Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08

Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“

V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-10 16:51:26

Xavi vs Luis Enrique? Kdo lépe ztělesňuje DNA Barcelony?

Trenér Paris Saint-Germain a barcelonská legenda Luis Enrique v úterý během tiskové konference pořádně rozvířil debatu, když prohlásil, že on lépe ztělesňuje slavné DNA Barcelony než jeho bývalý hráč a současný trenér Barcelony Xavi Hernández. Tato poznámka pouhých čtyřiadvacet hodin před jejich vzájemným zápasem Ligy mistrů v Paříži vzbudila velký zájem, a ještě více okořenila už tak očekávaný duel.

Čas načtení: 2024-09-21 12:23:00

Na konferenci HUAWEI Innovative Product Launch se představila nová generace nositelných zařízení společně s tablety pro bezproblémovou produktivitu

 Barcelona (Španělsko) 21. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Ve čtvrtek 19. září, na akci HUAWEI Innovative Product Launch ve španělské Barceloně představila skupina Huawei Consumer Business Group (CBG) několik velmi očekávaných produktů včetně nositelných zařízení inspirovaných přístupem „Fashion Forward", včetně hodinek HUAWEI WATCH GT 5 Series, HUAWEI WATCH D2 a HUAWEI WATCH Ultimate Green. Na trh byly uvedeny také oblíbené 12,2palcové tablety HUAWEI MatePad Pro a HUAWEI MatePad 12 X, které společně přinášejí novou generaci nositelných zážitků a vylepšené technologie pro vyšší produktivitu a bezproblémovou konektivitu.HUAWEI WATCH GT 5: Nevídané spojení módy a technologiíHodinky HUAWEI WATCH řady GT 5 jsou jedny z prvních chytrých hodinek Huawei, které v sobě mají HUAWEI TruSense, integrovaný systém pro sledování zdraví a kondice, který je vybaven vylepšeným snímačem a zdokonalenými algoritmy – výsledky jsou tak rychlejší, přesnější a komplexnější.HUAWEI WATCH GT 5 se pyšní výrazným designem s ostrými hranami a jsou dostupné v celkem 12 různých modelech a v edicích Pro nebo Standard. Hodinky byly navrženy tak, aby byly na špičce nejen z hlediska funkcí, ale i designu, přičemž edice Pro je vyrobena z titanové slitiny používané v letectví a nanokrystalické keramiky, což hodinkám přináší vyšší úroveň odolnosti.Systém HUAWEI TruSense do hodinek umožnil integrovat zcela nového asistenta pro emoční pohodu, který uživatelům pomáhá sledovat nejen své fyzické, ale i psychické zdraví.Nové chytré hodinky přinášejí nové sportovní funkce profesionální úrovně. Pro golfisty a potápěče přináší HUAWEI WATCH GT 5 Pro golfový režim s více než 15.000 mapami golfových hřišť po celém světě a také režim pro volné potápění, který nabízí komplexnější možnosti sledování aktivity pod vodou. Hodinky HUAWEI WATCH GT 5 Pro jsou vybaveny také profesionálními funkcemi pro trail running, jako je podpora segmentační navigace a 10metrová obrysová mapa.Chytré hodinky nabízejí výjimečnou výdrž baterie – HUAWEI WATCH GT 5 46mm a GT 5 Pro 46mm až 14 dní a HUAWEI WATCH GT 5 41mm a GT 5 Pro 42mm až sedm dní.Ambasadoři nositelných produktů HUAWEI: Pamela Reifová a Sir Mo FarahNa akci vystoupili také ambasadoři nositelných produktů HUAWEI běžec Sir Mo Farah a fitness influencerka Pamela Reifová, přičemž Sir Mo Farah se podělil o své zkušenosti s běháním a pokročilými sportovními technikami, zatímco Pamela Reif se zaměřila na design hodinek a aplikace a představila kampaň Light Up Your Rings.Pamela Reifová vyjádřila svůj obdiv k novým hodinkám a prohlásila: „Hodinky HUAWEI Watch GT 5 Pro jsou víc než jen chytré hodinky, je to stylová ikona, která mi skutečně dodává módní šmrnc. Kromě toho společnost Huawei provedla několik opravdu působivých vylepšení v oblasti sledování aktivity. Připojte se ke mně a rozsvěcujte svá kolečka každý den!"Sir Mo Farah se k tomu připojil a dodal: „Jako běžci mi záleží na drobných detailech, které mi dávají konkurenční výhodu: vylepšený systém Sunflower GNSS naprosto mění pravidla hry, zatímco zcela nová funkce analýzy běžecké techniky může každému běžci poskytnout informace o tom, jak ušetřit sekundy ze svého osobního rekordu."HUAWEI WATCH D2: První chytré hodinky na světě s ambulantním měřením krevního tlaku certifikované úřady NMPA a MDRUvedení hodinek HUAWEI WATCH D2 na trh představilo průlomovou inovaci, neboť se jedná o první ambulantní přístroj na měření krevního tlaku (ABPM) na světě, který byl certifikován úřady NMPA a MDR. To představuje významný krok vpřed v oblasti nositelných technologií a ztělesňuje závazek společnosti Huawei k podpoře zdraví lidí po celém světě.Hodinky poskytují 24hodinové přesné měření krevního tlaku a jsou vybaveny systémem HUAWEI TruSense pro rychlejší a přesnější výsledky.Pokud jde o technologii měření krevního tlaku, společnost Huawei již více než devět let inovuje a dlouhodobě spolupracuje se světovými odborníky na hypertenzi, včetně profesora George S. Stergioua, prezidenta Elect International Society of Hypertension, a profesora Wang Jiguanga, prezidenta Čínské komory pro léčbu hypertenze atd.Hodinky HUAWEI WATCH D2 mají lehký a tenký design s velmi úzkým mechanicky zpracovaným tělem a 1,82palcovým displejem. Dosahuje jen asi poloviční šířky a čtvrtinového objemu tradičních elektronických tlakoměrů na horní části paže, takže měření krevního tlaku je snadné bez ohledu na to, kde se nacházíte.Kromě toho mohou uživatelé jediným klepnutím změřit až devět tělesných ukazatelů a vygenerovat zprávu Health Glance.HUAWEI WATCH Ultimategreen edition: Objevování bez omezeníHUAWEI WATCH Ultimate jsou aktualizací loňského modelu a přinášejí nové pokročilé funkce pro golf a vylepšený expediční režim spolu s novou zelenou edicí, která kombinuje špičkové technologie a precizní řemeslné zpracování, ztělesňuje dobrodružného ducha a je stvořena pro všechny, kteří mají touhu objevovat svět.Nová zelená edice přináší exkluzivní dvoubarevný nano-tech keramický rámeček, který vyžaduje složitější výrobní proces, aby bylo dosaženo krásné bílo-zelené barevné kombinace, která se bude vyjímat na každém zápěstí.Zcela nový pokročilý režim pro golf nabízí přesné analýzy a přehledy o uražené vzdálenosti, AI golfového asistenta a další funkce. Je zde také nová funkce pro import tras, která se integruje s aplikací HUAWEI Health a umožňuje uživatelům do hodinek nahrávat trasy.Společnost Huawei se snaží pomáhat spotřebitelům udržovat zdravý životní styl a pohybové návyky prostřednictvím celosvětového pokračování kampaně Light Up Your Rings. Kampaň využívá systém kroužků aktivity a odměn za medaile a nabízí poutavý zážitek, který pomáhá lidem žít zdravěji.Kromě toho jsou nositelná zařízení Huawei vždy navržena tak, aby byla dostupná pro chytré telefony s operačním systémem Android i iOS, a zpřístupnila tak své nejnovější inovace zdravotních technologií a funkce pro sledování sportovních aktivit ještě širšímu okruhu uživatelů.HUAWEI MatePad Pro 12,2": Tvorba krásyNejnovější vlajková loď mezi tablety, 12,2palcový HUAWEI MatePad Pro, je navržen tak, aby poskytoval dokonalý uživatelský zážitek zaměřený na kreativitu a produktivitu.HUAWEI MatePad Pro 12,2" je vybaven inovativním displejem Tandem OLED s technologií PaperMatte, který poskytuje působivý maximální jas 2000 nitů pro autentický zážitek ze sledování. Pokročilé nano-technologie proti odleskům zajišťují prvotřídní vizuální zážitek, který se podobá tomu z práce na fyzickém papíře.Dodává se s klávesnicí HUAWEI Glide Keyboard, která je vybavena stylusem a možností ukládání a nabíjení 2 v 1.Aplikace GoPaint v tabletu nabízí širokou škálu nástrojů pro digitální tvorbu, včetně průkopnických štětců Splatter a Fluid. FangTian Painting Engine 2.0 podporuje ultra velké plátno 8K a poskytuje profesionální nástroje pro umělecké vyjádření.HUAWEI MatePad 12 X: Styl se snoubí s kreativitou a produktivitouHUAWEI MatePad 12 X je lehký vlajkový model určený pro mladší generaci. Zvyšuje produktivitu, umožňuje uživatelům, kteří udávají trendy, plnit si své sny a zároveň přináší příjemné zážitky.Při výrobě tabletu se využívá technologie Shimmery Pearlescent Sheen, jejíž výsledkem je kovově bílá barva s barevnými efekty měnícími se v závislosti na osvětlení. Celokovové tělo zařízení s integrovaným bezešvým designem je stylové a odolné.HUAWEI MatePad 12 X PaperMatte Edition je vybaven mimořádně jasným displejem PaperMatte, který nabízí vynikající kvalitu zobrazení, psaní a dotyku, takže je ideální pro čtení a kreativní práci.Společnost Huawei 19. září 2024 oficiálně zahájila celosvětovou tvůrčí kampaň GoPaint s heslem „Creative By Nature". Hned od prvního dne až do 31. prosince 2024 mohou nadšenci do malování po celém světě sdílet svá jedinečná digitální umělecká díla na platformě HUAWEI Community.HUAWEI potvrzuje svůj závazek k inovacím, módnímu designu a kreativitěAlex Huang, marketingový ředitel Huawei Consumer BG, vyzdvihl globální dopad značky a její závazek k inovacím. Značka Huawei zdůrazňuje svůj závazek spojovat v produktech špičkové technologie, módu a kreativitu, čímž je hladce začleňuje do každodenního života zákazníků, a nadále inspiruje spotřebitele prostřednictvím kampaní, jako je iniciativa Light Up Your Rings a celosvětová kampaň GoPaint Creating.„Naším cílem je přinášet inovativní produkty, které spotřebitelům nabízejí jedinečnou kombinaci módy a kreativity," řekl Alex Huang. „Inspirováním uživatelů se společnost Huawei snaží vytvořit propojenější a srdečnější svět, kde technologie zlepšují každodenní život a sbližují lidi."Další informace o ceně a dostupnosti naleznete na https://consumer.huawei.com/en/wearables/ https://consumer.huawei.com/en/tablets/?ic_medium=hwdc&ic_source=corp_header_consumer Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510573/HUAWEI_WATCH_GT_5_Series_Leading_Fashion_Edge.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510574/HUAWEI_WATCH_D2_World_s_First_Smartwatch_Ambulatory_Blood_Pressure_Monitoring.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2510575/HUAWEI_MatePad_Pro_12_2_inch_Creation_Beauty.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510576/HUAWEI_Reaffirms_Commitment_Innovation_Fashion_Creativity.jpg KONTAKT: wangdong292@huawei.com    

Čas načtení: 2011-04-04 00:00:00

Staple Pigeon / Kšiltovky New Era potřísněné trusem

Motiv holuba v odvětví amerického streetwearu ztělesňuje exkluzivní kousky, připomeňme si například kecky značky Nike, na které se čekali obrovské fronty. Zástupcem holubího designu je značka Staple, která nyní přichází s kolekcí kšiltovek New Era na období jaro 2011. Kromě holuba na přední části ...

Čas načtení: 2009-11-26 00:00:00

Supra Skytop 2 / Představení sneakers

Supra Skytop je jistě ten nejoblíbenější, nejznámnější a nejprodávanější model high top tenisek Supra. Právě tato nejen skateová značka nyní přichází s updatem tohoto modelu, který ztělesňuje název Supra Skytop 2. Jedná se o velmi očekávanou událost. Datum releasu bylo stanoveno na 21. listopad a k ...

Čas načtení: 2011-07-21 00:00:00

Předložka Losanges, to je Bouroullec a nanimarguina / Koberce

Když se u něčeho nachomýtnou bratři Ronan a Erwan Bouroullecovi, můžeme si být jisti dvěma věcmi. Především tím, že výsledkem bude prvotřídní umělecký počin, který ztělesňuje vše dobré, co si představujeme pod kategorií užitý design, a pak samozřejmě také tím, že to nebude zrovna levná záležitost. T ...

Čas načtení: 2021-08-29 00:00:00

Bvlgari zbrojí na podzim a zimu novými kabelkami a doplňky

Kolekce koženého zboží a doplňků** Bvlgari** pro sezónu podzim/zima 2021 je zasvěcena městské oáze a všem ženám, které by rády získaly zpět svůj život, prostor i svá přání. Kolekce se točí kolem metamorfózy, kterou dokonale ztělesňuje Serpenti, ikona značky Bvlgari. Působivost transformace předvádí ...

Čas načtení: 2019-02-18 00:00:00

Reebok a Victoria Beckham pro jaro: Výkonnost na jedničku

Sportovní a lifestylová značka Reebok tento týden uvedla první kolekci, která vznikla z klíčové spolupráce s módní ikonou jménem Victoria Beckham. Kolekce Reebok x Victoria Beckham pro jaro 2019 ztělesňuje základní principy této inovativní spolupráce a vychází ze společného cíle – vytvořit svěží typ ...

Čas načtení: 2008-08-17 00:00:00

Breitling – legendární švýcarské hodinky se stoletou tradicí / Breitling hodinky

Milujete-li letadla, milujete hodinky Breitling. Milujete-li luxus, milujete je stejně. Zhruba těmito dvěma větami by se dalo shrnout to nejpodstatnější, co tato veleslavná prestižní švýcarská hodinářská značka ztělesňuje. Hodinky Breitling, to je záruka kvality, potvrzená nejpřísnějšími testy, nejv ...

Čas načtení: 2013-06-20 13:47:00

Wikipedie

Znáte wikipedii? Je to největší internetová encyklopedie, kterou tvoří sami uživatelé, je dostupná ve všech možných jazycích, včetně češtiny. Wikipedie vznikla 15.ledna 2001. Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a 20.června  2013 obsahuje přes 268 222 článků. Přesně před deseti lety – tedy 21.června 2003 dosáhla česká wikipedie počtu 500 článků. Články ve wikipedii může upravovat kdokoliv. Skutečně kdokoliv, stačí se zaregistrovat. Nikdo nezkoumá, jak moc jste nebo nejste odborníkem. To na jednu stranu umožňuje vytvořit obrovskou knihovnu informací, ale na druhou stranu se vyskytují pochybnosti o kvalitě. Co když tam někdo napíše nějaký nesmysl nebo svůj nepodložený subjektivní názor? Tyto obavy se příliš nepotvrzují, protože wikipedie je velmi navštěvovaná a chybu nebo pokus o napsání nějakých blbostí brzo odhalí sami návštěvníci. Dá se říct, že editory wikipedie jsou sami uživatelé a každý pokus o vaandalství na stránkách se brzo odhalí. Samozřejmě to platí hlavně u hodně používaných jazyků a stránek. Na wikipedii chodím často, je to pro mě neocenitelná studnice informací. Pro exaktního vědce, který potřebuje mít stoprocentně přesné informace, to asi nebude dostatečně důvěryhodný zdroj, protože lidé se pod svoje příspěvky a úpravy nepodepisují, ale pro běžného člověka je to myslím dostačující. K wikipedii patří ještě i další projekty, např. wikimedia, která shromažďuje obrázky a videa, nebo wikislovník, kde najdete slova snad ze všech myslitelných jazyků. Wikipedie pro ztělesňuje ideální svět, ve kterém se lidé spojují a spolupracují. Vyskytnou se tady blbci a škodiči, jako kdekoliv, ale drtivou převahu mají slušní lidé. Doufám a věřím, že i v životě platí, že naprostá většina lidí je a chce zůstat slušnými. Když sleduju zpravodajství, samé ty vraždy, podvody a tragédie, tak mám někdy pocit, že svět je jen o tom zlém a špatném. To je ale jen zkreslený pohled novinářů, kteří musí - kvůli sledovanosti a čtenosti – ukazovat hlavně to, co čtenáře a diváky nejvíc zaujme. A to bývají nejčastěji právě nešťastné události. Mám na to takovou vlastní teorii: když jsme ty milióny let žili jako pralidi v pralesích na prasavanách, bylo to dost nebezpečné a museli jsme si na různá rizika dávat velký pozor. Proto se náš mozek naučil být mimořádně citlivý k různým potenciálním nebezpečím a rizikům. Řvoucí lev, i když je daleko, je přece jen důležitější objekt pozornosti, než ta sebekrásnější kytka a sebesvůdnější pračlověkyně. Dneska nás už sice tolik neohrožuje divá zvěř, ale určitá nebezpečí stále existují: auta, elektřina, horké předměty, někteří lidé. Ale i kdybychom žili v naprosté idylce a bez vších obav, mozek se tak rychle nezmění. Když se milióny let v naší pračlověčí minulosti nějak formoval, nemůžeme čekat, že se změní za pár desítek nebo stovek let. Všude kolem nás je spousta toho pozitivního, jen to nevnímáme tak intenzivně, jako ot negativní. Wikipedie je takovou ilustrací toho dobrého, co lidstvo dokáže, a mě to naplňuje dobrým pocitem.  

Čas načtení: 2021-11-14 00:00:00

První pohled na koncept elektrického Hyundai SUV Seven

Společnost Hyundai Motor Company odhalila první fotografie elegantního a prostorného konceptu elektricky poháněného SUV s označením Seven, který bude kompletně představen tento měsíc na autosalonu AutoMobility LA v Los Angeles. Seven ztělesňuje budoucí design a technické inovace automobilky v éře ...

Čas načtení: 2020-01-14 00:00:00

Dominantní nové BMW X6: k mání i u nás

Někteří mají dokonalost zakódovanou od počátku ve své DNA. Takové je i nové BMW X6, které posouvá měřítka ve své třídě. Ztělesňuje extrovertní vzhled, provokativní design a vynikající výkon v jakémkoliv terénu. Je to BMW, které je drzé a lze ho těžko zkrotit. Nové BMW X6 není jen působivé, doslova ...

Čas načtení: 2018-10-19 00:00:00

Renault EZ-ULTIMO: robotické vozidlo sdílené mobility

Groupe Renault na Mondial de l´Automobile v Paříži prezentovala unikátní jako ze sci-fi vystřižené koncepční robotické vozidlo, které zkoumá možnosti sdílené mobility zítřka. EZ-ULTIMO ztělesňuje sdílenou městskou mobilitu pro všechny. Renault EZ-ULTIMO (čte se anglicky jako „EASY ULTIMO“) je plně ...

Čas načtení: 2007-12-05 20:00:00

Ford Mondeo

Ford Mondeo krásné dravé auto. Nové Mondeo posunulo kinetický design na novou úroveň, která zdůrazňuje všechny jeho klíčové prvky. Všechno se skloubí do jednoho skvělého auta, které ztělesňuje sílu a eleganci, která ho odlišuje od ostatních aut. Pro tento Ford Mondeo, ale i ostatní modely, je char ...

Čas načtení: 2024-02-06 17:57:00

Bybit spouští bezplatnou sadu nástrojů pro chytřejší investování do kryptoměn

Dubaj (SAE) 6. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Bybit, podle objemu třetí největší burza s kryptoměnami na světě, provedla průzkum mezi svými interními odborníky a vytvořila bezplatnou sadu nástrojů, která investorům umožňuje najít podhodnocené projekty související s kryptoměnami. Přelomová sada nástrojů pro analýzu investic do kryptoměn vychází z poslání společnosti Bybit být světovou kryptoarchou a nabízet nejlepší nástroje pro bezpečné a snadné investování.Společnost Bybit si uvědomuje potřebu informovanějších investičních strategií na trhu s kryptoměnami, a proto vyvinula přístupnou technickou sadu nástrojů, jejímž cílem je zvýšit gramotnost investorů a zkvalitnit jejich rozhodování.Sada nástrojů pro analýzu investic do kryptoměn od společnosti Bybit, kterou lze snadno využít prostřednictvím služby Google Sheets, je určena jak pro začátečníky, tak pro zkušené investory. Nabízí řadu výkonných ukazatelů a datových bodů pro hodnocení kryptoměnových projektů nad rámec pouhé analýzy ceny.Tato sada nástrojů nabízí metodu provádění fundamentální analýzy kryptoměnových projektů, aby investoři mohli odhlédnout od medializované reklamy a posoudit skutečnou hodnotu investice, což povede k většímu klidu a kvalitnějšímu portfoliu."Naším posláním je poskytnout investorům nástroje a znalosti, které jim umožní přijímat informovanější rozhodnutí," prohlásil Ben Zhou, generální ředitel společnosti Bybit. "Tato sada nástrojů ztělesňuje náš závazek vylepšovat prostředí investic do kryptoměn a kombinovat jednoduchost s výkonnými analytickými schopnostmi, aby bylo možné odhalit skutečnou hodnotu digitálních aktiv."Sada nástrojů pokrývá různé aspekty fundamentální analýzy – od ekonomických faktorů po stav projektu – a sociální vliv, čímž poskytuje komplexní přístup k investování do kryptoměn. Svědčí to o odhodlání společnosti Bybit podporovat vzdělanější a zdatnější komunitu obchodníků.K dispozici v těchto jazycích:• Čínština• Ruština• Turečtina• mVietnamštinaZačněte posilovat své investice do kryptoměn ještě dnes! #Bybit / #TheCryptoArkO společnosti BybitBybit je kryptoměnová burza s 20 miliony uživatelů, která byla založena v roce 2018. Nabízí profesionální platformu pro kryptoinvestory a obchodníky s ultrarychlým párovacím systémem, nepřetržitým zákaznickým servisem a vícejazyčnou komunitní podporou. Společnost Bybit je hrdým partnerem týmu Oracle Red Bull Racing, úřadujících šampionů poháru konstruktérů i jezdců Formule 1.Další podrobnosti o společnosti Bybit najdete na stránkách Bybit Press .S dotazy médií se můžete obracet na adresu media@bybit.com. Další informace najdete na adrese https://www.bybit.com. Aktuální informace můžete sledovat prostřednictvím komunit a sociálních sítí společnosti Bybit:Discord | Facebook | Instagram | LinkedIn | Reddit | Telegram | TikTok | X (Twitter) | Youtube Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2334952/Image.jpg Logo – https://mma.prnewswire.com/media/2267288/Logo.jpg PROTEXT 

Čas načtení: 2020-12-14 13:01:31

Nová kniha kanadského Malcolma Gladwella dokazuje, že náš úsudek je často mizerný a jeho důsledky mohou být fatální

„Básníci umírají mladí. To není jen fráze. Průměrná délka života u básníků značně zaostává za délkou dožití dramatiků, romanopisců i autorů naučné literatury. Mají vyšší četnost ‚emočních poruch‘ než herci, hudebníci, skladatelé a spisovatelé. Kromě toho mají ze všech povolání nejvyšší míru sebevražd – oproti běžné populaci více než pětinásobnou,“ píše kanadský spisovatel a novinář Malcolm Gladwell ve své nejnovější knize Proč si nerozumíme. Co bychom měli vědět o lidech, které neznáme. Jako příklad básnického génia odsouzeného k záhubě uvádí Sylvii Plathovou. Analyzuje důvod její sebevraždy a dokládá, jak to bylo se sebevraždami svítiplynem obecně. V další kapitole se mj. zamýšlí, proč lidé skáčou z mostu přes Golden Gate. Na řadě dalších příkladů vysvětluje, že mnozí lidé se našim měřítkům vymykají a svým nepochopením můžeme jim i sobě přivodit mnoho nepříjemností a bezpráví. Současně radí, jak situaci předejít. Při rutinní dopravní kontrole provedené po spáchání banálního přestupku byla na texaské silnici zadržena mladá žena jménem Sandra Blandová. Právě přijela z Chicaga a chtěla začít nový život. O pár dní později spáchala ve vazbě sebevraždu. Co se tehdy mezi ní a zasahujícím policistou stalo? Dalo se tomu předejít? Podle Malcolma Gladwella rozhodně dalo. Případ Sandry Blandové je zářnou ukázkou toho, jak nesnadné je porozumět lidem, jež neznáme, a jak tragické důsledky případné nepochopení může mít. Na pečlivém rozboru několika skutečných událostí autor dokládá, v čem je způsob, jakým se snažíme posoudit záměry a povahu cizích lidí, chybný. Pokud totiž chyby, jež činíme, poznáme, můžeme se jich napříště vyvarovat. Kromě objasnění případu Sandry Bandové dojde i na vysvětlení, proč Neville Chamberlain nedokázal prohlédnout úmysly Adolfa Hitlera, v čem je složitý případ odsouzeného pedofila Jerryho Sanduskyho, proč seděla Amanda Knoxová několik let ve vězení za vraždu, přestože proti ní neexistovaly žádné spolehlivé důkazy, jak souvisí četnost sebevražd s dostupností konkrétních sebevražedných prostředků nebo v čem spočívá systémové selhání při výcviku amerických policistů.   Ukázka z knihy:  Kapitola 10. Sylvia Plathová 1.      Na podzim roku 1962 odešla americká básnířka Sylvia Plathová ze svého domku na anglickém venkově a zamířila do Londýna. Potřebovala začít znovu. Její manžel Ted Hughes ji opustil kvůli jiné ženě a nechal ji samotnou s jejich dvěma malými dětmi. Našla si byt v londýnské čtvrti Primrose Hill, v nejvyšších dvou patrech řadového domu. „Píšu z Londýna. Jsem tak šťastná, že ani nemohu mluvit,“ sdělila své matce. „A hádej co. Je to dům irského básníka W. B. Yeatse. Nad dveřmi je modrá pamětní deska, která oznamuje, že tady žil!“      V Primrose Hill psala brzy ráno, zatímco děti ještě spaly. Byla mimořádně produktivní. V prosinci dokončila básnickou sbírku a vydavatel jí řekl, že by mohla vyhrát Pulitzerovu cenu. Byla na cestě stát se jedním z nejuznávanějších mladých básníků světa – a její reputace by bývala v následujících letech jen rostla.      Jenže koncem prosince se na Anglii snesla hrozná zima. Byla to jedna z nejtřeskutějších zim za posledních 300 let. Bez přestání padal sníh. Lidé bruslili na Temži. Zamrzlo vodovodní potrubí. Vypadával proud a stávkovalo se. Plathová se celý život potýkala s depresemi a temnota se vrátila. Na Štědrý den ji přišel navštívit přítel a literární kritik Alfred Alvarez. „Vypadala jinak,“ vzpomíná ve své knize The Savage God (Krutý Bůh):      Vlasy, jež obvykle nosila pevně svázané v učitelském drdolu, měla rozpuštěné. Klesaly jí k pasu jako plachta, což jejímu bledému obličeji a vyzáblé postavě dodávalo podivně sklíčený a zadumaný vzhled. Připomínala kněžku, vyprázdněnou rituály vlastního kultu. Když přede mnou procházela po chodbě… její vlasy silně zapáchaly, jako zvířecí srst.      Byt byl strohý a chladný, zařízený jen minimálně, pro děti zde nebyla skoro žádná vánoční výzdoba. „Pro nešťastné lidi,“ napsal Alvarez, „je vánoční období vždycky nepříjemné: příšerné falešné veselí, jež se na člověka hrne ze všech stran, a neustálé řeči o laskavosti, míru a rodinném štěstí mají za následek, že se samota a deprese stávají takřka nesnesitelnými. Nikdy jsem ji neviděl tak napjatou.“      Oba měli po sklence vína a ona mu jako obvykle přečetla své nejnovější básně. Byly temné. Přišel nový rok a počasí se ještě zhoršilo. Plathová měla spory s bývalým manželem. Vyhodila ženu, která jí vypomáhala s domácností. Sbalila děti a odešla do domu Jillian a Gerryho Beckerových, kteří bydleli nedaleko. „Cítím se hrozně,“ řekla. Vzala si antidepresiva, usnula a vzbudila se s pláčem. To bylo ve čtvrtek. V pátek napsala bývalému manželovi vzkaz, který Hughes později nazval „dopisem na rozloučenou“. V neděli trvala na tom, aby ji Gerry Becker i s dětmi odvezl zpátky do jejich bytu. K večeru od nich odešel poté, co uložila děti do postele. Někdy během následujících pár hodin nechala Plathová dětem v pokoji vodu a jídlo a v ložnici jim otevřela okno. Napsala na papír jméno a telefonní číslo svého lékaře a dala jej do kočárku v chodbě. Pak si vzala ručníky, utěrky a lepicí pásku a utěsnila dveře do kuchyně. Pustila na kuchyňském sporáku plyn, strčila hlavu do trouby a vzala si život. 2.      Básníci umírají mladí. To není jen fráze. Průměrná délka života u básníků značně zaostává za délkou dožití dramatiků, romanopisců i autorů naučné literatury. Mají vyšší četnost „emočních poruch“ než herci, hudebníci, skladatelé a spisovatelé. Kromě toho mají ze všech povolání nejvyšší míru sebevražd – oproti běžné populaci více než pětinásobnou. Zdá se, že psaní poezie přitahuje raněné lidi nebo otevírá nové rány. A málokdo ztělesňuje obraz génia odsouzeného k záhubě tak dokonale jako Sylvia Plathová.      Plathová byla posedlá sebevraždou. Psala o ní, přemýšlela o ní. „Mluvila o sebevraždě stejným tónem, jakým hovořila o jakékoli jiné riskantní, náročné činnosti: naléhavě, dokonce zuřivě, nicméně zcela bez sebelítosti,“ napsal Alvarez. „Zdálo se, že na smrt pohlíží jako na fyzickou výzvu, kterou jako řadu jiných překonala. Ta zkušenost se ve své podstatě velice podobala… sjetí nebezpečného zasněženého svahu, aniž by člověk uměl pořádně lyžovat.“      Plathová naplňovala všechna kritéria zvýšeného rizika spáchání sebevraždy. Dřív už se o ni pokusila. Léčila se na psychiatrii. Byla Američanka žijící v cizí kultuře – odloučená od rodiny a přátel. Pocházela z rozvrácené rodiny. Právě ji opustil muž, kterého zbožňovala.      Tu noc, kdy zemřela, nechala Plathová u Beckerových kabát a klíče. Ve své knize o Plathové (každý, kdo ji byť jen okrajově znal, o ní napsal alespoň jednu knihu) to Jillian Beckerová interpretuje jako důkaz, že její rozhodnutí bylo definitivní:      Předpokládala, že jí Gerry nebo já v noci kabát a klíče doneseme? Ne. Nečekala, že ji na poslední chvíli zachráníme před smrtí, kterou si přivodila,a ani to nechtěla.      Koronerova zpráva uvádí, že Plathová vsunula hlavu do trouby tak daleko, jak to jen šlo, jako by byla rozhodnutá dovést svůj pokus do úspěšného konce. Beckerová pokračuje:      Ucpala skuliny pode dveřmi na podestu a do obývacího pokoje, plynové kohoutky otočila na maximum, pečlivě složila utěrku, umístila ji na dno trouby a položila na ni tvář.      Lze vůbec o jejích úmyslech pochybovat? Podívejte se, co napsala pár dní před tím, než si vzala život. Teď je ta žena dokonalá. Její mrtvé tělo má úsměv naplnění… její bosé nohy jako by říkaly: až sem jsme došly, máme to za sebou.      Když se podíváme na básně Sylvie Plathové a na její minulost a letmo nahlédneme do jejího nitra, myslíme si, že jí rozumíme. Je tu ovšem něco, na co zapomínáme – třetí chyba, kterou v souvislosti s neznámými lidmi děláme.   Malcolm Gladwell (* 1963) se narodil v Anglii, ale vyrůstal v Kanadě. Po studiu historie na University of Toronto pracoval téměř deset let jako reportér ve Washington Post, kde se zabýval různými tématy – obchodem, sociologií, psychologií, novými technologiemi či psychologií spotřebitele. Od roku 1996 byl kmenovým autorem časopisu The New Yorker. V roce 1999 získal National Magazine Award a v roce 2005 byl zařazen do seznamu 100 nejvlivnějších lidí světa, který každoročně zveřejňuje časopis Time. Česky vyšly jeho knihy Bod zlomu (2006), Mžik (2007), Mimo řadu (2009), David a Goliáš (2014) a Co viděl pes a jiná dobrodružství (2014).   Z anglického originálu Talking to Strangers. What We Should Know about the People We Don’t Know přeložil Pavel Pecháček, 328 stran + 40 ilustrací, vydalo nakladatelství Dokořán roku 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 14:51:45

Sv. Outdoor nemá rád biedermeier

V průběhu loňského roku vyšla básnířce a překladatelce Marii Iljašenko (*1983) sbírka s názvem Sv. Outdoor (Host 2019). Je to po sbírce Osip míří na jih (2015) autorčina druhá kniha poezie, a opět – jak je patrné již z názvu – tu má podstatné místo motiv prostoru. Jak prozradila v pořadu Liberatura na Radiu Wave, při tvorbě této sbírky hrál významnou roli také psychologický vliv slov, přesněji řečeno fakt, že některá slova mají potenciál působit blahodárně na lidské nitro, ba dokonce klinicky snižovat hladinu stresových hormonů. Tato skutečnost inspirovala Iljašenko k vytvoření sbírky, která by byla svého druhu také „léčivou“. Koresponduje s tím i grafické vyvedení knihy, která minimalisticky pracuje s velmi křehkým a decentním motivem větvičky jehličnanu v „léčivé“ mentolové barvě. Návaznost na debutovou sbírku lze vypozorovat i v přítomném kontrastu mezi setrváváním na místě a pohybem vpřed. Autorka ovšem nevyzývá (alespoň ve Sv. Outdoorovi) k bezhlavému bloudění světem ani k dandyovskému flanérství; podstata tohoto motivu je mnohem subtilnější, intimnější, osobnější. S tím koresponduje koncepce knihy: sbírka je rozdělena na dvě části, pojmenované Indoor a Outdoor. Významný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že nastolují jakožto podstatný aspekt odlišnou perspektivu. V první části knihy se lyrický subjekt na svět dívá jaksi „z bezpečné vzdálenosti“. Jako by pozoroval svět z okna svého žižkovského bytu (ostatně motiv dívání se z okna je tu poměrně frekventovaný, např. v básni Žena s asfodely), z pozice ohraničeného, známého prostoru, který si pomalu zabydluje: „V mém bytě budou dva keramičtí slavíci / plechovky vždy plné čaje repasované křeslo a nějaké knihy / a každý předmět bude mít své místo a jejich tíha bude nepatrná / stejně jako moje přítomnost v mém bytě“ (báseň Sestry). Tento byt tvoří biedermeierovské hranice známého, poznaného světa, který vyplňují konkrétní předměty, mající v prostoru své přesné místo. Tento prostor představuje pro lyrický subjekt komfortní zónu, kterou neopouští, pohybuje se zásadně uvnitř a maximálním vychýlením je pohled z okna. Básně v první části sbírky ukazují polohu života tráveného v útulném stereotypu, takový způsob plynutí v čase a prostoru, při němž se člověk nezraní a neušpiní, ale ani se nepohne z místa. Opačnému přístupu se věnuje druhá část svazku, Outdoor, kterou uvozuje citace z Odyssey: „A pošlu ho tam, kam ho volá srdce a duše.“ Tímto mottem autorka odkazuje ke schopnosti člověka zvednout se a jít dál. A právě tuto dovednost ztělesňuje sv. Outdoor, který není postavou, ale spíše personifikací. Sama Iljašenko k tomu ve zmíněném rozhovoru řekla: „Sv. Outdoor je patronem těch, kteří si myslí, že je lepší být venku´, než ´uvnitř´; zjevuje se těm, kteří rádi opouštějí své pokoje, aby se oddali pohybu.“ Tento patron přitom není svatý ve smyslu duchovním, neodkazuje k čemusi náboženskému. Jeho přívlastek vyjadřuje radikalitu Outdoorova přesvědčení. Je vlastně extrémním předobrazem všech, kteří podobný názor sdílejí: „Vyjít z uzamčených pokojů vyjít z odemčených pokojů / copak jsme si kdykoli přáli něco jiného“ (báseň Ikarus). Přestože Iljašenko upozorňuje, že sv. Outdoor není ani dobrý, ani špatný, z jejího textu sálá záměr soustředit se spíše na tu druhou cestu, „cestu Outdoora“. Jak autorka sama prohlásila, ve sbírce se pokusila ukázat pozitivní potenciál života, aktualizovat otázku, jak produktivně naložit se životem. Štěstí popisuje jako hledání harmonie, jehož součástí je ovšem také bolest. Jak přiznává, čerpala v tomto ohledu hojně také z vlastní zkušenosti. Sv. Outdoor má dodat odvahu se s takovou bolestí vyrovnat a překonat ji. Jeho četba pomáhá uvědomit si vlastní dospělost, v níž každý čin má svůj následek, a tím nás také motivuje k tomu, abychom dokázali říci dost a opustit současný stav. Právě v tom se mimo jiné ukazuje katarzní charakter sbírky, a to nejen pro čtenáře, ale i pro samotnou autorku.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 64 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2019-11-10 16:38:21

Zvláštní způsoby štěstí – nová kniha literárního obojživelníka Bohumila Ždichynce

Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání. Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme. Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností. Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí. Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak? Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukázka z knihy Kouzla, která zabíjí? Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni. Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se. Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl. Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů. „Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl. Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku. Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris. „Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi. Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho. Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře. „Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana. „Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni. Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“ „Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem. „To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“ „Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“ „Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“ „Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se. „Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“ „Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se. „Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor. „Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts. Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit. „Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se. „Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal. Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem. „Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se. „Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor. Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času. „Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha. Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti. Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry. „Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem. „Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.   Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.  

Čas načtení: 2019-10-01 09:03:58

Vzájemně garantované zničení aneb Přidávat se k honu na Justina Trudeaua je chyba

Kanadský premiér je člověk, který podle mého názoru ztělesňuje všechny stereotypní slabiny tzv. liberální levice. Klade ohromný důraz na povrchní signalizaci ctnosti, naskočí na každou progresivní módní vlnu, nechal si „umýt hlavu“ od malé Grety atd. Podle principů politické polarizace bych tedy měl vlastně mít radost, že má teď před volbami problém s tím, že se před osmnácti lety na nějaké studentské pařbě namaskoval jako Aladin. Skutečně jsem si také ve svém myšlenkovém okolí všiml, že řada konzervativců z toho radost má. A je mi jasné proč. Když taková progresivně-liberální ikona upadne v nemilost vlastních spojenců a ti ji verbálně trhají na kusy, přirozená myšlenka zní: Dobře mu tak, ať si spapá svoji vlastní toxickou kašičku až do dna. Působí to jako zásah točícího se kola karmy, které se občas obrátí proti těm, kdo jej pomáhali roztočit (viz v ostřejší podobě: Robespierre nebo Slánský). Jenže i tak je chyba se k takovému honu na čarodějnice přidávat, aspoň zprava. Dokonce chyba strategická, s trvalými následky. Když šéf kanadských konzervativců Andrew Scheer prohlásí, že jej Trudeauova fotografie v kostýmu Aladina „extrémně šokovala a zklamala“, vysílá tím kanadské veřejnosti signál, že kulturní válka v podstatě skončila kapitulací obránců a že převléknout se za fiktivní postavu z arabských pohádek je pro osobu nesprávné barvy kůže ideozločin. Tím dostává Kanada novou, již nikým nezpochybňovanou hodnotovou kostru, jejíž podstatou je ponurý identitární puritanismus, umisťující lidi do úzce definovaných škatulek podle jejich tělesných charakteristik. Tvrdě se přitom dohlíží na to, aby se nikdo nepokusil do té sousední škatulky ani „dva prstíčky strčit“, dokonce ani v kostýmu na maškarní. Historické poklesky typu blackface slouží jako důvod k absolutnímu zákazu čehokoliv, co jej jen vzdáleně připomíná. To vše k velké smůle Justina Trudeaua, který má očividně převleky rád a sám to přiznal. No dobrá, dejme tomu, že on sám si to zaslouží, když sám léta nadšeně tancoval podle falešného tónu píšťalek twitterových Krysařů, Krysařic a dalších Krysobytostí (abychom měli pokryty všechny dnes dostupné sebeidentifikace). Jenže důsledky dopadnou nejen na něj, ale na všechny, kdo by si občas chtěli hrát na někoho jiného, například tedy na adepty hereckého řemesla. Z banální záliby se tak stává podezřelá až zakázaná aktivita, jakmile se striktně nedržíte ve své předdefinované škatulce. Právě letos se ostatně v pokrokových kruzích anglosaského světa rozběhla dost šílená debata o tom, zda heterosexuální herci smějí hrát postavy jiných orientací. (Asi není náhoda, že všechny totalitní myšlenkové systémy vždycky šikanovaly herce a dohlížely i na to poslední venkovské ochotnické divadlo. Možnost stát se na chvíli někým jiným je v totálním rozporu se shora nalajnovanou strukturou společnosti, která je rigidním politickým ideologiím vlastní.) Za takovou permanentní škodu jeden Justin Trudeau opravdu nestojí. On se dá porazit i jinými zbraněmi, daleko férovějšími, než je tato podpásovka. Vážných chyb v úřadě nasekal dost – není třeba jej masírovat kvůli Aladinovi. A voliči to vidí a vědí; a zapamatují si to. Myslím si, že konzervativci by v téhle věci měli vyslat přesně opačný signál, znějící asi takto: „Nikdy se nebudeme šňupat ve dvacet let starých fotkách a zkoumat, jestli náhodou neurážejí současné progresivisty. Nesouhlasíme s vlnou moralizující šikany na internetu a máte-li jí, milí občané, plné zuby, postaráme se o to, abyste to mohli nahlas říci. Nebudeme zakládat žádné výbory pro kontrolu ctnosti a kde už existují, tam je zrušíme. My jsme ta strana, která nemá zájem proměnit Kanadu v myšlenkové vězení.“ A dokonce si myslím, že by to byl přitažlivý a vítězný program, zejména pokud by byl myšlen vážně a strana se jej viditelně držela. Podle studie provedené v sousedních USA, která zkoumala politické rozdělení americké společnosti, je kmen „pokrokových aktivistů“, který všechny tyhle věci tlačí, velmi nepočetný – pouhých osm procent celého obyvatelstva. A masivní většině Američanů (80 procent) leze politická korektnost krkem, i když by se všichni na její definici určitě neshodli. Může se stát, že osm procent má na internetu a v médiích větší sílu než 80 procent; ale u volební urny by to mělo být naopak. Nu, a přesně proto mám za to, že konzervativci v anglosaských zemích – ono se to totiž zdaleka netýká jen Kanady – dělají velkou chybu, když na tuhle rétoriku a koncept vůbec přistupují. I kdyby to bylo jen z taktických důvodů, například kvůli odstřelení opačného lídra před volbami. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Takhle si navzájem likvidovat lidi za využití špinavých zbraní je ztělesnění doktríny vzájemně garantovaného zničení, jenom v jiné podobě; místo jedné kataklyzmatické křeče, kterou měla být jaderná válka, spíše něco jako nekonečná zákopová únavová kampaň, která se táhne celá léta a při které si obě strany navzájem eliminují všechny výraznější osobnosti, dokud buď a) nenastane vláda šedivých a podprůměrných aparátčíků, nebo b) nepřijde někdo třetí a nesmete celou situaci postupem, který do starých kolejí nezapadá. Bohužel ten někdo třetí nemusí být jen domácí nekonvenční politik, ale třeba i nějaká cizí mocnost, která má vůli vás ovládnout. Pokud má konzervatismus v moderním světě vyhrávat volby, musí dát najevo, že pro lidi unavené hysterickým šílením moderních prokurátorů na sociálních sítích představuje něco jako klidný a svobodný přístav. Cokoliv jiného je příliš riskantní, ne-li sebezničující. Abych parafrázoval velkého J.R.R.Tolkiena: vezmete-li Sauronův prsten a začnete-li jím vládnout, zažijete pár snadných vítězství. Velmi snadných. Ale skončí to tím, že „dvě Minas Morgul se na sebe budou cenit nad zničenou a otrávenou zemí“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.