu Artis Bohemiae Amicis. Zemřel přede dvěma lety v Kolíně nad Rýnem ve věku 86 let. Svazek Prokletá slast sestává z titulního a nejdelšího eseje (připsaného Ludvíku Švábovi a dokončeného v srpnu 1990) a devíti esejů dalších, jak byly sepisovány autorem až takřka do smrti. Nejstarší Úvod k výstavě Imaginace je z roku 1978, s výjimkou pouhých tří nebyly eseje dosud zveřejněny. Výbor začal připravovat ještě autor sám, ale definitivní podobu mu dal teprve editor Ladislav Fanta, autor doslovu. Polemická Odpověď Jiřímu Pecharovi byla původně připravena pro Analogon, ale nakonec zde nevyšla. V eseji Levá stezka – první úvaha editor se souhlasem autora vynechal závěrečné pasáže, aby naopak úvahu Demokracie se zvířecí tváří doplnil o sekvence pro knižní vydání nově napsané. V prvním z těchto textů Nápravník – i jako pilný čtenář Karla Marxe – píše: „Ať si nedělá nikdo iluze: demokracie v takzvaně demokratických zemích nebyla nikdy víc než jen reálně existující demokracií, která měla k té skutečné právě tak daleko, jako měl reálně existující socialismus daleko ke skutečnému socialismu. Skutečná demokracie ani skutečný socialismus nikdy nespatřily světlo světa, protože za daného civilizačního paradigmatu jsou zcela evidentně neuskutečnitelné.“ V titulním eseji se vymezuje vůči dějinným ideologiím. U institucí, ale hlavně u člověka se pak pozastavuje nad „pudem k moci“, který mu připadá málo pochopitelný. A méně původní, než pud ke slasti, z něhož se (podle jeho názoru) pud po moci přerodil. Autor vyjadřuje skepsi vůči „plísni“ lidstva, a zvláště vůči dějinám křesťanským, které – snad – psaly víc historii smrti než života. Slast, ale rovněž individualismus jsou přitom „léky“, byť je náboženské víry zrovna moc neužívají. Podle Nápravníka je to chyba. Slast již před ním, pravda, vzývali mnozí (nejen surrealisté), proklínal ji ledaskdo. V jednom z nejranějších šiků i Platón, ač se mu – nejspíš – nejednalo o zatracení slasti jako takové, nýbrž spíš o odmítání styků se ženami. Třeba autoerotiku tento učenec sice přímo nedoporučuje, avšak ani nikde nepotírá, a je otázkou, zda lze tohoto starověkého filozofa skutečně vinit i z téhož, co později dal do chodu Adolf Hitler. Milan Nádvorník se o to ovšem pokusil. „Psychologie označuje člověka bez citu a soucitu za psychopata,“ píše, „měšťácká filozofie ho naopak eufemizuje jako pragmatika.“ Jako kritik monolitických ideových systémů není Nápravník zrovna vtipálek, ale humor nahradí vždy emocí, na některých místech svých textů i patosem. Jeho knihu doplňuje víc než dvacet fotografií a na nich také několik jeho inverzáží a pozoruhodných surrealistických obrazů (Večerní návštěvník, Zákoutí ateliéru).   Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje. Doslov, editace a autorství Kalendária života a tvorby Ladislav Fanta. Jako součást Literární řady vydala Academia. Praha 2019. 232 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31

Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy

Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem.   Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran

Čas načtení: 2019-07-23 10:02:56

U knihovny s Petrem Bílkem: O neschopností komunikovat s nejbližšími, akademickém levičáctví a bizarních osudech

Až příliš dětská naivita knihy Diega Zúñigy nepůsobí přesvědčivě, historky Markéty Brouskové jsou svědectvím o nouzi, naději, přátelství i lstivosti v exilu a Elias Canetti je ve svých vzpomínkách chorobně zvědavý na lidi.   Diego Zúñiga: Mlha nad Iquique (Prostor 2019/ překlad Ester Povýšilová) Chilský autor (1987) vydal tuto svou prvotinu, když mu bylo dvaadvacet. Autobiograficky laděnou novelu vyskládal z krátkých situačních zášlehů. Dvacetiletý vypravěč pravidelně střídá výjevy ze svého života s matkou a ze svého putování s otcem, který svou první ženu opustil a žije v nové rodině. Tyto záznamy nezúčastněného pozorovatele působí otřesně svým chladem, odstupem od života, ztajeným zločinem, neschopností hrdiny komunikovat s nejbližšími. Poušť Atacama, přes kterou postavy projíždějí, se z přírodní scenérie stává metaforou třeskuté pustiny mezi lidmi. V textu to poněkud skřípe. Někdy až příliš dětská naivita sdělení nepůsobí přesvědčivě, uvážíme-li, že jde o výpověď studenta žurnalistiky.   Markéta Brousková: Nežádoucí svědek (Torst 2019) Stejně jako existuje obor mikroekonomika, měla by se pěstovat disciplína mikrodějiny. Do této oblasti bych pak jako vzorovou ukázku doporučil tyto vzpomínkové fleše manželky (1941) básníka Antonína Brouska. V roce 1969 odešli manželé se synem do Německa a stali se pěšáky exilu. Autorčiny nehrdinské historky volně brouzdají desetiletími a jsou svědectvím o nouzi, naději, přátelství i lstivosti, ale hlavně neustálou úvahou o povaze exilu. Zrcadlí postavy z jeho politizující vrstvy (Tigrid, Liehm) i ze složky umělecké (Kryl, Diviš, Gruša). Také zážitek německého akademického levičáctví té doby se silně vryl do autorčiny paměti. Z přímo a nemilosrdně pojmenovávaného života mrazí, tady se nebudují útěšné mýty.   Elias Canetti: Pochodeň v uchu (Hynek 1996/ překlad Jiří Stromšík) Nositel Nobelovy ceny za literaturu se narodil roku 1905 v bulharském městě Ruse do rodiny Židů, kteří se na Balkán dostali po vypuzení ze Španělska. Tam však dlouho nepobyl. Tato část jeho vzpomínek se týká doby mezi světovými válkami a hlavně jeho studií chemie ve Vídni. Canettiho až chorobná zvědavost na lidi rozhýbává text záplavou pozoruhodných charakterů a jejich nezřídka bizarních osudů. Ale nečte se tu jen o lidech neznámých, plasticky zahlédáme Karla Krause, Bertolta Brechta nebo George Grosze. Kromě toho ovšem krok za krokem sledujeme genezi románu Zaslepení a monumentálního spisu Masa a moc. Dojemně hřejivé je vyprávění o berlínských toulkách s Isaacem Babelem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-10 21:59:06

Utrpení svatého Šebestiána – MFF Karlovy Vary a generace nezájmu

Festival v Karlových Varech skončil a zanechal za sebou dobrý pocit, že se něco povedlo. Opět se promítalo, jásalo, penziony byly plné a dokonce i na diváky s památníčky kolem hotelu Thermal a Pupp došlo. Programové sekce Jiný pohled, Horizonty, nová sekce Lidé odvedle nebo Zvláštní uvedení v jednom šiku předvedly celou řadu pozoruhodných filmů i bizarních experimentů poslední doby. Sekce České filmy 2018-2019 prezentovala mnoho filmů, jimiž byli buď příjemně překvapeni zahraniční návštěvníci (Miss Hanoi, Na střeše), nebo které opět posunuly hranice uvažování o filmu – mám na mysli zbrusu nové dokumenty Začít znovu Evy Tomanové nebo Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara. K tomu připočtěme český film o české au-pair v Holandsku Tiché doteky v sekci Na východ od Západu, skvělý česko-slovenský film Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a americký film českého režiséra Martina Krejčího Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera o „vlčím chlapci“ v hlavním programu mimo soutěž. Plus v sekci Zvláštní uvedení první dva díly kontrašpionážního thrilleru HBO Bez vědomí (Ivan Zachariáš), dokumenty Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové, Jiří Suchý – Lehce s životem se prát Olgy Sommerové a Dálava Martina Marečka v sekci Soutěž dokumentárních filmů. Slovensko se uvedlo spíše jako dobrý koproducent českých filmů, nicméně soutěžní film Budiž světlov mezinárodní soutěži v režii Marko Škopa zazářil. Dokument Hluché dny Pavola Pekarčíka v sekci Na východ od Západu nás vrátil do trudné romské reality osad na východě Slovenska a hodinový snímek Mimi & Líza: Záhada vánočního světla Kataríny Kerekesové a Ivany Šebestové do dobré tradice animovaného filmu. K tomu se objevila celá řada filmů objevených na MFF v Cannes (Parazit) nebo Berlinale (Narušitel systému), které patřily mezi divácké hity podobně jako filmy Diego Maradona, Oleg, Papicha, Neviditelný život Euridice Gusmaové. Výčet doplňuje třeba bizarní snímek Děti mrtvých (Kelly Copperová, Pavol Liška) či finský masochistický snímek Psi nenosí kalhoty (natočený s českou účastí). Velké trápení Rád bych se však věnoval mezinárodní soutěži s dvanácti filmy. Byly to světové premiéry filmů, které jsou jakousi vizitkou a specialitou MFF Karlovy Vary spolu se soutěží Na východ od Západu a Soutěží dokumentárních filmů. Právě tyhle tři programové sekce určují tvář festivalu. Mohou tu být aktuální politické filmy i umělecké experimenty, snímky natočené podle obvyklého schématu nebo bizarní výboje. Soutěž však měla něco společného: mučednictví, utrpení a smutek hlavních postav. Mezi dvanácti soutěžními filmy nebylo hrdiny, který by se něčím netrápil nebo nestrádal. Tituly Velké trápení, pokud si mohu vypůjčit titul československého filmu z roku 1974, případně název německého filmu Utrpení svatého Šebestiána z roku 1984 v režii Petra Weigela, znázorňujícího život římského mučedníka, který byl ubit kyji a jeho tělo vhozeno do městské stoky, dobře charakterizují duševní stav hrdinů soutěžních filmů. Možná trochu z tohoto pocitu mají nevlastní sestry Irena a Neža ve slovinsko-makedonsko-srbském soutěžnímu filmu Nevlastní sestra (režie Damjan Kozole). Zejména herečka Liza Marijina (Neža) dává skvělou fyzickou podobu své postavě dívky, které chce někde něco studovat a nemá peníze ani byt. Neža je od rány, nosí v kapse nůž, a nakonec se odhodlá bránit svou sestru Irenu, kadeřnici, která studovat nepůjde, protože chce zůstat hloupá. Irena se navíc rozvádí a bývalý manžel je agresivní a pronásleduje ji. Jedna sestra trápí druhou, zejména potom, co Neža bydlí u Ireny, nemyje se a páchne, což provokuje Irenu, zvyklou na vůně v kadeřnictví. Paní Lara Jenkins (německá herečka Corinna Harfouch) si v německém dramatu Jana-Ole Gerstera odbývá celou řadu trýznivých výstupů se svým synem Viktorem, který s ní nekomunikuje. A ani nemá proč, protože matka ho celý život zraňovala, zrazovala od umělecké kariéry, nepřála mu, dokonce sama jako nadaná klavíristka pověsila kariéru na hřebík a pracovala na kulturnímu odboru městské správy, kde ji všichni nesnášeli. Život ji zjevně nebaví, práce také ne, její vztahy s okolím jsou narušené. „Celý život jsi ho jen trápila,“ říká bývalý manžel na adresu vztahu Lary a jejího syna (Tom Schilling). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Slovensko-český soutěžní film Budiž světlo vypráví o velkém trápení hlavního hrdiny Milana (cena za herecký výkon pro Milana Ondríka), který se vrací z práce v Německu na slovenskou vesnici a zjišťuje, že jeho děti jsou docela jiné, než si vysnil. Jeho nejstarší syn se dokonce stal členem paramilitaristického uskupení, něčeho na způsob reálně existující neregistrované polovojenské jednotky Slovenskí branci (o nich byl v letech 2017-2018 natočen český dokumentární film Jana Geberta Až přijde válka). I když je Milan silně věřící člověk, nakonec přichází na to, že jak v církvi, tak v policii jsou síly, které významně fandí domobraně a nacionalismu. A další trápení začíná. Lara i Budiž světlo získaly ocenění napříč dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jsou to filmy s tématem i potenciálem, takže se k nim veřejný diskurs bude zcela jistě vracet. Oba bodovaly v cenách za herecké výkony, což ukazuje, jak je pro diváka důležité mít ve filmu herce, kteří dovedou svou roli přesvědčivě zahrát. A jsou to zároveň další příspěvky k tématu nesnadných rodinných vazeb, jejichž narušení může mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o promarněný život matky v Laře nebo o příklon k nacionalismu a fašizaci ve filmu Budiž světlo. Ani jeden ze snímků nejde do extrému – snaží se nebezpečí postihnout a pojmenovat tak, aby hrdinové měli ještě šanci své životy zachránit. Což slovenský režisér Marko Škop naznačuje i symbolickým názvem. Křišťálový glóbus MFF Karlovy Vary si vysloužil bulharsko-řecký mučednický film o velkém trápení – tentokrát ho má syn s otcem (režie Kristina Grozeva a Petar Valchanov). Snímek Otec pojednává o rozpadlé bulharské rodině. Despotický otec Vasil má něco společného s matkou Larou (viz výše): své bližní dovedou tito jedinci jen trápit. Hlavní hrdina věří na posmrtný život a transcendenci. Je to sice bývalý komunista, ale v postkomunistické době vystupuje jako disident, maluje abstraktní obrazy a zdá se, že se chce ze své minulosti nějak vykoupit. Dá se tedy na duchaření. Po smrti manželky hledá komunikační kanály se záhrobím, zatímco syn – režisér reklamních spotů – se ho snaží přivést zpátky do reality. Nakonec otec sdělí synovi šokující přiznání. Jde o film o hledání smyslu existence vykořeněného člověka, jehož trápí výčitky minulosti. "Musíme pryč od těch, co máme rádi" Další z oceněných filmů Patrick (režie TimMielants) a Srpnová madona (režie Jonás Trueba) vyprávějí o mladých, přesněji řečeno o nezadaných lidech. Španělské ženě Evě v Srpnové madoně je něco přes třicet, Patrickovi v belgickém filmu krátce před čtyřicítkou. Eva tráví dovolenou v horkých srpnových dnech v pronajatém bytě v Madridu a potkává se s různými lidmi, starými i novými známými. Za krátkou dobu spatříte na desítku nezakotvených existencí: třeba belgickou herečku, která si nechala zmrazit vajíčka v Dánsku, ale neví, jestli se kdy stane matkou. Je až trochu únavné být neustále ve společnosti lidí, kteří žijí z hodiny na hodinu. Film popsal pocity dnešních třicátníků, kteří nevědí, co s životem a jak mu dát nějaký směr. Smějí se sice, ale v nitru jsou utrápení. Patrick je synem majitele nudistického kempu a poté, co otec zemře, je na něm odpovědnost za fungování této malé komunity. Ta si žije v přívěsech nebo chatkách na soukromém pozemku mimo civilizaci a vyznává volný způsob života. Je to trochu absurdita, trochu drama, trochu komedie. Děj se odehrává jen v kempu v lese a hlavní představitelé vystupují ve filmu převážně nazí. Takže vtipná poznámka producenta v závěru festivalu, že snímek měl dostat cenu za kostýmy, šla k jádru věci. Režisérovi Timu Mielantsovi se podařilo film natočit tak, že nevyznívá vulgárně ani skandálně, prostě jde o lidi, kterým dělá dobře, že mohou být nazí. Nicméně i tito nudisté se mezi sebou poměrně dost trápí, dokonce se okradou. Proč tomu tak je? Co vede hrdiny, že nedovedou žít? Je to možná ten nezájem, vyjádřený v tureckém soutěžním filmu Maličkosti (režie Kivan Sezer). Jeho hrdina se jmenuje Onur a je to firemní zástupce velké farmafirmy. Absolvuje team building v lese, kde švitoří ptactvo, ale není dostatečně nadšený. V digitálním věku postrádá lidskost, stále si na něco stěžuje. S manželkou si nerozumí, protože ji pokládá za pustou materialistku. Onurův život se hroutí, s okolím přestává komunikovat, tedy něco podobného jako Vasil Antonov, otec v bulharsko-řeckém filmu, který se nakonec dostane z celkově trudné existence do blázince. A něco podobného jako čtrnáctiletá a zneuctěná Jin v čínském soutěžním filmu Portrét mozaikou, jejíž zájem je utéct někam pryč a skoncovat s bezcitným okolím. Další „ztracené dítě“ své generace. Ztracení a trpící mladí lidé figurují také v chilsko-argentinském filmu Muž budoucnosti (režie Felipe Ríos), což je velmi dobré road movie odehrávající se v chilské Patagonii, kde ještě v devadesátých letech nevedly silnice. Dvě dívky odjíždějí z vesnice Cochrane (3000 obyvatel), jinak též „zasrané díry“, odkud je možné dostat se nejlépe na nákladním autě. Elena, místní amatérská boxerka, se chystá na zápas do Villy O´Higgins, chilské pohraniční vesnice, stopne si řidiče, dobře naloženého vtipálka, který jí klade všetečné otázky, což dívce nesedí, a tak trpí. Otec Eleny je také řidič, je na své poslední cestě v náklaďáku před důchodem, svou dceru prakticky nezná. Cíl ale mají stejný, je to Villa O´Higgins. Tato vesnice znamená konec světa ohraničený horami, kde končí silnice Carretera Austral a návštěvníci mají jedinou možnost – buď se vrátit zpátky nebo přejít do Argentiny po patrně nejdivočejším hraničním přechodu, který zeměkoule nabízí. Elena po setkání s otcem učiní to druhé. Neboť „musíme pryč od těch, co máme rádi“. A protože Villa O´Higgins je místo milovníků přírody a fantastických scenérií mezi horami a jezery, objeví se ve filmu i ornitoložka jménem Maxi, která si stopne otce Eleny Michelsena. Zavede ho do pralesa, což řidiči na Carretera Austral jistě obvykle nedělají. Spolu naslouchají ptákům v regionu Aysén a Maxi si na rameno starého řidiče položí hlavu. Hezký moment. Stáří však zůstává nepotřebné a potom, co Michelsen vezme dceru Elenu na liánami zarostlý hřbitov jeho rodičů, volání předků nenastane. Elena odjíždí jiným stopem do Argentiny. Navzdory divukrásné přírodě, mlhám a jezerům na jihu jihoamerického kontinentu opět trápení, nemožnost komunikace a smutek. Proč tolik zbitých lidí? Otázka utrpení hrdinů v celé řadě filmů by si žádala nějaké vysvětlení. Žijeme opravdu ve věku smutku, kdy nejsme schopni žít, jen ovládat sociální sítě? Jsou naše život opravdu tak bezcílné, že jim nedovedeme dát směr? Je mladá generace ztracená oproti generaci beatniků s tím rozdílem, že nepíše romány? Literární ztracená generace vyjadřovala pocity vojáků, kteří se vrátili z války duševně zmrzačeni a měli problémy se zařazením do společnosti. Pozdější příslušníci beatové nebo také zbité generace (beat generation) reagovali svými básněmi nebo romány na zakotvenou přecházející generaci, na měšťáctví a neschopnost žít mimo škatulky. Vedli nekonvenční život a odmítali všechny typy represe. Vyznávali Jeana-Paula Sartra a Arthura Rimbauda, zenbuddhismus, individuální svobodu, anarchii a divokou přírodu. Ale opět to byla i reakce na válku. U trpících hrdinů současnosti mi však není jasný spouštěcí mechanismus. Je to snad krize rodiny, válka v Iráku, střet civilizací? Nebo není třeba hledat hlubokomyslné příčiny? Ve filmu Nevlastní sestra obě dívky polovinu filmu prohádají. Je tenhle pocit nezdomácnělosti v moderní civilizaci pro ně klíčový nebo jde jen o jakousi hru? Hrdinové se snaží utéct před firemní kulturou, ale nenabízejí nový model. Eva ve filmu Srpnová panna potká celou řadu zvláštních existencí, ale s nikým nenaváže hlubší vztah. Je toto stálé hledání výsledkem nezakotvenosti existence? Nebo je to jen domněnka filmařů, kteří si myslí, že na trudné festivalové filmy (jinde jsou tyto filmy těžko k vidění) seženou lépe financování z fondů? Je moderní babrat se ve vlastní nedokonalosti a neschopnosti komunikace? Je patrné, že ve filmu vzniká nová zbitá generace, generace nezájmu, která není schopná žít autenticky a prožívat běžné radosti. A pokud ano, nedává to znát. Je možné, že Lara nakonec skočí z okna svého berlínského bytu, Eva bude dělat barmanku v Argentině, Neža v Lublani něco vystuduje a Onur si v Istanbulu najde jinou ženu. Slovenské děti v Škopově filmu se nakonec možná nějak vzbouří a přimknou k nacionalistické organizaci, protože i kněz tak praví. Nebo budou žít sami na okraji místního kolektivu. Ale všichni budou patrně i nadále trpět nezájmem okolí a budou mu oplácet tímtéž.Radovan Holub, Karlovy Vary