Aktuálně.cz
nyní
Traktůrek k neutahání. Ojetý Mercedes-Benz GLK má kvalitu prověřenou časem
Mercedes se pustil do třídy středních SUV v době, kdy jeho designéři razili ostré hrany a pravé úhly. Na GLK je to nápadnější než na sedanech a kombících a nutno uznat, že mu to v početné konkurenci dodává zvláštní kouzlo.
Kdo by čekal, že se geometrické "pravidlo krabice od bot" projeví ve vnitřní prostornosti, bude nejspíš zklamán. Mechanika společná s třídou C má podélně uložený agregát a dlouhou kapotu, takže při stejné délce zbývá pro posádku méně místa než třeba v Hondě CR-V; zejména na zadních sedadlech a v kufru.
Ani zpracování kabiny nebudí na první pohled pocity srovnatelné s luxusnějšími modely značky. Tak to ale bylo odjakživa. Mercedes preferuje skutečnou kvalitu a odolnost před vnějším dojmem. Povrchové úpravy plastů nelákají zrak, ale nevržou. Sedačky vypadají obyčejně, ale tělo drží přesně tak, jak potřebujete.
Z důležitých věcí odrážejí spotřebního ducha doby snad jen čočky projektorových světlometů. Ty ale šikovné české dílny umějí opravit. A hlavně díky diodovému dennímu svícení se většině uživatelů nevypálí tak rychle jako u starších modelů.
Kde se GLK zvyklostem běžných SUV nevymyká, je rozdíl mezi předstíranými a skutečnými terénními dovednostmi. Světlá výška u většiny verzí nepřesahuje 180 milimetrů, u některých je ještě citelně níž. Hranatý "medvídek" tedy neprojede horší cestu než Octavia Scout. Před koupí auto dobře prohlédněte zespoda, jestli ho předchozí majitelé v terénu nezkoušeli příliš důkladně.
Neznamená to ovšem, že by se bál kluzkých zasněžených silnic. Pohon všech kol s mezinápravovým diferenciálem potvrzuje staromódně poctivý přístup Mercedesu. Dokonce i tlumiče pérování s proměnnou charakteristikou pracují na čistě mechanické bázi bez elektroniky.
V bazaru GLK nejčastěji najdete se čtyřválcovým dieselem 220d nebo 250d. Oba mají objem 2,15 litru a dvě turbodmychadla, což jim dodává plynulý a silný zátah v širokém spektru otáček, takže po výkonnějších a servisně náročnějších šestiválcích netřeba se shánět.
Po zvukové stránce motor nezapře povahu pracanta, však se také montuje i do nákladního modelu Sprinter. Tomu ale odpovídá i výdrž. Po úvodních kiksech se vstřikováním, poddimenzovaným rozvodovým řetězem a tekoucími vodními pumpami, které výrobce vychytal do konce roku 2011, se motor osvědčil jako bytelný grunt.
Příslušenství jako turbodmychadla, EGR a plastové sání žádá péči až po třech stech tisících kilometrů. Hrubé železo bez potíží najíždí dvakrát tolik, dostupné jsou dokonce všechny díly na generální opravu.
Zajímavé je, že spolehlivost a spotřeba se drží v mezích i po dodatečných úpravách ke snížení emisí oxidů dusíku, které byly v Německu povinné. Naopak chvatné zavedení katalyzátorů SCR s AdBlue v roce 2015 se vymstilo, na systému často odcházela výfuková čidla, čerpadla i vyhřívání nádržky. Ideální volbou jsou tedy ročníky 2012 až 2014 splňující normu Euro 5.
Nad takovým stářím se leckdo podiví, desetiletý dieselový Mercedes přece musel stokrát objet zeměkouli. Manažerské či taxikářské sedany a kombíky nejspíš ano. Kouzlo GLK však spočívá v tom, že ho kupovaly spíše dobře situované rodiny. Odolnou techniku tak dodnes seženete s příznivě nízkým nájezdem.
Potvrdil to i testovaný exemplář vypůjčený z autocentra AAA Auto, po devíti letech měl najeto jen 75 tisíc kilometrů. Nad levnými čínskými pneumatikami a palubní deskou zmrzačenou demontovaným držákem telefonu nám sice pukalo srdce žalem, ale auto samo jezdilo tak, jak si ho pamatujeme z testů novinek.
Čímž také obhajuje půlmilionovou cenu. Na rok 2013 vypadá snobsky, ale rozhlédněte se kolem. S dieselem, automatem, pohonem všech kol a podobnými kilometry dostanete Hyundai Tucson stejně draho, Škodu Kodiaq i o dvě stě tisíc dráž.
Technika GLK Euro 5 bez AdBlue je přitom jednodušší a servisně méně náročná. A znalci vědí, že i díly na Mercedes bývají levnější než u asijských značek. Obávaný filtr pevných částic by na náš vůz stál 28 tisíc korun, čtvrtinu toho co u Hyundaie nebo Mazdy.
nyní
Největší stromový hotel v Itálii stojí na kuřích nohách. Ubytovává jen dospělé a psy
Markus a Renate Huberovi deset let snili o tom, že si v Dolomitech postaví vlastní hotel. Měli pozemek, povolení i vizi, stavbu však nakonec zablokovalo tehdejší vedení města Brixen, které už nechtělo do oblasti lákat více turistů. V roce 2018 se ale situace změnila. Nedaleké lyžařské středisko Plose bojovalo o přežití, a tak se město rozhodlo, že v regionu navýší kapacitu ubytování. Rodina dostala zelenou.
Společně s architekty navrhli netradiční hotel My Arbor, který opisuje terén a koruny stromů. Díky tomu z údolí není téměř vidět. O provoz ubytování se majitelé starají se svými dvěma dětmi. Vizí je, že až budou připraveni, vedení plně převezmou. "Otec by nám hotel už dávno předal. Zamiloval se teď do farmaření. Postupně sice nabíráme více odpovědnosti, ale osobně jsem ráda, že majiteli jsou stále rodiče," vysvětluje sotva třicetiletá Alexandra, která jde ve stopách svého otce.
Pětihvězdičkový hotel, který patří do kategorie "jen pro dospělé", je na serveru Amazing Places, který vybírá kouzelná místa z Česka, Slovenska a nově také Tyrolska. Galerie je součástí seriálu, v němž Aktuálně.cz představuje pozoruhodná místa v italských a rakouských Alpách. Podívejte se.
nyní
Problém zaplatit jídlo i nájem. Jak rychlé zdražování dopadá na mladé v Česku
Ještě nikdy nebyla v Česku tak vysoká inflace jako letos v létě. Ceny rostou především kvůli bydlení, pohonným hmotám a potravinám. Zdražování způsobené válkou na Ukrajině i globálním dopadem koronavirové pandemie zasahuje kromě seniorů, samoživitelek a rodin s nízkými příjmy také mladé lidi. "Se spolubydlící oba vyděláváme, dva roky jsme neměli problém. Začaly nám ale růst zálohy na energie a teď nám chtějí od ledna zvýšit o třetinu nájem. To už nezaplatíme," uvedl dvaadvacetiletý Petr, student mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově.
V anketě redakce Aktuálně.cz odpovídalo 200 lidí od 18 do 26 let, 96 z nich přiznalo, že má kvůli zdražování problém vyjít s penězi. Největší potíže jim dělá zaplatit potraviny, které jsou teď v Česku dražší než v Německu nebo Francii. Podle ankety se teď mladí nejčastěji snaží ušetřit právě na jídle a na spotřebních věcech.
Výsledky ankety potvrzuje i květnový průzkum agentury STEM, podle kterého se 42 procent lidí mezi 18 a 29 lety domnívá, že se finanční situace jejich domácností zhoršila. Ještě loni v září to přitom tvrdilo jen 29 procent mladých. Obtížněji teď také vychází s příjmy. Více než polovině mladých se za poslední tři měsíce nepovedlo téměř nic uspořit.
"Vzhledem k tomu, jak je mladá generace různorodá, bude mít zdražování na každého trochu jiný dopad," upozornil ředitel STEM, sociolog Martin Buchtík. Problémy podle něj hrozí hlavně mladým rodinám a lidem, kteří čerstvě skončili se základním vzděláním či výučním listem. "Nejméně se zdražování dotkne mladých bez dětí, kteří mají stálé zaměstnání a při studiu si zvyšují úvazek v práci," popsal. Na situaci mladých, zejména studentů, se zásadně podepisuje i to, jak jsou na tom finančně jejich rodiče.
Jak se mladým podaří projít nynějším těžkým obdobím, se podle sociologa Stanislava Holubce z katedry společenských věd Jihočeské univerzity odrazí v jejich dalším životě. "Bude to možná srovnatelné s ekonomickou krizí počátku 90. let," řekl. Dlouhodobý optimismus teď podle něj u mladých vystřídal pocit, že bude hůř. Buchtík dává příklad z USA. "Mladí lidé, kteří začínali v ekonomické krizi let 2009 až 2010, nikdy nedohnali mezeru v nižších příjmech ve srovnání s těmi, kdo ji startovali rok nebo dva před krizí," popsal.
Vyšší nájmy i kolejné. Mladé trápí bydlení
"Dlouho jsem si nepřipouštěla, že se mě to začne taky dotýkat. Z médií to působilo spíš jako problém chudých a samoživitelek," přiznala čtyřiadvacetiletá Marie v anketě Aktuálně.cz. Krize ji přiměla vzít si nebankovní úvěr. "Skončila mi smlouva v bytě a musela jsem jít do předražené garsonky. Na kauci jsem potřebovala skoro 40 tisíc. V bance mě odmítli, že nemám dostatečný příjem. Tak jsem neměla na výběr," popsala.
"Od září jdu zpátky na kolej," uvedl už zmiňovaný Petr, jak problém s drahým bytem vyřeší. "Na dohodu o provedení práce si moc nevydělám a nechci být ve stresu, že nebudu mít druhý den co jíst," dodal.
Právě dostupnost bydlení patří mezi hlavní problémy mladší generace. Podle analytiků České spořitelny je na tom Česko s bydlením nejhůř v Evropské unii. Databáze Numbeo ukazuje, že Češi potřebují na pořízení vlastního bydlení 15,4 ročního platu. Slováci si vlastní byt koupí o zhruba tři roky dříve. Nejlépe jsou na tom Dánové, kteří si bydlení pořídí za 6,7 ročního platu.
Sociolog Holubec připomíná, že bydlení je základní podmínkou důstojného života. "Teď je daleko hůře dosažitelná než v předchozích desetiletích," upozornil. Podle Jany Soukupové, zakladatelky organizace Youth, Speak Up!, se zdražování týká i těch, kteří ještě žijí u rodičů. "Kolega bydlí v domku s rodiči a dědečkem a několik měsíců už přemýšlí, jak uplatí zimu. Včera jsem zase mluvila se známou, která hledá nový byt a práci. Bytný jí zvýšil nájem o 18 procent, což už taky nezaplatí," popsala.
I ti, kdo se budou na podzim vracet na studentské koleje, musí počítat se zdražením. Téměř všechny univerzity kolejné zvýšily, nejvíce brněnská Masarykova univerzita. Většina jejích kolejí zdražila o 33 procent, zhruba o tisíc korun měsíčně. Univerzita Karlova zvedla ceny ubytovacích zařízení v průměru o devět procent. "Musím více pracovat. Přes prázdniny se to dá, nevím ale, jak to budu zvládat během školního roku," uvedl student pedagogické fakulty David z jedné z pražských kolejí.
Ministerstvo školství neplánuje zvyšovat ubytovací stipendium, tedy pomoc pro studenty pocházející odjinud než z města, kde studují. Na Karlově univerzitě se toto stipendium pohybuje kolem 600 korun měsíčně. Soukupová z Youth, Speak Up! uvádí, že by mladým pomohla větší vládní podpora sociálního bydlení.
Nechat mladé více vydělat
Především studentům komplikují možnost vyššího výdělku limity dohod o provedení práce. To je pro ně často jediný zdroj příjmů. Kdo na dohodu vydělá víc než 10 tisíc korun měsíčně, musí odvádět zdravotní a sociální pojištění. "Limit z roku 2010 je při současných cenách opravdu nízko. Mělo by dojít k jeho razantnímu navýšení," připomněla Soukupová. Studenti by podle ní měli mít možnost vydělat si více bez toho, aby o peníze kvůli odvodům zase přišli.
Vláda Petra Fialy z ODS má navýšení limitu u dohod o provedení práce a pracovní činnosti ve svém programovém prohlášení. Na dotaz Aktuálně.cz sdělil Filip Běhal z tiskového oddělení ministerstva financí, že je jeho úřad o zvýšení připravený jednat s ministerstvy práce a zdravotnictví.
Podle Soukupové by vláda neměla na mladé zapomínat. "Není to ta nejpočetnější skupina, loni ale měla výrazný podíl na výsledku voleb," uvedla. Právě voliči mezi 18 a 35 lety pomohli v říjnových parlamentních volbách k vítězství koalici Spolu složené z ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Třetinu hlasů měla právě od nich. Ještě více dostali od mladých Piráti se Starosty, kteří ve Fialově kabinetu sedí také.
Sociolog Buchtík ze STEM však upozorňuje, že stát má omezené prostředky. V současné krizi, kdy vláda rodinám mimořádně přispívá na děti a chce domácnostem pomoct hlavně s růstem cen energií, pro ni není prioritní pomoc mladým, kteří nepatří k nejohroženější skupině. Tam spadají naopak sociálně znevýhodněné rodiny nebo matky samoživitelky.
nyní
Poslední Čechoslováci: Změlíka uklidnil kostel, zářil i Železný. Pollert zlato prodal
Před 30 lety skončila olympiáda, na níž se Češi a Slováci naposled představili pod jednou vlajkou. Podívejte se, jak se proměnili tehdejší medailisté.
včera
Zpráva AI o Ukrajině je pochybná. Je to náboj pro ruskou propagandu, říká Poleščuk
Jak může být legitimním cílem Ruska země, která agresi nevyprovokovala? Zpráva Amnesty International je nábojem pro ruskou propagandu, míní analytik.
včera
Zemřela Olivia Newton-Johnová, představitelka Sandy z Pomády. Bylo jí 73 let
"Dáma Olivia Newton-Johnová zemřela dnes ráno v poklidu na svém ranči v jižní Kalifornii, obklopena rodinou a přáteli," píše se v příspěvku, který připomíná hereččin 30letý boj s rakovinou.
Newton-Johnová se narodila v Británii v roce 1948. Její rodina se o šest let později přestěhovala do Austrálie. Nejvíce ji proslavilo účinkování ve filmové adaptaci muzikálu Pomáda z roku 1978. Jeho hrdiny jsou studenti posledního ročníku střední školy a herečka ztvárnila hlavní ženskou roli po boku Johna Travolty.
Kromě filmu se Newton-Johnová věnovala také hudbě, v roce 1981 slavila úspěch s písní Physical ze stejnojmenného alba.
včera
Bouzková trápila wimbledonskou šampionku. Serena vyhrála po čtrnácti měsících
Bouzková před týdnem ve Stromovce ovládla Prague Open a ve svém rodišti se dočkala prvního titulu z okruhu WTA. Zámořská mise pro ni začala úspěšnou kvalifikací, ale v hlavní soutěži na ni nenavázala. S Rybakinovou bojovala tři hodiny a tři minuty, uspěla jen v tie-breaku druhé sady v poměru 7:3.
Dnes v Torontu se ještě představí tři české tenistky. Derby sehrají dvě nejlepší podle postavení v žebříčku Karolína Plíšková proti Barboře Krejčíkové a také Petra Kvitová. Tu čeká Američanka Alison Riskeová.
Úvodní zápas má zdárně za sebou americká hvězda Serena Williamsová. Majitelka 23 grandslamových titulů slavila ve druhém duelu po neúspěšném Wimbledonu první vítězství po 14 měsících, poté co zdolala 6:3, 6:4 Španělku Nurii Párrizasovou. V přípravě na US Open může být její další soupeřkou Tereza Martincová, pokud vyřadí olympijskou vítězku Belindu Bencicovou.
Poslední grandslam sezony začne za tři týdny.
Tenisový turnaj žen v Torontu (tvrdý povrch, dotace 2,527.250 dolarů):
Dvouhra - 1. kolo:
Rybakinová (Kaz.) - Bouzková (ČR) 7:5, 6:7 (3:7), 6:1, Halepová (15-Rum.) - Vekičová (Chorv.) 6:0, 6:2, Haddadová Maiaová (Braz.) - Trevisanová (It.) 6:2, 2:6, 6:2.
včera
Na politických akcích mají zasahovat hlavně uniformovaní policisté, řekl Rakušan
Vondrášek dostane do konce týdne výsledky vnitřní kontroly zákroku policistů v Českém Krumlově, při níž z akce odvedli ženu protestující proti Babišovi do neoznačeného auta a odvezli ji na služebnu. Případnou trestní odpovědnost policistů, kteří zase na mítinku v Borovanech klekli na autistického školáka, jenž chtěl odnést Babišovi reproduktor, řeší Generální inspekce bezpečnostních sborů. Kázeňskému řízení už čelí policista, který měl na Babišově shromáždění čepici s logem a heslem hnutí.
V Českém Krumlově i Borovanech zakročili proti Babišovým odpůrcům policisté v civilu. Za neomluvitelné Rakušan považuje, pokud má policista ve službě, byť v civilu, na sobě symbol spojující ho s jakoukoliv politickou stranou či hnutím. Jako ministr vnitra ale nebude vyzývat ke kázeňským trestům policistů. Věří tomu, že policie a její prezident sporné zákroky vyřeší transparentně poté, co obdrží výsledky vnitřního šetření.
Vondrášek uvedl, že v bezodkladných případech nezáleží na tom, zda na podobných veřejných akcích zasahuje policista v uniformě či v civilu, ve všech ostatních situacích ale mají zakročit uniformovaní policisté. S Rakušanem se shodl na tom, že na politických mítincích budou i členové antikonfliktního týmu a dokumentační skupiny. Rakušan řekl, že drtivou většinu politických shromáždění, které často provází vyhrocená atmosféra, policie zvládla. "Není ale možné zavírat oči nad situacemi, které vyvolávají pochybnosti," zdůraznil ministr vnitra.
Rakušan očekává, že vzhledem k blížícím se obecním i prezidentským volbám bude situace na politických akcích dál hodně vyhrocená na obou stranách. Každá politická strana má právo vyjádřit veřejně svůj názor, pokud tím neporušuje zákon. Za extrémně nebezpečné ale označil to, když někteří politici včetně Babiše označují své oponenty za fašisty a nacisty.
Vondrášek se už ráno s veliteli městských a obvodních policejních ředitelství a územních odborů dohodl na tom, že se zhruba 240 velitelů zúčastní školení o zásazích a přítomnosti policie na shromážděních. Jednodenní kurzy začnou tento měsíc.
ANO vyhradí na mítincích místo pro odpůrce
Babiš ve videu na sociálních sítích uvedl, že hnutí ANO nově na politických mítincích pokaždé vyhradí místo pro odpůrce. Odpůrci podle něj začali být vulgárnější a agresivnější. Jde o organizované skupiny, řekl. Uvedl také, že demonstranty často svolávají místní zastupitelé či radní z řad stran vládní koalice. Vyzval předsedy koaličních stran, aby svým voličům poslali vzkaz, aby se na mítincích chovali slušně, nebyli agresivní a nenapadali ostatní účastníky.
Zároveň bývalý premiér poznamenal, že on a jeho tým udělá všechno pro to, aby policistům práci co nejvíce usnadnili. "Nově podle doporučení pana policejního prezidenta pokaždé vyhradíme místo pro odpůrce," oznámil.
Vondrášek se proti tomu ohradil. Řekl, že vyhrazovat odpůrcům předem sektory by bylo protizákonné a protiústavní a že Babišovi nic takového nedoporučil. "Je naprosto nepřípustné a nezákonné stanovovat preventivně jakékoliv sektory nebo vyhrazená místa v rámci shromáždění v jejich počátku," řekl. Policie podle něj může zasáhnout jen v případě, že někteří lidé narušují účel shromáždění natolik, že znemožňují jeho konání, a pak je může oddělit.
Babiš od začátku léta jezdí po Česku za voliči, pořídil si k tomu obytný vůz. Odmítá tvrzení, že jde o kampaň před prezidentskými volbami. Cesty podniká jako předseda hnutí ANO v souvislosti se senátními a komunálními volbami, řekl už dřív. Koncem června Babiš uvedl, že plánuje oznámit rozhodnutí ohledně své případné prezidentské kandidatury nejspíš 4. listopadu.
VIDEO: "Jsou to fašisti a nacisti, jsou to voliči vládní koalice." Babiš zaútočil v Táboře na své odpůrce
Deník Referendum včera
Prague Pride bude po covidu opět s průvodem. Sílí kritika komerčnosti festivalu
Dneškem v hlavním městě začíná dvanáctý ročník tradičního festivalu Prague Pride. Akce si klade za cíl etablovat ve společnosti neheterosexuální, menšinové orientace a identity a upozornit na systematickou diskriminaci a nerovnoprávné postavení, s nímž se stále LGBTQ lidé potýkají.V České republice gayové a lesby oproti západoevropským zemím stále nemohou vstupovat do manželství jako heterosexuální páry, ve sněmovně dokonce leží návrh, který by rovné svazky zakázal v ústavě. Trans lidé potom musí jako v jedné z šesti posledních zemí v Evropské unii pro legální změnu pohlaví podstupovat sterilizace — nepočítáme-li Maďarsko, které změnu pohlaví neumožňuje vůbec. Letos probíhá Prague Pride s podtitulem Heart Matters. „Snažíme se říct, že na všech srdcích záleží. Je to symbol života, sounáležitosti, vzájemné lásky a lidskosti,“ popsal ředitel festivalu Tom Bílý.Akce jako každý rok nabídne během celého týdne zhruba 150 přednášek, workshopů, debat, představení a dalších akcí na podporu osvěty o sexuálních menšinách, do nichž se ústřední téma promítne.Ústředním místem Prague Pridu je i letos Střelecký ostrov v centru Prahy, kde vyrostlo stanové městečko a stage s hudebním programem. Poprvé po třech letech, kdy konání festivalu omezila pandemie, také proběhne pověstný průvod centrem Prahy, kterým akce vyvrcholí v neděli. Procesí projde přes Václavské i Staroměstské náměstí k Vltavě. Festival má i letos záštitu pražského magistrátu v čele s primátorem Zdeňkem Hřibem (Piráti). Město festival podporuje symbolicky, vyvěšením duhové vlajky na magistrátu, i finančně — navzdory kontroverzím a protestům ze strany některých pražských politiků, především zastupitele Jana Wolfa (KDU-ČSL). Ten minulý rok u příležitosti zahájení festivalu označil akci za „trapnou“ a „ponižující lidi jakékoliv sexuální orientace“. Kromě obvyklé konzervativní revolty se však největší české akci na podporu LGBTQ lidí dostává kritiky také ze samotné queer komunity. „Se svým Pride Business Forem, VIP zónami i korporátními sponzory se i letos Prague Pride stává zářným příkladem toho, jak moc mohou ti nejbohatší z querness profitovat,“ vysvětluje publicistka Ela Plíhalová z magazínu Druhá směna.Se stoupající chudobou i změnami klimatu budou však podle Plíhalové antigenderové tendence na vzestupu. „Pokud bude mainstreamové české queer hnutí nadále vymazávat třídu ze svého diskurzu, jen napomůže radikalizaci bílého dělnictva a jeho volání po kriminalizaci ukončení těhotenství,“ dodává.Loni, dílem i na protest proti zrušení tradičního průvodu a vytrácení původního radikálního pojetí queer aktivismu, proběhla alternativní akce Reclaim Pride, za níž stáli aktivisté Kryštof Stupka, Eliška Koldová a Daniel Weiss. Od roku 2019 probíhá alternativní Ostravský prajd, jehož organizátoři se vymezují proti komerčnímu pojetí mainstreamového Prague Pridu a queer aktivismus spojují s antikapitalismem a bojem za práva dalších utlačovaných skupin.
https://denikreferendum.cz/clanek/34249-lidovci-ods-spd-i-ano-chteji-manzelstvi-pro-vsechny-zakazat-vustavehttps://www.facebook.com/jan.wolf.75873/posts/pfbid0VSwW11TSBU5WqobEu8j6HhtTL2x53XsV28kDJzHoEuULd6fVVtRbva4swmVSEEwnlhttps://druhasmena.cz/https://denikreferendum.cz/clanek/32969-reclaim-pride-proc-queer-lidem-nestaci-oslavovathttps://denikreferendum.cz/clanek/34261-svoboda-kviru-hranice-kapitalu včera
Deset let revoluce v Rojavě, Erdoğanově imperiální politice navzdory
Je tomu deset let od doby, kdy Syrské demokratické síly (SDF), aliance kurdských, arabských, asyrských, arménských a turkmenských vojenských jednotek, úspěšně osvobodily města Afrín a Emude a postupovaly oblastí severní Sýrie, obývanou převážně Kurdy. Syrské demokratické síly — kam spadají i známé oddíly YPG a YPJ — postupně získaly pod svou kontrolou až třetinu syrského území podél řeky Eufrat, oblast velkou přibližně jako Slovensko. Vojenské útvary, které se zformovaly pod nejsilnější politickou silou v Rojavě — Sjednocenou demokratickou stranou (PYD), se ukázaly být vojensky nejschopnějšími bojovníky proti Islámskému státu. Podle Ercana Aybogaye, environmentálního inženýra, sociálního aktivisty a spoluautora knihy Revolution in Rojava, ukazuje desetileté rojavské výročí, že revoluce je i ve 21. století možná.„Je sice obtížné ji uskutečnit a dále rozvíjet, ale není to utopie nebo něco, o čem se můžeme dočíst pouze v učebnicích historie. Situace v Rojavě ale také ukázala, jak je důležité na celém procesu usilovně a dlouhodobě pracovat a věnovat roky úsilí tomu, aby se vyvíjela skutečně demokratickým směrem,“ uvedl Ayboga.Demokracie jako permanentní procesKromě úspěšného potlačování agresivního islámského fundamentalismu přispěl úspěch kurdských ozbrojených sil také ke zformování jedinečného kvazistátního útvaru se specifickým socioekonomickým a politickým systémem, který je vystavěn na principech demokratického konfederalismu, radikální demokracie a sekularismu. Ercan Ayboga uvedl, že demokracie se v Rojavě neomezuje jen na volby, ale „je to permanentní proces, kdy se organizujete na bázi různých komunit v ulicích, sousedstvích, družstvech a podobně. Nikdo v tomto procesu není vyloučen, zvláštní důraz je kladen na participaci žen a na spolurozhodování i o ekonomických otázkách.“ Hospodářství Rojavy spoléhá na smíšenou formu hospodářství, od veřejně vlastněné ekonomiky — například v odvětví kritické infrastruktury — přes družstevní až po soukromé podnikání. Koncepce vychází z teorií Abdullaha Öcalana, zakladatele Kurdské strany práce, kterého Turecko od roku 1999 vězní na ostrůvku Imrali nedaleko Istanbulu. Öcalan, který v době studené války vycházel primárně z marxismu-leninismu a myšlenky vytvoření kurdského centralizovaného národního státu, později v tureckém vězení svou původní politickou vizi zavrhl a inspiroval se levicově libertariánskou filosofií amerického myslitele Murraye Bookchina.V praxi je rojavský politický systém založený na autonomních místních a regionálních radách, které fungují na principech participativní demokracie. Na pomyslném vrcholu hierarchie stojí přímo volená Lidová rada Západního Kurdistánu (MGRK), již tvoří delegáti volení v nižších radách. Systém zároveň počítá s politickými stranami. „Strany jsou součástí rozhodovacího procesu v radách — například na úrovni čtvrtí, okresů a regionů. Zároveň ale žádná strana nemá v radách většinu, nejsou to masové strany a nikdy nejsou v rozhodovacím procesu dominantní,“ uvedl Ercan Ayboga.Kdyby Arabové Rojavě nevěřili, nemohla by existovatAyboga hodnotí revoluci v Rojavě obecně jako úspěšný proces, „ale ne tak, jak bychom si přáli. Naším cílem bylo rozvíjet radikálně demokratickou cestu pro celé území válkou decimované Sýrie — to se nepodařilo. Vývoj v Rojavě ale zároveň ukázal, že je možná rozsáhlá spolupráce mezi Kurdy, Araby a Asyřany. Arabů je v Rojavě opravdu mnoho, kdyby Arabové projektu nevěřili, zhroutil by se úplně,“ dodal Ayboga k participaci Arabů na místním politickém systému. Na otázku, zda všechny etnické a náboženské menšiny přijaly demokratický konfederalismus za svůj a nikoli jen za projekt kurdský, Ayboga říká, že „majorita ano, ačkoli samozřejmě ne všichni — a to včetně některých Kurdů.“Výzvou, které rojavská samospráva čelí, je také tendence ke vzniku oligarchických struktur nezávisle na idejích organizace, již sociolog Robert Michels už počátkem 20. století nazval železným zákonem oligarchie. Ayboga toto riziko vnímá: „Každý revoluční proces má tendence, rizika a hrozby oligarchizace. Některé skupiny lidí se stanou jakousi elitou a demokratické aspekty se postupně osekávají. Samozřejmě, že v Rojavě máme také tyto tendence, ale struktury autonomních samospráv jsou dost silné na to, aby tyto tendence nakonec potlačily.“Spoluautor knihy Revolution in Rojava ještě dodává: „Důležité je, že vždycky probíhá diskuse a neexistuje nikdo, kdo by určoval, že není možné něco kritizovat. Vše je možné podrobit kritice. Dokonce, i když je válka, stále probíhá diskuze. Takže čas od času se nějaká takové tendence objeví — ať už v nějaké politické straně, nebo organizaci. Vždy se však tyto negativní jevy pojmenovaly a následně se potlačily. Taková je alespoň moje zkušenost.“Od kurdského nacionalismu k postmodernímu státu na Blízkém východěSystém demokratického konfederalismu představitelé Rojavy od počátku prezentovali jako alternativu k národnímu státu, který je pro postkoloniální oblasti problematický, protože jejich hranice byly zpravidla nakresleny podle výsledků velmocenských her mezi bývalými imperiálními mocnostmi. Právě postkoloniální geometrie dopadla v oblasti Blízkého východu nejcitelněji na kurdské obyvatelstvo. Populace Kurdů, kteří jsou označováni za největší národ bez vlastního státu, čítá podle některých zdrojů téměř 46 milionů lidí. V Sýrii přitom žije pouze mezi 3 až 3,6 miliony Kurdů. Zdaleka nejvíce jich obývá oblast jihovýchodního Turecka — mezi 15 až 20 miliony. V Turecku jsou Kurdové již několik dekád vystaveni represi, která zesílila zejména poté, co v čele státu stanul současný prezident Erdoğan. Turecko se zaklíná údajným extremismem Kurdské strany práce (PKK). Represivními složkami obecně přijímaný precedens spolupráce s „extremistickou a teroristickou organizací“ pak slouží jako obhajoba politické likvidace příslušníků demokraticky zvolených samospráv nebo poslanců za třetí nejsilnější stranu v tureckém parlamentu — Lidově demokratickou stranu (HDP). Z podpory terorismu jsou obviněni stovky bývalých i současných členů, funkcionářů a zákonodárců HDP, a to včetně bývalého předsedy strany a prezidentského kandidáta Selahattina Demirtaşe. Úřady rovněž usilují o zakázání činnosti samotné strany. Od místních voleb v roce 2019 úřady zbavily výkonných funkcí téměř všechny samosprávy na pětašedesáti radnicích, které HDP získala ve volbách. Turecká vláda pak do čela těchto orgánů dosadila své zástupce. Nejvyšší míru autonomie mají Kurdové v autonomní oblasti v severovýchodním Iráku, kde disponují stojedenáctičlenným parlamentem. V Rojavě je několik menších politických stran, které jsou napojeny irácké kurdské strany. Podle Ercana Aybogy však administrativa a politické elity této samosprávy nevnímají projekt v Rojavě pozitivně a řada politických aktérů má zájem na jeho neúspěchu.„Nelíbí se jim spolupráce s Araby a zároveň se bojí zhoršení vztahů s Tureckem. Zejména Kurdská demokratická strana Iráku (KDP) se snaží různě ovlivňovat některé lidi v Rojavě a skrze byznys a korupci si je naklonit na svou stranu,“ uvedl Ayboga. Velká část kurdských politických elit v Iráku tak revoluci v Rojavě chápe jako konkurenční projekt vůči jejich centralizovanému, národnostně definovanému útvaru.Druhá nejpočetnější populace Kurdů žije v Íránu — deset až dvanáct milionů lidí. Rovněž v Íránu je dlouhodobě jejich soužití s centrální vládou komplikované a eskalovalo v několik konfliktů mezi íránskými vojsky a skupinou Strana svobody Kurdistánu (PJAK). Početná kurdská diaspora žije také v Evropě, zejména v Německu. Trnem v Erdoğanově okuVětší nebezpečí, než byla několikaletá existence Islámského státu a jakým je doposud vliv fundamentalistického ultrakonzervativního islámu v oblasti Levanty, představuje pro existenci rojavské Autonomní správy severní a východní Sýrie agresivní turecká politika. Erdoğan, v současnosti poháněný strachem z klesajících voličských preferencí, ekonomické recese a možné ztráty prezidentského křesla, se do agresivních územních vpádů pouštěl navzdory členství v NATO. Syrské demokratické síly (SDF) přitom hrály ústřední roli při pomoci Spojeným státům v boji proti Islámskému státu a jsou ze strany USA finančně i vojensky podporovány — ačkoli exprezident Donald Trump byl v určitých momentech ochoten Rojavu hodit přes palubu, když si to Turecko přálo. Erdoğan nyní využil ruské invaze na Ukrajinu pro zesílení agrese vůči obyvatelům Rojavy. Příhraniční oblasti turecká armáda dlouhodobě ostřeluje a pod bombami umírají civilisté včetně dětí. Například 30. července bylo podle místních zdrojů při ostřelování z Tureckem okupované, takzvané „bezpečnostní zóny“ zraněno nejméně sedm civilistů. Běžně také Turecko útočí z okupovaných území drony.Rojava už vyhlásila kvůli útokům výjimečný stav a rojavské úřady se stále intenzivněji připravují na regulérní tureckou vojenskou invazi, která naposledy proběhla v říjnu 2019. Revoluce v Rojavě představuje demokratickou naději v regionu sužovaném geopolitickým cynismem a regionálními národními i náboženskými konflikty. Demokratický projekt v Rojavě není pouhým „vývozem“ univerzalistických demokratických hodnot západního světa, ale projektem, který vznikl a rozvíjí se přímo v oblasti Kurdistánu. Bohužel i deset let od svého založení na troskách Islámského státu zůstává území a obyvatelstvo Rojavy uvězněno na geopolitické šachovnici.
https://www.opendemocracy.net/en/author/ercan-ayboga/http://www.plutobooks.com/9781783719884/revolution-in-rojava/https://www.freeocalan.org/wp-content/uploads/2012/09/Ocalan-Democratic-Confederalism.pdfhttps://thekurdishproject.org/history-and-culture/famous-kurds-old/abdullah-ocalan/https://theanarchistlibrary.org/category/author/murray-bookchinhttps://www.institutkurde.org/en/info/the-kurdish-population-1232551004https://balkaninsight.com/2022/07/04/turkey-detains-four-for-terrorist-propaganda-at-pro-kurdish-congress/https://www.reuters.com/world/middle-east/turkish-prosecutor-refiles-case-close-pro-kurdish-party-anadolu-2021-06-08/https://www.institutkurde.org/en/info/the-kurdish-population-1232551004https://www.theatlantic.com/ideas/archive/2019/10/trump-betrayed-kurds-whos-next/600004/https://twitter.com/RojavaIC/status/1525785854299582464https://twitter.com/RojavaIC/status/1553363099247431682https://syria.liveuamap.com/en/2022/29-july-targeting-a-sdf-headquarters-in-the-sarrin-area-byhttps://www.rudaw.net/english/middleeast/syria/060720221https://anfenglish.com/rojava-syria/sdf-is-prepared-to-repel-the-attacks-and-defend-the-region-61223 včera
Soucit s Německem
Jistě není nic příjemného zjistit u ranní kávy, že obchodní model vaší země selhal. Člověk si nerad přiznává, že ho političtí představitelé po desetiletí vodili za nos, když ho ujišťovali, že jeho těžce vydobytá životní úroveň není nijak ohrožena. Opravdu není nic příjemného uvědomit si, že vaše nejbližší budoucnost teď závisí na blahosklonnosti cizinců, rozhodnutých vás zničit.Stejně tak není snadné uznat, že Evropská unie, v níž jste měli plnou důvěru, se podílela na soustavném maskování ekonomické situace a že vaši unijní partneři, na které se teď obracíte s prosbou o pomoc, na vás hledí jako na darebáka, který měl už dávno dostat na frak.Není nijak snadné se vypořádat s tím, že domácí i zahraničně-ekonomické elity hledají stále nové způsoby, jak zajistit, aby vaše země zůstala v jejich područí. A nic příjemného není ani očekávání bolestivých změn, které pro vás do budoucna nepřinesou nic pozitivního.Řekové tyto pocity dobře znají. Zakusili jsme je počátkem roku 2010. Dnes musí záplavě blahosklonnosti, antipatií, a dokonce i posměchu čelit Němci. I když se to může zdát paradoxní, nikdo z Evropanů není schopen lépe než právě Řekové pochopit, že si Němci zaslouží lepší zacházení: jejich současná svízelná situace je důsledkem našeho kolektivního, evropského selhání. Škodolibost nepomůže nikomu — a nejméně ze všech dlouho strádajícím lidem z Řecka, jižní Itálie, Španělska a Portugalska (označovaných dříve zkratkou PIGS, podle počátečních písmen názvů zemí v angličtině; zkratka evokuje slovo „prasata“).Konec německého modeluNěmecký hospodářský model se dlouho opíral o stlačování mezd a levný ruský plyn; vynikal středně vyspělým strojírenstvím — zejména výrobou aut se spalovacími motory. Důsledkem byly během čtyř poválečných období obří obchodní přebytky. Nejprve to bylo pod patronátem USA za brettonwoodského systému, který zajišťoval pevné směnné kurzy a přístup na trhy v Evropě, Asii a Amerikách. Po zhroucení brettonwoodského systému se pro německý export jako velice lukrativní ukázal jednotný evropský trh.Následně vlilo německému modelu novou krev do žil zavedení eura — financování formou odložených půjček otevřelo brány německému zboží a kapitálu na evropskou periferii. A naposled, když krize eura utlumila poptávku po německém zboží v jižní Evropě, zachránil ho čínský hlad po meziproduktech a konečných výrobcích německého zpracovatelského průmyslu.Němci se teď pomalu vyrovnávají se zánikem svého ekonomického modelu a začínají odhalovat velikou lež, kterou jim jejich elity po tři desetiletí opakovaly. Fiskální přebytky totiž nebyly důsledkem prozíravosti, ale spíš kolosálním selháním — během let mimořádně nízkých úrokových sazeb se neinvestovalo do čisté energetiky, kritické infrastruktury ani dvou zásadních technologií budoucnosti: baterií a umělé inteligence. Závislost Německa na ruském plynu a čínské poptávce nebyla nikdy dlouhodobě udržitelná. Nejde o chyby, které by bylo ve stávajícím modelu možné odstranit: změnit se musí celý systém.Jako nepravdivé se ukazuje také tvrzení, že německý model byl slučitelný s evropskou měnovou unií. I bez existence fiskální a politické unie by Evropská unie stejně zatížila vlády, banky a podniky středomořských zemí nesplatitelnými dluhy. To by nakonec donutilo Evropskou centrální banku vybrat si, zda nechá padnout euro, nebo se bude snažit o trvalé maskování bankrotu. Němci si to dnes uvědomují, když vidí, jak je Evropská centrální banka ochromená. Pokud ECB výrazně zvýší úrokové sazby, způsobí bankrot Itálie a dalších zemí, ale pokud je nezvýší, povede to k pádivé inflaci.Úlohou Evropské centrální banky nikdy nebyla záchrana eura spočívajícího na velmi chatrných základech. Němci teď ale aspoň vidí, že jim jejich politici lhali, když tvrdili, že jejich hospodářský model dokáže ekonomickou krizi po roce 2008 přežít, budou-li ostatní země eurozóny dostatečně šetřit. Uvědomují si rovněž, že fóbie jejich politických lídrů ze stimulace ekonomiky vedla k vytvoření socialismu, ale jen pro někoho: pro jihoevropské oligarchy, francouzsko-německé bankéře a všemožné manažerské zombie cirkulující mezi korporacemi.Výhoda německé suverenity a potřeba evropské demokratické federaceV minulosti jsem patřil mezi ty, kdo kritizovali představu, že by všechny země eurozóny měly začít napodobovat Německo. Namítali jsme, že německý model funguje právě proto, že jej nikdo další nepřijal za svůj. Dnes — s koncem levného plynu a s novou studenou válkou Ameriky s Čínou — je německý model kaput i ve vlastním Německu.Německý export zřejmě znovu nabere dech — přispěje k tomu nízká hodnota eura. Volkswagen nejspíš prodá mnohem víc elektromobilů, jakmile se obnoví dodavatelské řetězce. Agrochemický koncern BASF se vzpamatuje, až se podaří zajistit nové dodávky energií. Co se však už nevrátí, je německý hospodářský model: značná část příjmů Volkswagenu poputuje do Číny, odkud pocházejí bateriové technologie, a velká část hodnoty se z chemického průmyslu přesune do odvětví souvisejících s umělou inteligencí.Někteří němečtí přátelé upínají svoji naději ke klesajícímu euru, jež, jak doufají, znovu oživí německý model. To se nestane. Země s nízkými úsporami a strukturálním obchodním deficitem, jako je Řecko nebo Ghana, z devalvace skutečně těží; země s vysokými úsporami a strukturálním obchodním přebytkem však nikoli — neprospívá jim, vede pouze k tomu, že chudnoucí domácí spotřebitelé dotují bohatší vývozce, což je přesný opak toho, co by německá sociální ekonomika potřebovala.Můj vzkaz německým přátelům je prostý: hlavu vzhůru. Přeskočte očekávatelné fáze popírání, hněvu, smlouvání a deprese a začněte hned pracovat na novém ekonomickém modelu. Na rozdíl od Řeků máte stále ještě dostatečnou suverenitu, abyste tak mohli učinit bez svolení věřitelů.Nejprve ale musíte vyřešit zásadní politické dilema: chcete, aby si Německo zachovalo politickou a fiskální suverenitu? Pokud ano, váš nový model nebude v současné eurozóně fungovat.Pokud se nechcete vrátit k německé marce, potřebujete model ukotvený v rámci skutečně demokratické evropské federace. Cokoli jiného bude pokračováním velké lži, s níž se nyní tak bolestivě vyrovnáváte.Z anglického originálu Sympathy For Germany publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil DAVID DADUČ a DR.
https://www.cfr.org/timeline/greeces-debt-crisis-timelinehttps://www.ft.com/content/70b31cd7-9074-4caa-a6c3-c61349e8dfd7https://www.alamy.com/pigs-portugal-italy-greece-and-spain-negative-labeling-of-the-eu-southerrn-countries-and-states-because-of-their-economy-and-financial-debt-image388329968.htmlhttps://dollarsandsense.org/archives/2015/0915miller.htmlhttps://www.theguardian.com/world/2022/jun/02/germany-dependence-russian-energy-gas-oil-nord-streamhttps://www.businessdevelopmentgermany.com/industrie/the-german-mechanical-engineering-industry-an-overview/https://www.brookings.edu/blog/ben-bernanke/2015/04/03/germanys-trade-surplus-is-a-problem/https://en.wikipedia.org/wiki/EU_Med_Grouphttps://www.robert-schuman.eu/en/european-issues/0237-the-german-economic-model-a-strategy-for-europehttps://www.dw.com/en/opinion-germany-needs-a-new-business-model/a-61383339https://www.cnbc.com/2022/07/05/germanys-much-vaunted-trade-surplus-disappears-as-import-prices-surge.htmlhttps://www.dw.com/en/euro-falls-to-20-year-low-against-the-dollar/a-62366763https://www.reuters.com/article/us-guoxan-m-a-volkswagen-exclusive-idUSKBN1ZG0EKhttps://www.project-syndicate.orghttps://www.project-syndicate.org/commentary/germany-needs-new-economic-model-by-yanis-varoufakis-2022-07 včera
Pane ministře, pomoct potřebují pekaři, ne agrobaroni
Je to takový český zvyk, že ministr zemědělství ohlásí na začátku svého mandátu razantní změny ve fungování systému dotací, aby po pár měsících vše opět potichoučku usnulo. Právě teď, kdy krize tvrdě dopadá na každého z nás, státní pokladna je vymetená a vyhlídky do budoucna nejsou ani trochu růžové, by tento krok byl ale obzvlášť třeba. Jenže k dostatečně razantnímu kroku chybí politická odvaha bez ohledu na kupu důkazů, že systém českých národních dotací pomáhá jen malé skupince vyvolených. A rozhodně ne většině českých zemědělců, a už vůbec ne spotřebitelům. Navíc bychom z mediálních výstupů posledních týdnů a měsíců mohli snadno nabýt dojmu, že tou nejpostiženější skupinou ze všech jsou zemědělci. Naříkají, jak jim zdražily pohonné hmoty a hnojiva a jak své zvýšené náklady nemohou promítnout do ceny způsobem, jaký by si představovali. Brání jim v tom prý zlé obchodní řetězce, které nechtějí sahat do svých marží. A ani nechtějí zvýšené náklady plně promítnout do koncových cen pro spotřebitele. Když jsou na tom zemědělci tak špatně, jak je tedy možné, že loni dosáhli třetího nejvyššího zisku v historii České republiky a zároveň brali historicky nejvyšší objem dotací? Zisky zemědělců podle Českého statistického úřadu za poslední dva roky přesáhly čtyřicet miliard korun. To tedy zrovna na nějakou krizi nevypadá, zejména při neustálém navyšování dotací, které polykají především velké agropodniky. A situace našich nenasytných agrobaronů je ještě jasnější z dalších dat Českého statistického úřadu, tentokrát o ziskovosti jednotlivých odvětví. Ty tolik obviňované velké obchodní řetězce i české potravinářské firmy mají průměrnou ziskovost mezi čtyřmi a pěti procenty. A zemědělci? Podle statistického úřadu 13,8 procenta. Tolik tedy k tomu, jak naši velkozemědělci v médiích pláčou a snaží se vydupat si další dotace. Skutečný problém je ale někde jinde než v debatě o tom, jak se komu zdražují vstupy nebo jakou má kdo ziskovost. Vezměte si třeba takové pekaře. Chleba a pečivo kupuje každý z nás. Jistě, pekaře drtí rekordní ceny plynu, protože bez plynové pece prostě chleba nebude a šetřit — pokud nechceme péct méně — moc není kde. Stejně tak ale na pekaře tvrdě doléhá i růst ceny mouky, která tvoří významnou část jejich nákladů. Podle údajů Českého statistického úřadu letos v červnu stouply ceny zemědělských výrobců meziročně o 42,5 %, u rostlinné výroby pak dokonce o téměř 60 %. A obiloviny byly v červnu dražší dokonce o 68,5 %. Nejde přitom jen o pšenici, na pocitu paniky mezi lidmi se chtějí přiživit i další. Pekařům tak skokově zdražují třeba i o desítky procent i jiné suroviny, bez nichž se neobejdou. Třeba cukr. Není proto divu, že za takových podmínek můžeme čekat vlnu krachů nejen malých, ale i středních pekáren. Některé už to dokonce vzdaly a zavřely. Jak pšenice, tak i cukrová řepa, ze kterých jsou „dnešní“ mouka a cukr vyrobeny, přitom byly vypěstovány už loni. To znamená s mnohem nižšími náklady, do kterých se ty dnešní zvýšené nemohly reálně promítnout. Jak si tedy vysvětlit raketový růst jejich cen? Vysvětlení, které se logicky nabízí je, že někdo prostě chce zneužít všeobecného zdražování a namastit si kapsu na cizí účet. Ten účet pak nezaplatí pouze pekaři a další potravináři nebo obchodní řetězce, ale každý z nás. U mnoha potravin se daří držet ceny v obchodech alespoň trochu dole. Ilustruje to jednoduchý rozdíl: ceny zemědělských výrobců v červnu meziročně vzrostly o 42,5 %, konečné ceny potravin na pultech „jen“ o 18 %. To díky tomu, že existuje zahraniční konkurence a nenažranost českých agrobaronů můžeme omezovat tím, že dovezeme stejně — a někdy i více — kvalitní potraviny ze zahraničí za nižší cenu, než chtějí čeští velkozemědělci. Jenže chleba nebo pečivo bohužel dovážet nelze. A tak chybí ten nejefektivnější nástroj na zneužívání současné situace českými agrobarony: konkurence. Bohužel zatím pořádně nefunguje ani stát, který by měl v takto hluboké krizi pomáhat. Dobře znám stav veřejných financí a vím, že nemáme na rozhazování. Ale některé obory cílenou pomoc jednoznačně potřebují, třeba právě zmínění pekaři. A nebyly by na to potřeba ani žádné nové miliardy, stačilo by jen přesměrovat část národních zemědělských dotací od velmi slušně ziskových agrobaronů. Možná by pak letos na konci roku nevydělali 21 miliard jako loni, ale třeba jen šestnáct. Ale občané téhle země by okamžitě měli levnější chleba a pečivo, inflace by klesla a pekaři by nekrachovali. Stačí jediné — najít konečně odvahu vzepřít se agrobaronům, kteří si myslí, že je tahle země jejich.
2 dny
Kosovo jako druhá Ukrajina? Ale kdeže, jen silácká gesta pro domácí obecenstvo
V posledních dnech stránky dokonce i českých novin zaplnily zprávy o rostoucím napětí mezi Kosovem a Srbskem. Kosovo obývané převážně etnickými Albánci bylo v časech Titovy Jugoslávie autonomní oblastí Srbska, v níž ale prakticky o všem rozhodovali menšinoví Srbové. Právě etnický konflikt zde stál na počátku dezintegrace Jugoslávie, když Miloševićovo vedení federace tvrdě zasáhlo proti albánským protestům, ale i na jejím konci, když se proti probíhajícím etnickým čistkám NATO rozhodlo zakročit a vojenskou silou donutilo tehdy již notně okleštěnou — bez čtyř ze šesti původních federativních republik — Jugoslávii ke kapitulaci.Je tedy zčásti pochopitelné, že když napětí v Kosovu začalo opět houstnout, a plnit titulky zpráv, někteří novináři šermující s všemožnými mediálními zkratkami si velmi rychle dosadili za Kosovo Ukrajinu a za Srbsko Rusko. Ostatně k jednoduchým srovnáním svádí i to, že Kosovo má na vlajce také žlutou a modrou, zatímco Srbsko červeno-modro-bílou trikoloru. Ukrajinská politická reprezentace přišla se svou troškou do mlýna, když přislíbila Kosovu vojenskou pomoc, bude-li napadeno.Co se vlastně stalo? Klíčové slovo zní „reciprocita“. Srbská vláda už nějakou dobu požaduje od občanů mezinárodně částečně uznaného Kosova, aby při vstupu do země používali certifikáty, které jim srbská vláda vydá oproti kosovským občanským průkazům, případně vozidlům s kosovskými poznávacími značkami. Kosovská vláda se tímto postupem cítí být dlouhodobě dotčena a rozhodla se, že bude po srbských občanech požadovat od 1. srpna to samé. Odtud „reciprocita“, tedy opatření totožného charakteru. Jenže je tu háček...Na území Kosova žije skupina lidí, která má i srbské doklady. Jedná se o kosovské Srby, kteří vládu v Prištině neuznávají. Tito Srbové žádné kosovské doklady nemají nebo nikdy neměli. Skutečnost, že by se opatření mělo týkat i jich, kosovskosrbské představitele popudilo. Následujících pár dní vyplnily plamenné proslovy, eskalace ve vyjádřeních z obou stran. Až se nakonec v kosovské Mitrovici rozezvučely sirény. Místní se vydali na přechody Jarinje a Brnjak na barikády.A novináři hned začali hledat ukrajinsko-ruské paralely. NATO vydalo reakci. USA a Rusko sepsaly prohlášení. Vojáci začali předvádět svou připravenost. Vytvářela se atmosféra, v níž se všichni dívají na zprávy a experti mluví o sudu se střelným prachem. Je tu tedy podobnost se situací na Ukrajině? Vůbec. Ve skutečnosti se nejedná o víc, než o typickou „bouři ve sklenici vody“. Na Balkáně je jednou ze základních tradic národnostně založené politiky konstrukce obrazu nepřítele: takového, který je vždy fyzicky blízko a přitom kulturně — jazykově, nábožensky — vzdálený. Vnímání celého problému národnostní optikou je sice lákavé, nicméně Kosovo je už delší dobu vcelku stabilní. Důvod pro roztržku tak je potřeba hledat jinde. Spočívá v zájmech obou politických reprezentací. Populisté, nikoli válečníciVládnoucí politická strana v Kosovu nese název Vetëvendosje! — česky „Sebeurčení!“. (V názvu je skutečně i ten vykřičník). Sebeurčení! dlouhodobě požaduje konec přítomnosti mezinárodních sil v Kosovu. Jedním z volebních sloganů strany bylo „Jo negociata“ (Nevyjednávat), míněno ve smyslu vyjednávání o budoucím statutu Kosova. Lze je tedy označit za zastánce tvrdé linie. Již v minulosti buď blokovali, nebo zatížili clem dovoz zboží ze Srbska na území Kosova, přestože jsou obě země členem CEFTA — evropské smlouvy o volném obchodu. Také blokují realizaci smlouvy o narovnání vztahů s místní srbskou komunitou, kterou dojednala Evropská unie. Taková reprezentace nemá zájem pokoušet se tlumit napětí. Naopak se zcela přirozeně pokouší každý konflikt verbálně vyeskalovat, neboť potřebuje potvrdit, že střet mezi Srby a Albánci v Kosovu je nevyhnutelnou realitou.Naproti tomu vládnoucí politická strana v Srbsku je řízena Aleksandrem Vučićem, v současné době prezidentem země. Člověkem, který řídí Srbsko z ekonomického hlediska úspěšně — v zemi se uskutečňuje ohromné množství infrastrukturních projektů, zlepšuje se pomalu životní úroveň. Nicméně Vučić je současně brilantní populista. Politik ze stejného rodu autoritářských vůdců jako Babiš nebo Orbán. Volby vyhrává se šedesáti procenty hlasů. Samozřejmě mu pomáhá, že srbská opozice je slabá a fragmentovaná. Média má Vučić z velké většiny pod svojí kontrolou — a ty pak o něm píší v superlativech, někdy ho i před konkurenčními deníky brání. Vučićovi tak stačí striktně dělat to, co politici jeho typu dělají — zjišťuje si náladu ve společnosti a dělá to, co většina chce. A protože by většina obyvatel Srbska vnímala uznání nezávislosti Kosova jako těžkou ránu, volí rázný postup. V srbské národní mytologii má Kosovo, jako dějiště slovutné středověké bitvy, stále až posvátný status. Sedmdesát procent Srbů by se i vzdalo členství v Evropské unii, pokud by uznání Kosova mělo být podmínkou vstupu.Populista u moci se v takovém prostředí přirozeně snaží jakýkoliv konflikt vystupňovat. Neboť i on potřebuje potvrdit, že střet mezi Srby a Albánci v Kosovu je nevyhnutelnou realitou. Jako při každé eskalaci konfliktu, jde o hru s ohněm. Od slov může přijít k činům a těžko se pak hledá cesta zpět. Hlavní slovo tu má stále AmerikaPro politické manévry balkánských populistů ale velmi brzy přestaly mít pochopení velmoci, které mají v regionu stále velké slovo — Spojené státy či obecněji NATO. Jako okamžitá reakce se uskutečnilo setkání amerického velvyslance s kosovskou prezidentkou a premiérem. Následně KFOR — zastoupení mírové operace NATO v Kosovu vydalo prohlášení, že je v případě nutnosti připraveno vojensky zasáhnout. To zaúčinkovalo jako studená sprcha a kosovská vláda svoji politiku odvolala — oficiálně prozatím na třicet dní. Barikády se rozebraly a přechody otevřely. Klid potrvá do doby, než nastane nějaká další „kampaň“ s cílem dokázat důležitost jedné nebo druhé politické reprezentace. Pár už jich tu v minulosti bylo — vlak s nápisem „Kosovo je Srbsko“, prohlášení o obsazení Niše Kosovem v případě jakéhokoliv srbského útoku a podobně. Skutečností nicméně zůstává, že mezinárodní jednotky v Kosovu zůstávají a ani jedna z obou stran si konflikt nepřeje, či přesněji řečeno nemůže si jej dovolit. A tak nás i nadále nejspíše čekají jen menší krize, silácká slova a tiskové konference.
https://www.bloomberg.com/opinion/articles/2022-08-04/could-kosovo-and-serbia-get-into-a-mini-version-of-the-ukraine-warhttps://www.telegraf.rs/vesti/politika/3531537-reciprocitet-pristine-u-primeni-licnih-karata-sa-beogradom-pocinje-od-1-avgustahttps://www.aa.com.tr/ba/balkan/kosovo-sve-spremno-za-po%C4%8Detak-registracije-vozila-sa-ilegalnih-srpskih-na-rks-tablice/2648754https://www.e15.cz/zahranicni/napeti-v-kosovu-srbove-se-nesmirili-s-narizenou-vymenou-poznavacich-znacek-1392060 https://www.rts.rs/page/stories/ci/story/1/politika/4905939/barikada-rudare-sirene-kosovska-mitrovica.html https://rs.n1info.com/vesti/a605079-roba-iz-srbije-ne-moze-na-kosovo/ https://balkans.aljazeera.net/news/balkan/2019/2/22/carina-kosova-za-tri-mjeseca-120-miliona-manje-uvoza-iz-srbije-i-bih https://www.euractiv.com/section/politics/short_news/lajcak-escobar-belgrade-and-pristina-mut-implement-agreements/https://www.dw.com/hr/aleksandar-vu%C4%8Di%C4%87-i-njegov-sns-pobjednici-izbora-u-srbiji/a-61348421https://www.euronews.com/my-europe/2022/05/13/in-serbia-independent-journalists-branded-spies-traitors-and-bulgarianshttps://rs.n1info.com/vesti/a235199-radulovic-vucic-kontrolise-sve-medije-i-utice-na-glasace/https://objektiv.rs/vest/1213820/hladan-tus-za-tajkunske-medije-od-naroda-najvise-volimo-vucica-video/https://europeanwesternbalkans.rs/istrazivanje-cddri-gradjani-ne-bi-prihvatili-nezavisnost-kosova-kao-uslov-za-clanstvo-u-eu/https://euronews.al/en/kosovo/2022/08/01/we-are-ready-to-intervene-kfor-reacts-to-tensions-in-the-north/https://www.e15.cz/zahranicni/specialni-vlak-z-belehradu-do-kosova-nedojel-budeme-branit-kazdy-kousek-uzemi-varuje-srbsko-1327711https://indeksonline.net/vuciq-pergjigjet-zoti-i-kosoves-kadri-veseli-ne-nish-mund-te-vije-vetem-si-turist/ 2 dny
Že má Dillí šest případů znásilnění denně? Proč kvůli tomu pykám já?
„Promiňte, ale tady byste neměla sedět, jinak na vás budou muži divně zírat,“ upozorňuje mě kolemjdoucí dívka, zatímco kouřím svou vytouženou cigaretu na ušmudlaných schodech na rohu ulice, které jsem po půlhodinovém trmácením shledala prvním relativně vhodným místem k zastavení. Naoko chápavě pokývnu hlavou, ale kouřím dál. To jejich pohledy, nikoliv moje přítomnost, jsou špatně.Žádné město, v němž jsem se kdy pohybovala, nebylo vůči mé zálibě v procházkách, ředěných zastávkami na cigaretu a zapsaní pár řádků do deníčku, tak moc nepřátelské jako indické Dillí. Pakliže se podél silnice line pruh, jenž má mít teoreticky funkci chodníku, zpravidla jeho průchodnosti brání vyviklané dlaždice a nánosy odpadků zezdola a rozbujelé příliš nízko rostoucí větve stromů seshora. Lavička znamená zázrak.Veřejného prostoru je v indických městech hrubý nedostatek: třeba v Bombaji ho připadá pouze 1,3 metru čtverečního na obyvatele, tedy dvacetkrát méně než v Londýně. Za svrchované pány indických ulic platí motorová vozidla — kromě aut i tuktuky a motorky. Na semafory se tu nedbá. Než přejdu silnici, dodnes občas raději vyčkávám na jejím okraji, dokud se nezjeví náhodný souputník, který všem těm uhoukaným monstrům na kolech nebojácně zkříží cestu spolu se mnou. Každé dva dny v indických městech auta zabijí tři chodce.Jediným místem, v němž se s bezúčelným lelkováním veřejnosti počítá, jsou pečlivě udržované, zpěvem barevných ptáků prosycené parky. Ty jsou však bez ustání pod dozorem zraku veřejných činitelů, vstup do některých z nich je zpoplatněn a nejpozději s úderem osmé večerní zavírají. To aby se do nich náhodou neopovážili proplížit ti, kdo jsou na nepřátelském veřejném prostoru existenčně závislí — „obyvatelé chodníku”, jak se jim zde říká.Chodník pracovištěm, koupelnou i holičským salonemRozcuchané ženy houpají v náručí svá nahá miminka za lomození motorů aut na betonových pruzích pod silničními mosty. Na chodnících, pruzích trávy, zkrátka všude, kde se dá, bivakují celé rodiny. Některé lze ráno spatřit, jak vstávají, pročísnou si vlasy hřebínkem a jdou do práce, či jak se večer po šichtě umývají vodou z kovových kýblů přímo na chodnících. Podle výzkumu organizace IRCDUC v Indii tvoří většinu lidí bez domova námezdní pracovníci, kteří vydělávají méně než tři sta rupií, tedy devadesát korun, denně.Na veřejném prostoru existenčně závisí i mnoho z těch, kteří žijí alespoň v přístřešku ve slumu, ba dokonce v bytě. Všichni ti pouliční prodavači kokosových ořechů, žvýkacího tabáku a džusu z cukrové třtiny, všichni ti, kdo na rozviklaných chodnících den co den otevírají svůj holičský salon.Z jejich levné práce těží především příslušníci privilegovaných deseti procent indické společnosti. Ti vydělávají víc než pětadvacet tisíc rupií, tedy asi osm tisíc korun, měsíčně. Před všudypřítomnou chudobou svých služebníků se ukrývají do kaváren, kde má jedno smoothie cenu minimální denní mzdy, a do ploty obehnaných uzavřených rezidencí.„Potřebuji mít čistý dům, ale nechci tě vidět — takhle by se dal shrnout přístup střední třídy k manuálním pracovníkům. I to je jeden z důvodů, proč privilegovaní příslušníci společnosti využívají veřejný prostor převážně pouze k přesunu z bodu A do bodu B. A nikoliv k trávení volného času,“ shrnuje akademička Madhurima Madžumderová, která se v minulosti podílela na výzkumném projektu Města a sexualita.„Když už se v Indii mluví o rozvoji veřejného prostoru, zpravidla se tím myslí omezení veřejného prostoru. I vstupenka za dvacet rupií zabrání vstupu manuálních pracovníků a učiní z parku prostor výhradně střední třídy. Takzvaný rozvoj veřejného prostoru tak v Indii vede paradoxně ke gentrifikaci,“ upřesňuje.Typická indická manželkaJak na ulici, tak v uzavřených komunitách, napříč kastami, třídami, náboženstvími, regiony, městy i vesnicemi nicméně platí, že drtivou většinu pracujících tvoří muži. Pouhých dvacet procent indických žen starších patnácti let pracuje či práci aktivně hledá — a to i po započítání neformálního sektoru, v jehož rámci si svépomocí obstarává obživu většina společnosti. Z mezinárodního průzkumu agentury Reuters vyšla Indie jako země, v níž nejvyšší podíl dospělých souhlasil s tvrzením, že ženy zkrátka patří domů.„Moje žena je doma spokojená, nechce chodit ven,“ tvrdí Anurag, zatímco nás veze domů svým tuktukem večerními ulicemi vonícími po batátech pečených na ohni. Anurag tráví většinu dní před nejbližší stanicí metra, kde se nejenom snaží přivábit zákazníky do své „indické helikoptéry“, jak zde tuktukům přezdívají, ale kde se zároveň ve volných chvílích veselí se svými kolegy.Dnes jsem se k nim přidala i já. Vrtěli jsme boky do rytmu bollywoodských písní, smáli se, koloval joint, v časech hojnosti se poštěstí i levná whisky. „Rodina není všechno, bavit se je také důležité!“ provolával Rádž, temperamentní muž v košili s velrybami. „A baví se i tvoje žena?“ zeptala jsem se bezelstně. „Moje žena je typickou indickou manželkou — ženou v domácnosti,“ odvětil bez zaváhání.U Anuraga, který mě k sobě pozval pět minut poté, co jsem v den svého příjezdu do Dillí nasedla do jeho tuktuku, jsem strávila celý týden. Jeho žena Priya po celý týden ani jedinkrát neopustila dům. Kdykoliv Anurag zatouží po čaji, stačí zahalekat přání a pod nos mu přistane, co si umane. „Střední škola, to jsou zlatý časy, kamarádi, zábava! Manželství je samá regulace,“ lamentovala Priya svým zvonivým hlasem nad kýblem s prádlem, když Anurag nebyl doma.Navzdory své nepřátelskosti je veřejný prostor v Dillí plný lidí, kteří v něm stejně jako Anurag od rána do noci pracují. Ale i klábosí nad černým čajem se zázvorem a mlékem, polehávají, lelkují. Drtivá většina z nich je však mužského pohlaví. I v Bombaji, údajně nejbezpečnějším městě pro ženy v Indii, ženy napříč čtvrtěmi a denními dobami tvoří pouze čtvrtinu všech osob ve veřejném prostoru.Kam nedohlédne otec, dohlédne instituceJak se píše ve fenomenální knize Proč lelkovat? Ženy a risk v ulicích Bombaje, přítomnost žen ve veřejném prostoru je společností vnímána jako legitimní, pouze má-li jasný účel: nakoupit či se přepravit do práce. Zároveň se od žen na veřejnosti očekává adekvátní, tedy krotké a cudné, chování. To zahrnuje oblečení zahalující většinu těla a vhodný doprovod, jímž by rozhodně neměl být muž, který s ženou není příbuzen či ženat. A hlavně: žena má v zájmu své ochrany před sexuálním násilím vycházet z domu pouze přes den.Většina Indek nicméně nemá svobodu vycházet ven ani za jasným účelem: nadpoloviční většina z nich nesmí bez svolení manžela či otce ani do obchodu s potravinami. Kam nedohlédne oko otcovo či manželovo, tam dohlédne instituce.Svobodu obyvatelek ženských univerzitních kolejí či ubytoven pro pracovnice často omezují večerky či předepsaný dresscode. Na spořádaném chování žen totiž závisí koncept rodinné cti, který je v Indii stále velmi vlivný. Přístup hinduistických žen z vyšších kast do veřejného prostoru je často svázán rozličnými regulacemi ještě výrazněji než přístup žen znevýhodněného původu, jež do ulic mnohdy vhání nutnost obživy. Navzdory oficiálnímu sekularismu a zapovězení kastovní diskriminace totiž kasta nadále představuje základní organizační jednotku indické společnosti. Pro zachování kastovního systému je přitom zásadní právě dozor nad pohybem a sexualitou žen. Ve velmi vzácných případech mezikastovního sňatku žena přejímá kastu manželovu. A je proto v zájmu rodiny dohlédnout, aby se dcera neopovážila nalézt zalíbení v muži z nižší kasty, či dokonce jiného náboženství.A co tam dělala?„Dnes si jdeme vzít zpátky jedno z nejzákladnějších práv, které nám je upíráno — právo procházet se,“ prohlašuje bojovně Dýpšika poté, co si rozpustí drdol, načež se podél jejích zad snesou až pod zadek spadající lesklé a zatraceně nádherné tmavé vlasy.„Policisté nás občas zastavují a ptají se nás, co tu děláme, kam jdeme, posílají nás domů. Jenom proto, že jsme ženy a že přítomnost žen v nočních ulicích není normální,“ pokračuje, zatímco míjíme shrbeného muže, jenž se za námi otáčí s očima vykulenýma údivem. „Proč nemám stejné právo být venku jako on?“ dodává rozhořčeně.Dýpšika se za mé přítomnosti už poosmé účastní akce Women Walk at Midnight, v doslovném překladu Ženy se procházejí o půlnoci. Jde o hromadnou noční procházku žen, jež má za cíl bezúčelnou přítomnost žen ve veřejném prostoru v jakoukoliv denní dobu normalizovat. Indické ženy akci pravidelně organizují ve městech napříč celou zemí už od roku 2013.Do konce první dekády tohoto tisíciletí indické feministky usilovaly především o právo žen na placenou práci. Zlom nastal v roce 2012, kdy byla v jedoucím nočním autobuse brutálně hromadně znásilněná třiadvacetiletá studentka Džioti Singhová, která svým zraněním následující den podlehla. „V Indii někteří reagovali otázkou: A co tam dělala? Na což jiní reagovali otázkou: A proč by tam neměla být? Právě tehdy si indické feministky uvědomily, že rovnost mezi pohlavími nezávisí pouze na přístupu k placené práci, ale i na přístupu do veřejného prostoru — a to na přístupu bezpodmínečném,“ vzpomíná výzkumnice Madhurima Madžumderová.Kličkování mezi odpadky a pohledyNa jednu stranu platí, že omezení přístupu žen do veřejného prostoru má především politický účel zachování patriarchálního a kastovního pořádku. To se ukázalo třeba v roce 2009, kdy hinduističtí nacionalisté, jež ženy nabádají ke zdržování se za domovními zdmi údajně v zájmu jejich bezpečí, fyzicky hromadně napadli ženy, které se bavily v hospodě ve městě Mangalúr.Na druhou stranu však stejně tak platí, že veřejný prostor zkrátka není pro ženy v Indii bezpečný. Ve veřejném prostoru se necítí bezpečně až devět z deseti žen — a více než tři čtvrtiny z nich v něm zažily obtěžování či násilí.Pohyb venku pro ženy neznamená pouze kličkování mezi odpadky a vozy, ale i mezi slizkými pohledy, nevyžádanými komentáři ke vzhledu či chování, hrozbami rádoby neúmyslných i demonstrativně úmyslných doteků. Sexuální obtěžování ve veřejné dopravě je tak časté, že v některých částech země kvůli němu dívky předčasně ukončují školní docházku. Ze statistik o sexuálním násilí pak vychází nejhůř Dillí, jenž si vysloužilo přezdívku „hlavní město znásilňování“.Za právo na procházkuPo znásilnění Singhové následovaly masové demonstrace a kampaně. Ženy začaly organizovat hromadné jízdy autobusem, přespávání v parku, tanec, čtení či lelkování na ulici nebo právě noční procházky. Organizovaná a hromadná povaha takových akcí účastnicím zaručuje právě jindy nedostatečný pocit bezpečí.„Můj bratr se občas prostě zvedne a řekne, že se jde projít. Já, když se chci jít večer projít, tak to s ostatními ženami organizuju týden dopředu,“ glosuje trpce malá žena s culíkem v bílé košili, když se naše desetičlenná skupinka zastavuje, abychom spolu v kolečku sdílely, jak se cítíme a co to pro nás znamená, moct se procházet v noci.„Všechno to ‚strategizování‘, které každému pohybu venku předchází — co na sebe, jaký dopravní prostředek zvolit, kudy jít — vyžaduje strašně moc energie,“ reaguje Šíta. Jelikož s námi jí nic nehrozí, dnes se Šíta — vedrům navzdory jako jediná z nás — oblékla bez obav do lososových šatů nad kolena. Některé z přítomných připouštějí, že když jsou venku, často svou lokaci sdílejí online se sestrou či kamarádkou.„Je to super, moct se procházet v noci, ale vlastně mám pořád uvnitř zvláštní pocit, že to není bezpečné,“ připouští žena v bílé košili. „Dosud jsme kromě nás nepotkali jedinou ženu, jen samé muže — a nebylo jediného muže, který by na nás nezíral,“ dodává moje spolužačka Cora. „To je pravda, ale víte co, já na to kašlu, vedu s vámi skvělé konverzace a pohledů si nevšímám!“ prohlašuje s rozzářenýma očima Priya.Kde je cukr, tam lezou mravenciOd roku 2012 indická vláda vyhradila na zajištění bezpečnosti žen zvýšené finanční prostředky z veřejných rozpočtů. Krajně pravicoví politici, kteří se v současné Indii těší moci, nicméně na násilí na ženách nadále odpovídají v souladu se svými mocenskými zájmy: apelují na zvýšenou kontrolu žen. Šivraj Singh Čauhan, předseda vlády státu Madhjapradéš, vloni navrhoval, aby se ženy před každou cestou do práce registrovaly na nejbližší policejní stanici. Ve státě Uttarpradéš politici navrhují zavést systém rozpoznávání obličeje, jenž umožní rozeznat na ženině tváři známky stresu a upozornit na to nejbližší policejní stanici.Mnoho indických politiků pak v minulosti ze zažitého násilí otevřeně vinilo oběti — žena prý „nemá být takovým dobrodruhem“ a pohybovat se v noci venku, či vycházet o silvestrovské noci ven bez doprovodu mužského rodinného příslušníka, protože „kde je cukr, tam lezou mravenci“.Snaha ženy systémově sledovat a jinak omezovat za údajným účelem jejich ochrany je přitom slepá k zásadní skutečnosti. Ačkoliv Indie z mezinárodních srovnání vskutku vychází jako jedna z nejnebezpečnějších zemí pro ženy na světě, i zde platí, že drtivou většinu pachatelů násilí na ženách tvoří ženiny blízcí, zpravidla manželé či příbuzní. Statisticky tak domov představuje daleko nebezpečnější místo než veřejný prostor.Právo riskovatPrávě proto autorky ve své knize Proč lelkovat? Ženy a risk v ulicích Bombaje argumentují, že namísto iluze bezpečí podmíněné restrikcemi a moralistickými normami ženy ve vztahu k veřejnému prostoru potřebují „právo riskovat“.Zároveň upozorňují, že převažující přístup a la „hlavně bezpečí“ bývá zneužíván jakožto záminka při volání po vyloučení jiných znevýhodněných obyvatel. Média s radostí přetřásají zvláště takové případy násilí na ženách, jehož se dopustili migrantští pracovníci, muslimové či muži z nižších kast, kteří jsou pak popisováni jako zdroj potenciálního nebezpečí pro ženy.Důraz na bezpodmínečné bezpečí žen pak ústí v genderovou segregaci. V Indii fungují růžové policejní patroly složené výhradně z žen a zaměřující se výhradně na ženy. Ve veřejné dopravě jsou určité vagóny či sedadla určená výhradně ženám.Taková opatření dávají vzhledem k rizikům, jimž ženy v současné Indii čelí, smysl. Přispívají však k vyloučení těch, kdo nezapadají do rigidního rozdělení společnosti na muže a ženy. Nemluvě o tom, že nedostatek kontaktu mezi muži a ženami, kteří si nejsou příbuznými, je součástí problému.Tohle město patří mně i tobě„Kdykoliv mám projít bezpečnostní kontrolou před vstupem do metra, cítím se hrozně. Mužští sekuriťáci mě po ochmatání posílají do řady pro ženy, protože prý nemám mužské tělo. V autobuse nevím, kam se mohu posadit. Nejraději jezdím rikšou, tu jedinou považuji za inkluzivní,“ vysvětluje Kamir, vousatý transmuž, jehož potkávám pod jeho náčrtem mentální mapy pohybu po městě na výstavě Města pro všechny.Právě přítomnost rozličných skupin lidí: žen i mužů, cis i trans, pouličních prodavačů i bezúčelných lelkovačů, přitom přispívá k tomu, že se ženy — a kdokoliv další — cítí ve veřejném prostoru bezpečně. Privatizované bezpečí ve formě kamer a vyprázdněné noční ulice mívají naopak efekt opačný.Jak koneckonců s dojemnou odhodlaností rapují náctileté obyvatelky slumu v jihovýchodním Dillí ve videoklipu Dívky z Khadaru: „Co je moje chyba? Že má Dillí šest případů znásilnění denně? Proč kvůli tomu pykám v domácím vězení já? (…) Řekni to se mnou nahlas: Tohle město patří mně i tobě.“A bude hůř?Krajně pravicová vláda Indické lidové strany nicméně přístup do veřejného prostoru čím dál více omezuje. A to nejenom pro ženy, ale pro všechny, kdo nejsou hinduistickým mužem z vyšší kasty, zvláště pro muslimy.Letos v březnu soud posvětil rozhodnutí střední školy ve státu Karnataka zakázat muslimským studentkám v prostorech školy nosit hidžáb. Týž měsíc správa města Gurgaon stáhla povolení pro muslimy modlit se na speciálně vyhrazených místech ve veřejném prostoru poté, co modlící se muslimy verbálně napadali nacionalisté.Hinduistický nacionalismus a s ním spojený nový důraz na čest a cudnost žen se mezitím šíří veřejností a ovlivňuje rozhodnutí řadových veřejných činitelů. „Když jsem v Dillí studovala před deseti lety, mívaly jsme s kamarádkou v zimě rutinu podvečerních procházek v Deer parku. Když jsme se tam vydaly naposled, dozvěděly jsme se od stráže, že ženy za tmy dovnitř nepouštějí — prý pro jejich bezpečí. Pachatelé sexuálního obtěžování a násilí za vlády Indické lidové strany znovu nabyli pocitu beztrestnosti,“ vysvětluje Madžumderová.Připouští nicméně, že vše není jen černé: „Mám přístup k tomu, co si moje matka ani nedokázala představit. K placené práci, k mému vlastnímu příjmu. To mi umožňuje zacházet s veřejným prostorem úplně jinak. Ačkoliv nám kapitalismus mnoho vzal, ekonomická poptávka po ženské práci s sebou přinesla i svobodu. A pakliže je právo na přístup do veřejného prostoru čím dál více napadáno, děje se tak právě proto, že se o něj hlásí rostoucí počet žen.“
https://www.newindianexpress.com/magazine/voices/2020/feb/16/make-our-cities-walkable-2103018.htmlhttps://www.newindianexpress.com/magazine/voices/2020/feb/16/make-our-cities-walkable-2103018.htmlhttps://www.reuters.com/article/us-india-landrights-homelessness-idUSKBN14U1Q0https://www.india.com/business/state-of-inequality-report-if-you-earn-rs-25000-per-month-you-are-among-indias-top-10-per-cent-5402776/https://www.worldbank.org/en/news/feature/2019/03/08/working-for-women-in-indiahttps://www.reuters.com/article/us-women-poll-idUSTRE6261ES20100307#:~:text=NEW%20YORK%20%28Reuters%20Life%21%29%20-%20Women%20head%20governments%2C,her%20employer%27s%20house%20in%20Singapore%20April%2029%2C%202008.https://www.newindianexpress.com/magazine/voices/2020/feb/16/make-our-cities-walkable-2103018.htmlhttps://scroll.in/article/829205/80-indian-women-need-permission-to-visit-health-centre-5-have-sole-control-over-choice-of-husbandhttps://www.researchgate.net/publication/342753845_Sexual_harassment_in_public_spaces_in_India_Victimization_and_offending_patternshttps://www.researchgate.net/publication/342753845_Sexual_harassment_in_public_spaces_in_India_Victimization_and_offending_patternshttps://timesofindia.indiatimes.com/city/delhi/Women-get-ready-to-take-back-the-city-bus/articleshow/31560782.cmshttps://www.indiatoday.in/india/story/i-will-go-out-movement-bengaluru-mass-molestation-abu-azmi-956467-2017-01-22?msclkid=4a6f9a58cf6311eca813b731d92715cbhttps://www.thequint.com/news/world/home-most-dangerous-for-women-homicide-un-study
3 dny
Zamlčovaný fakt o klimatu: nelze je zachránit beze změny společenského systému
S tím, jak Evropou postupují brutální vedra doprovázená suchem a lesními požáry, jsme si začali i ve svém koutě světa opět všímat, že s naším společným domovem, planetou Zemí, není něco v pořádku. Alespoň na okraj veřejné debaty se vrátila otázka, jaké má klimatická krize, způsobená uhlíkovými emisemi ze spalování fosilních paliv, společenské příčiny, a jaká jsou její řešení. Bohužel, i mezi lidmi, kteří jsou rychlým postupem přehřívání planety znepokojení a chtěli by přispět k jeho zažehnání, dosud přetrvává v těchto otázkách řada omylů, založených spíše na přáních než na dostupných faktech. Mezi tyto omyly patří představa, že klimatická krize nemá žádného jasně definovatelného viníka, že jsme tak nějak všichni „na jedné lodi“, a na řešeních potřebujeme spolupracovat i s těmi, kdo k oteplování historicky nejvíc přispěli: s fosilním průmyslem a na něj napojeným kapitálem. Souvisejícím omylem je představa, že klimatickou krizi půjde vyřešit v dnešním systému ekonomiky závislé na nekonečném růstu, převážně technologickými změnami, a že k tomu bude stačit nahradit dnešní výrobu energie z fosilních paliv obnovitelnými zdroji, aniž by se někdo ve své spotřebě musel uskromnit.Propagace těchto omylů mrzí tím víc od lidí, kteří si přitom za své poslání kladou přispět k řešení krize právě prezentací faktů. Typickým příkladem může být vystoupení zástupce organizace Fakta o klimatu Ondráše Přibyly v nedávném rozhovoru pro podcast Deníku N. Přibyla totiž v odpovědích na otázky moderátora odpovídá přesně v tomto smyslu. Nemáme prý hledat viníky, ale řešení. Ta jsou prý možná beze změn v dnešním ekonomickém systému. Stačí nahradit fosilní paliva obnovitelnými zdroji a následně „doufat“ (ano, skutečně toto slovo), že to, co nenahradíme, dostanou z atmosféry „technologie na zachytávání uhlíku“.Jak rozvedu níže, ani jedna z těchto představ nemá bohužel oporu v realitě a dostupných datech. Kromě toho, že jsou fakticky nesprávné, jsou ale hlavně politicky škodlivé. Jsou to podle mě přesně ty omyly, které nám brání klimatickou krizi rychle a spravedlivě řešit, respektive omyly, jež vedou k tomu, že všichni v zodpovědných funkcích řešení předstírají, zatímco emise dál rostou. Ba co víc, tyto představy nevyhnutelně vedou k pseudořešením, která mají velký potenciál nadělat víc škody než užitku: dále prohloubit nejen ekologickou krizi, ale i ekonomické a mocenské nerovnosti, které s ní nerozlučně souvisí, leží na jejím počátku a jsou jí dále zostřovány.Klimatická krize má viníka. Je jím fosilní kapitálJsme všichni na jedné lodi? Fosilní byznys si to rozhodně nemyslí. Přes palubu nás hodil už v sedmdesátých letech, kdy ropné korporace jako Exxon a Shell přinesly první „fakta o klimatu“ a rozhodly se je uvést do praxe. Ale samozřejmě ve svůj, nikoli v náš prospěch. Začaly se na projevy přehřívání planety samy připravovat a zabezpečovat svoji infrastrukturu. Nás ostatní ale nejenže nevarovaly — naopak. Investovaly miliardy dolarů do šíření dezinformací a lobbingu proti řešením.Od jisté doby pochopitelně změnily taktiku: navenek se začaly tvářit, že se polepšily a chtějí se podílet na řešeních. Zejména v posledních letech tak začaly zavádět takzvané ESG politiky: netransparentní, neurčité, nezávazné přísliby jen o málo lepší než dřívější CSR, které mají v tuto chvíli zanedbatelný dopad na praxi, a přesto je pomáhají jako všespásné řešení propagovat i některé zelené organizace.Zároveň ale i nadále dělají všechno pro zdržování klimatické politiky — a samozřejmě také pro její přizpůsobování svým zájmům. Nemají problém investovat i do řešení, jako jsou obnovitelné zdroje, vodík nebo biopaliva, ovšem v té míře, v jaké na nich mohou vydělat, nebo si zlepšit obraz. Užitečný je v tomto smyslu pohled do plánů Shellu: dál vydělávat v nezmenšené míře na fosilních palivech a současně těžit dotace na čisté technologie a využívat je pro propagační účely.Nejde ale jen přímo o fosilní firmy. Překážkou řešení je celý obří ekonomický blok, popisovaný jako „fosilní kapitál“. Do něj je třeba počítat také většinu bank, personálně i finančně propojených s fosilním průmyslem. Nebo mamutí investiční fondy jako Blackrock a Vanguard, které dnes mají i ve Spojených státech či Evropské unii nad ekonomikou do značné míry větší moc než demokraticky volené vlády, a klimatická politika obou západních velmocí se tak de facto dělá „s jejich svolením“.Tento kapitál má ve fosilních palivech uloženy ne miliardy, ale biliony dolarů, často v investicích s životností daleko přesahující rok 2030, kdy bychom podle IPCC potřebovali snížit emise téměř o polovinu, chceme-li zadržet oteplení pod limitem 1,5 stupně. Skutečně rychlá dekarbonizace by znamenala vzít většinu těchto peněz, a prostě je vymazat — krok, který má v dějinách paralelu snad jen v osvobození otroků během americké občanské války, a který by bez intervence vlád podle expertů vedl k finanční krizi.To však fosilní kapitál samozřejmě nechce: za závojem lží o svých dobrých úmyslech a za zástěrkou potěmkinovských investic do alternativ se naopak chystá expandovat. Plánuje investovat miliardy do nových nalezišť, která by v souhrnu znamenala definitivní konec šancí na splnění cílů pařížské dohody. Ale vlády „proti němu zasahují“ tak, že jej dnes naopak politicky i finančně podporují: v roce 2020 jej dotovaly částkou 5,9 bilionu dolarů, což znamená necelých 7 % světového HDP.Řekněme si to na rovinu: jde o plány na úrovni zločinů proti lidskosti. A zamlčet, kdo za nimi stojí, by znamenalo umožnit viníkům uniknout odpovědnosti.Klimatická krize v dnešním systému řešení nemá. Brání mu nadspotřeba a závislost na růstuVýsledky klimatické politiky dělané tak, aby se fosilní kapitál neurazil, a ještě na ní mohl vydělávat? Třicet let mlácení prázdné slámy na summitech, už teď se rozplývající šance udržet oteplení pod aspoň trochu snesitelnými hranicemi, už teď zbytečné utrpení a devastace pro miliony lidí především v globálním Jihu, a každým rokem rychleji narůstající pravděpodobnost kolapsu.A dokud fosilní kapitál nezastavíme, bude hůř a hůř. Problém je ale ve skutečnosti ještě hlubší: v řešení nám brání také závislost naší ekonomiky na biofyzikálním i ekonomickém růstu — to znamená na neustálém zvětšování a zrychlování peněžní ekonomiky a s ním spojeným navyšováním výroby a spotřeby materiálů a energie i produkce odpadů na úkor našeho hostitelského ekosystému.Právě kvůli růstu emise dál stoupají i navzdory expanzi obnovitelných zdrojů a růstu energetické účinnosti. Právě kvůli růstu technický pokrok nevede k úsporám, ale jen k další expanzi. Dosavadní klimatická politika je postavená na předpokladu, že naši stoupající spotřebu je třeba brát prostě jako danou a najít čistě technologické způsoby, jak ji naplnit obnovitelnými zdroji. Investice se mají hladce přelít z jednoho byznysu do druhého, jeden zdroj nahradit druhým a pojede se dál, tak jako doposud.Tato představa je ale krajně nerealistická: potřebné snižování emisí by při dalším, byť i jen mírném růstu globální ekonomiky muselo být tak rychlé, že to podle dostupných studií zaměřených na to, jak rychle lze ekonomiku dekarbonizovat, není technicky proveditelné. Naznačuje to i poslední studie Hnutí Duha a Greenpeace o možnostech dekarbonizace české energetiky, podle níž je „nutné zabývat se otázkou, zda je dosažení úplné dekarbonizace v roce 2050 možné při současném zachování ekonomiky postavené na trvalém růstu“. Dostatečně rychlé dekarbonizace je možné dosáhnout jen výrazným snížením spotřeby a omezením ekonomické aktivity. Toto jsou fakta: proč se o nich nebavíme?Přidejme k tomu to, že ani podle dnešních růstových scénářů není pravděpodobné, že by se potřebné míry investic do obnovitelných zdrojů dosáhlo spoléháním na soukromý kapitál. Problém ekonomiky obnovitelných zdrojů je i v tom, že jejich dosavadní nízká cena paradoxně způsobuje krizi profitability v energetice: marže nejsou dost vysoké na to, aby se přechod ke slunci a větru kapitálu vyplatil. Investice do obnovitelných zdrojů stagnují, o potřebné infrastruktuře jako je přenos a akumulace nemluvě. Na zázračný moment, kdy se náhle záchrana planety stane dobrým byznysem a soukromý kapitál nás zachrání, čekáme už pět desetiletí. Marně. Budeme čekat dál?Klimatická krize se nesmí řešit výměnou za prohloubení globální nespravedlnostiZde ovšem problémy růstových scénářů dekarbonizace nekončí. Přidejme, že snaha dekarbonizovat dnešní systém s jeho mírou spotřeby energie bez ohledu na další ekologické problémy má potenciál ještě prohloubit další aspekty ekologické krize, na které máme kvůli klimatu tendenci k vlastní škodě zapomínat: především úbytek biodiverzity stejně jako globální nerovnost a nespravedlnost. Tak jako samotné důsledky klimatické krize, i tato „řešení“ dopadnou především na bedra většiny obyvatel světa v chudších zemích globálního Jihu.Jak přesně? Ukažme si některé příklady. Problém je už těžba materiálů nezbytných pro obnovitelnou infrastrukturu. Poptávka po nich má v různých dnešních scénářích dekarbonizace spojené s dalším ekonomickým růstem narůst až na šestinásobek, a to v situaci, kdy právě těžba zdrojů vede již dnes k 90% úbytku druhové rozmanitosti. Evropská unie má přitom již dnes materiálovou stopu oproti férové a udržitelné úrovni dvojnásobnou, zatímco destruktivní těžba rud pro elektromobily bohatých obyvatel Evropy, kteří se nechtějí vzdát svých SUV, se bude samozřejmě koncentrovat v globálním Jihu.Ještě horší jsou pak zmiňované „technologie pro zachytávání uhlíku z atmosféry“, v něž musí ve svých scénářích — kvůli neochotě zpochybnit posvátnou krávu růstu — „doufat“ i IPCC. Pod tímto lákavě znějícím heslem se dnes skrývá především BECCS — Bioenergy plus Carbon Capture and Storage (bioenergie a zachytávání a skladování uhlíku). To by v praxi mělo znamenat pěstování obřích množství biomasy a jejich spalování v elektrárnách vybavených odlučovači oxidu uhličitého, který by se následně vedl obřími plynovody do podzemních zásobníků, takže by se uhlík z atmosféry odváděl čistě.Nechme stranou, že sama technologie CCS, spočívající v zachytávání a skladování oxidu uhličitého, dnes funguje jen v experimentálních provozech a že existují pochybnosti o tom, zda je možné bezpečné skladování zachyceného plynu v dostatečném množství, aniž by zároveň neunikal zpět do atmosféry. Její propojení s energií z biomasy by navíc znamenalo buď konkurenci pěstování potravin pro lidskou spotřebu, s rizikem prohloubení světového hladu, nebo nahrazování dnešních přirozených ekosystémů plantážemi rychle rostoucích dřevin, opět především v zemích Jihu.Jinak řečeno: plány dekarbonizace, propagované i některými občanskými organizacemi v České republice coby „řešení“ klimatické krize, jsou postavené na technologiích, u kterých nemáme jistotu, že vůbec budou fungovat. Zato máme jistotu, že i kdyby fungovaly, budou založené na dalším koloniálním plenění a nadvládě nad částmi planety obývanými většinou světového obyvatelstva. Nasadili jsme si zkrátka na oči „uhlíkové klapky“ a ke klimatické krizi se stavíme na úkor jiných problémů a mimo její sociální příčiny a souvislosti. A hledáme technokratická pseudořešení, která v důsledku jen prohloubí problémy, které ke krizi v první řadě vedly.Volba mezi globálním apartheidem a spravedlností. Na čí straně stojíme?Celá klimatická politika Evropské unie, a nikoli jen některé její části, je v tomto smyslu ve slepé uličce. A ač obsahuje i užitečné věci, jako celek je vedená především snahou zachovat stávající systém, jaký je. Má ještě nějakou dobu udržet zdání, že problémy se řeší a že systém funguje. „Zelený růst“, oficiální cíl politiky západních států, přitom ve skutečnosti zřejmě vůbec není možností: narazí totiž na biofyzikální limity planety dlouho předtím, než se byť jen přiblížíme k „uhlíkové neutralitě“.Pod pláštíkem oficiální zelené politiky se tak utužuje systém „globálního apartheidu“ oddělující bohaté jádro globální ekonomiky od chudé většiny, který je udržovaný ostnatými dráty a militarizací hranic, do níž ekonomiky „vyspělého světa“ investují více než dvakrát tolik peněz, co do pomoci chudým státům zvládat dopady klimatické krize. Tato nespravedlnost, která se nachází v samém centru klimatické krize, přitom ale vůbec neplatí jen globálně: nerovnosti jsou obří i v jádru světového systému, kde široké vrstvy lidí doplácejí na stoupající ceny energií a potravin, zatímco nebe dál brázdí soukromé tryskáče superbohatých, jejichž jediné procento má v posledních pětadvaceti letech na svědomí dvakrát více emisí, než celá chudší polovina lidstva.Rámování klimatické krize, které tento extrémní nepoměr v odpovědnosti opomíjí, je tedy nesmyslné nejen fakticky: pomáhá proti neférově rozložené dekarbonizaci štvát velkou část evropského obyvatelstva, které do velké míry oprávněně vnímá její dnešní podobu jako elitní projekt vedený snahou zachovat privilegia mocných, a nikoli zájmem většiny. Zamlčovat tato fakta nikomu nepomůže. Všichni, kdo jsou v naší části světa znepokojení klimatickou krizí a chtějí přispět k jejímu řešení, by si měli odpovědět na otázku, na čí straně vlastně stojí a čí zájmy pro ně mají prioritu. A neměli by stát ani na straně zájmů Blackrocku a Vanguardu, ani na straně zájmů úzké vrstvy hyperkonzumentů z bohaté menšiny světového obyvatelstva dál konzumovat a opatřovat si při tom čisté svědomí technologickými hračičkami typu automobilu Tesla za cenu dalšího koloniálního vykořisťování. Měly by to být zájmy většiny světového obyvatelstva i přírody, bez níž není život možný. Zájmy, které se promítají do požadavků ekologických a sociálních hnutí ve většinovém světě. Vyjádřené jsou v dokumentech jako Balijské principy klimatické spravedlnosti, dohoda z Cochabamby nebo pozice mezinárodních Přátel Země, organizace s miliony členek a členů v zemích globálního Jihu.Jaké to jsou požadavky? Skutečná a rychlá dekarbonizace založená na snížení spotřeby energie i materiálů, jíž nepůjde dosáhnout bez „nerůstových scénářů“: záměrné ekonomické kontrakce a plánované přestavby ekonomik v jádru dnešního ekonomického systému. Systémová změna, vedoucí ke konci vykořisťování většiny planety i přetěžování ekosystémů tak, aby se i zbytek světa mohl svobodně rozvíjet a naplňovat své potřeby. Tedy to, co se v posledních letech pojmenovává jako nerůst. Je to změna, jež je historicky možná bezprecedentní. Jednoznačně je však realističtější než spoléhání na chiméru zeleného růstu, a oproti kolapsu, do kterého nás vede fosilní kapitál, rozhodně preferovaná.Šlo by o transformaci ne nepodobnou mobilizaci v zázemí spojeneckých států za druhé světové války. Mobilizaci, která by podobně jako její vzor — a tím spíš, že by byla mírová — nemusela vůbec znamenat pro většinu lidí v naší části světa, kde jsou předpoklady pro dostatek základních potřeb pro všechny v podstatě vybudované, žádnou nouzi či příkoří.Mohla by naopak znamenat obohacení: v materiální jistotě pro ty, kteří dnes vlivem nerovnosti v rozdělení zdrojů trpí neospravedlnitelným nedostatkem. V množství volného času, který by šlo rozšířit omezením výroby a s ní i potřebné práce. Ve zpomalení a osvobození se od neustálého spěchu s jeho dopady na duševní zdraví i vztahy. Nebo v omezení nerovností rozkládajících společenskou soudržnost i demokracii.Prvním krokem ke změně je přestat opomíjet „fakta o klimatu“, která se nám nehodí do iluzorní představy zelené transformace, na které všichni vydělají a obejde se bez konfliktu se zájmy současné mocenské elity. Pokud nechceme nepromyšleně „zachraňovat klima“ na úkor lidí i planety, naším cílem by nemělo být snažit se technokraticky vymyslet transformaci tak, aby byla přijatelná i pro viníky krize. Naším cílem by mělo být společně s většinou dalších lidí, kteří na dnešní systém doplácejí, vybudovat politickou moc, která fosilní (a další neudržitelný) kapitál jeho kontroly nad našimi společnostmi zbaví, globální apartheid zruší a nahradí ho globální spravedlností. Jen tak můžeme prosadit skutečně spravedlivou transformaci a prosadit náš společný zájem žít dobře v možnostech naší planety.
https://denikn.cz/927054/studio-n-proc-je-takove-vedro/https://exxonknew.org/https://www.theguardian.com/environment/2017/feb/28/shell-knew-oil-giants-1991-film-warned-climate-change-dangerhttps://www.theguardian.com/business/2020/jan/08/oil-companies-climate-crisis-pr-spendinghttps://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Densk%C3%A1_odpov%C4%9Bdnost_firemhttps://www.common-wealth.co.uk/reports/doing-well-by-doing-good-examining-the-rise-of-environmental-social-governance-esg-investinghttps://nymag.com/intelligencer/2020/03/shell-climate-change.htmlhttps://www.theguardian.com/environment/2021/apr/06/banks-climate-change-line-3-pipeline-conflict-interesthttps://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S2210422422000636https://newrepublic.com/article/164279/white-house-climate-business-cop26https://www.theguardian.com/environment/ng-interactive/2021/nov/04/fossil-fuel-assets-worthless-2036-net-zero-transitionhttps://www.thenation.com/article/archive/new-abolitionism/https://www.theguardian.com/environment/ng-interactive/2021/nov/04/fossil-fuel-assets-worthless-2036-net-zero-transitionhttps://www.theguardian.com/environment/ng-interactive/2022/may/11/fossil-fuel-carbon-bombs-climate-breakdown-oil-gashttps://www.theguardian.com/environment/2021/oct/06/fossil-fuel-industry-subsidies-of-11m-dollars-a-minute-imf-findshttps://jacobin.com/2019/02/fossil-fuels-climate-change-crimes-against-humanityhttps://denikreferendum.cz/clanek/33351-klimaticka-politika-zapadnich-elit-je-jen-zeleny-nater-na-ostnatem-dratehttps://www.newscientist.com/article/2323175-the-worlds-1-5c-climate-goal-is-slipping-out-of-reach-so-now-what/https://www.npr.org/2022/02/28/1082564304/billions-of-people-are-in-danger-from-climate-change-u-n-report-warns?t=1659004480370https://www.nature.com/articles/d41586-022-00585-7https://denikreferendum.cz/clanek/30164-na-ceste-do-pekla-jak-nas-ekonomicky-system-privedl-svet-do-klimaticke-krizehttps://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/13563467.2019.1598964https://eeb.org/library/decoupling-debunked/https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/13563467.2019.1598964https://unionsforenergydemocracy.org/resources/tued-working-papers/tued-working-paper-10/https://denikreferendum.cz/clanek/33455-obnovitelna-energetika-je-vsude-na-vzestupu-tempo-vystavby-vsak-presto-nestacihttps://www.theguardian.com/commentisfree/2022/jul/26/failure-green-capitalismhttps://overconsumption.friendsoftheearth.eu/https://www.iea.org/reports/the-role-of-critical-minerals-in-clean-energy-transitions/executive-summaryhttps://www.resourcepanel.org/reports/global-resources-outlookhttps://www.researchgate.net/publication/273494524_Possible_Target_Corridor_for_Sustainable_Use_of_Global_Material_Resourceshttps://www.boell.de/en/economic-growth-in-mitigation-scenarioshttps://foe.scot/resource/report-carbon-capture-storage-energy-role/https://ec.europa.eu/research-and-innovation/en/horizon-magazine/storing-co2-underground-can-curb-carbon-emissions-it-safehttps://www.foei.org/publication/bioenergy-carbon-capture-storage-beccs-report/https://www.sei.org/perspectives/move-beyond-carbon-tunnel-vision/https://denikreferendum.cz/clanek/34195-vodik-miri-eu-a-spolu-s-ni-i-cr-po-biopalivech-do-dalsi-slepe-ulickyhttps://denikreferendum.cz/clanek/33166-zeleny-rust-jenesmysl-delat-vsehomin-jejedinou-cestou-kodvraceni-kolapsuhttps://en.wikipedia.org/wiki/Global_apartheidhttps://www.tni.org/en/publication/global-climate-wallhttps://earthbound.report/2022/07/06/the-huge-impact-of-private-jets/https://www.oxfam.org/en/press-releases/carbon-emissions-richest-1-percent-more-double-emissions-poorest-half-humanityhttps://denikreferendum.cz/clanek/33264-studie-hnuti-zlutych-vest-se-bourilo-vuci-asocialni-nikoli-klimaticke-politicehttps://www.corpwatch.org/article/bali-principles-climate-justicehttps://www.climateemergencyinstitute.com/uploads/Peoples_climate_agreement.pdfhttps://friendsoftheearth.eu/publication/principles-for-transformation-how-the-european-green-deal-can-achieve-system-change/https://www.boell.de/en/2020/12/09/societal-transformation-scenario-staying-below-15degchttps://denikreferendum.cz/clanek/33432-nerust-dobry-zivot-v-mezich-planety-je-dosazitelnejsi-nez-si-myslimehttps://denikreferendum.cz/clanek/23655-treti-svetova-valka-jak-ji-vyhrathttps://re-set.cz/wp-content/uploads/2022/06/Principy-pro-spravedlivou-transformaci.pdf 4 dny
„Groteskní chamtivost.“ Fosilní korporace dál vykazují rekordní zisky
Bezmála jednapadesát miliard dolarů. Tolik dohromady vydělali čtyři energetičtí giganti — Exxon Mobil, Chevron, Shell a TotalEnergies — mezi letošním dubnem a červnem. Meziročně si polepšili téměř dvojnásobně. Britská ropná společnost BP tržby dokonce ztrojnásobila.Nevídané zisky fosilních korporací označil generální tajemník OSN António Guterres za „groteskní chamtivost“. Ve středečním projevu vyzval světové společenství k uvalení daně, jež by financovala programy na podporu chudnoucích domácností. „Je nemorální, aby ropné a plynárenské společnosti tvořily na současné energetické krizi rekordní zisky na úkor nejchudších a na úkor klimatu […] Vyzývám všechny vlády, aby tyto nadměrné zisky zdanily a prostředky použily na podporu těch nejzranitelnějších,“ řekl Guterres. Příjmy fosilních korporací rostou de facto od začátku globální energetické krize, kterou loni na podzim zapříčinily především vysoké ceny fosilního plynu. Letos krizi umocnil ruský vpád na Ukrajinu. Rekordní zisky vykazují také české energetické společnosti působící v České republice. Mimořádné daně uvalují vlády zleva zprava, jen ta česká váháAntónio Guterres kromě finanční podpory domácností hovořil také o nutnosti urychlené energetické transformace. Generální tajemník OSN připomněl, že obnovitelné zdroje jsou nejen klíčem k ochraně klimatu, ale jsou také mnohem levnější než ropa a plyn. Cestou z krize je proto podle Guterrese dekarbonizace a již zmíněné zdanění mimořádných zisků, známé také jako Windfall tax — tedy daně z náhlých, neočekávaných a nepřiměřených zisků.K jejímu zavedení se přitom uchyluje čím dál více vlád napříč politickým spektrem. Britská konzervativní vláda v červenci schválila pětadvaceti procentní zdanění zisků korporací, které těží ropu a plyn v Severním moři. Stejně vysokou daň uvalila také pestrobarevná koalice v Itálii, jež nyní vládne v demisi. Vůbec nejodvážnější opatření navrhuje španělská progresivní koalice premiéra Pedra Sáncheze. Zdanit chce nejen energetické korporace s ročním ziskem přes miliardu eur, ale také banky s ročním obratem nad osm set milionů eur. Mimořádné daně mají do roku 2024 navýšit státní rozpočet o sedm miliard eur. Peníze chce španělská vláda využít na cílenou podporu španělských domácností. „Není sociální spravedlnosti bez spravedlnosti fiskální,“ prohlásil jeden z proponentů nového zákona, představitel španělských socialistů (PSOE) Patxi López. V České republice jsou debaty o mimořádných daních zatím bez výsledku. Piráti a Starostové navrhují sektorovou daň pro energetické firmy, lidovci zase připouštějí možnost progresivního zdanění. Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) chce o nových daních rozhodnout do 12. září.
https://denikreferendum.cz/clanek/33411-korporace-slavi-rekordni-zisky-zatimco-milionum-lidi-hrozi-energeticka-chudobahttps://denikreferendum.cz/clanek/34199-energetika-od-revoluce-po-soucasnost-krize-je-i-dusledkem-deregulace-trhuhttps://denikreferendum.cz/clanek/34258-po-italii-ohlasilo-predcasne-volby-i-bulharsko-zmeni-se-pristup-k-ruskuhttps://denikreferendum.cz/clanek/34231-o-danich-se-u-nas-nediskutuje-jen-tu-a-tam-nekdo-zahaleka-z-oknahttps://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3519934-debatujeme-o-zavedeni-dane-z-neocekavanych-prijmu-rekl-stanjura-rozhodnout-chce-do 
EUR
24,515
||
USD
24,039
