Registrace •  Přidání RSS zdroje
Kurzy ze dne: 20.09.2019 || EUR 25,910 || USD 23,490
sobota 21.září 2019, Týden: 38, Den roce: 264,  dnes má svátek Matouš, zítra má svátek Darina
21.září 2019, Týden: 38, Den roce: 264,  dnes má svátek Matouš


( Nalezeno 100 článků )

FEJETON: Kterak se přechytračit

staré FEJETON: Kterak se přechytračit
K většině výdobytků lidského ducha chovám obdiv a některé se mi vysloveně líbí. Má to ovšem háčky, jako skoro všechno. Moc se mi třeba líbilo, že se placení přes internet potvrzovalo číselným kódem, který banka (asi) poslala esemeskou do mobilu. ...chcete vědět víc?
datum vydání: 19/09/2019 01:01:03 2 dny FEJETON: Svoboda na kravatě
Padl jsem více méně náhodou na webovou stránku pražského magistrátu Praha.eu, na sekci oznámených veřejných shromáždění. Poradí vám tu, jak oznámit veřejné shromáždění.
staré FEJETON: Bojujme za klima všichni!
Lidstvo ještě nikdy nemělo takovou šanci spasit se před záhubou! Sociální sítě a silné neziskové organizace mají potenciál pohnout státy celého světa k záchraně lidstva. Stačí přitom tak málo.
staré FEJETON: Ta škola!
Začal školní rok a dočetla (a doslechla) jsem se, že škola děti nebaví. Copak o to, mne taky nebavila, i když jsem se původně docela těšila. Jenže druhý den jsem usoudila, že už jsem se dozvěděla všechno, co se tam dozvědět lze, a v druhé školní hodině jsem se sbalila a zamířila ke dveřím.
staré FEJETON: Vždyť On je dobrý i v dopravní zácpě
Už jste někdy řídili na Olivové hoře? Na obou stranách silnice parkují auta, částečně i ve dvou řadách, a mezi nimi projíždějí kromě osobních vozů i velké náklaďáky a turistické autobusy.
staré FEJETON: Češi a kolonie
Brazilský prezident Jair Bolsonaro označil nabídky na pomoc při hašení amazonských pralesů za projev koloniálního uvažování. Našince takový výraz spíš zaujme, než urazí. Češi mají všelijakou minulost, ale koloniální dobrodružství za sebou nemáme, a tudíž černé svědomí vůči kolonialismu nás netrápí.
staré Mým vrstevníkům a jiné fejetony [Michal Viewegh / Ikar]
O tom, jak je prospěšné vést korespondenci s mrtvými, o zážitcích v České televizi srovnatelnými s požitím halucinogenů, krajových odlišnostech, 4D realitě - anebo třeba o tom, jak lze skloubit profesionální skateboarding s láskou ke knihám.
staré FEJETON: O rozumprdech
Udeřily spalničky. Je to malinké připomenutí morových ran minulosti. Ještě nedávno jsme byli na listině zemí bez spalniček a teď nás vystrčili za dveře: marš pryč ze společnosti neposkvrněných. Za dveře šlo Řecko s Albánií… hm.
staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na kofeinu
„Mami, ty potřebuješ kafe,“ prohlásil tuhle můj mladší syn, zdatný pozorovatel, který si ráno v tramvaji všiml, že vypadám bledě, tvářím se kysele a kruhy pod očima se mi rýsují hluboce. A že jsem toxická, jak on říká.
staré Fejetony Evy Kadlčákové - O závislosti na kofeinu. Fejeton Evy Kadlčákové
Sváteční fejeton Evy Kadlčákové o závislosti na kofeinu.
staré FEJETON: Ženská otázka
Je to už nějakých pětatřicet let, co u našich tehdejších dveří zazvonily dvě návštěvnice z ciziny. Návštěva měla skoro klasický pohádkový model: jedna byla hezká, druhá nehezká, ta hezká byla přívětivá, zatímco ta druhá přísná a spíš protivná.
staré Fejeton o zvláštnostech času a Jerry Lee Lewisovi
Čas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Jedná se jen o několik století a výsledkem je hlavní světový četník, jak by řekl mnohý občan. Co všechno se za těch pár století semlelo, kolik měly Státy prezidentů, kde všude zasahovaly. A ono se toho semlelo hodně i v Anglii, dejme tomu, anebo ve Francii, ale všude se už stovky let přehouply do tisíciletí. Tam uprostřed severoamerického kontinentu však ne. Jeden člověk se mohl narodit v čase založení USA a žít ještě ve druhé polovině 19. století. Jeho vnuk s vámi mohl možná ještě klidně mluvit. Asimov prý nad tím vždy žasl, ale vraťme se do Čech a vzpomeňme jiných nepoměrů. A protože chci být osobní, připomenu zdejší premiéru snímku V zajetí rytmu. Došlo na ni začátkem osmdesátých let a film mě nadchl. Ale jednu věc jsem nedokázal úplně vstřebat, pochopit. „Oni ještě žijí?“ nechápal jsem. Protože přední rokenrolové hvězdy tu hrají samy sebe. „Přece je to tak dávno, co vznikl rokenrol,“ říkal jsem si. „A oni jsou tady a hrají.“ Jerry Lee Lewis, dejme tomu. Mně bylo totiž tenkrát méně než dvacet a pohled zpátky, až někam do let padesátých, byl prostě závratný. Bylo to podobné jako s těmi Spojenými státy vnímanými Asimovem. „Kdysi se začalo hrát jinak a je to pravěk populární hudby, která mezitím prošla značným vývojem,“ říkal jsem si v biografu. „Tam jsou jiná měřítka času. Deset let jako století. Jak je to možné?“ A tento nepoměr nechápu dodnes. Dějiny světa kontra dějiny popu. Dějiny lidstva versus krátká historie letectví. Starověk, středověk, novověk a vedle toho historie internetu anebo mobilního telefonu. Připadá mi, že ty kratší historie by nutně měly být jaksi hutnější, ale nejsem si tím jist. Vždyť celé dějiny jsou nabity událostmi a nepředstavitelně hutné. Nelze určitě říct, že se valily pomaleji. Nebo snad ano? Čas je zvláštní věc a měřit jeho rychlost nelze jinak než vlastními smysly. Věřte však smyslům, když je podle nich dětství jako nekonečný sad a stáří jako let, během kterého není už takřka na nic čas a mnoho úkonů, které děláme, provádíme naposled, což si také uvědomujeme. Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě založení Československa vzdálené přímo nekonečně. Dnes už mi to tak dávno nepřipadá a vznik rokenrolu je teď blizounký. Škoda. Když mi bylo těch osmnáct, byla to éra nekonečně vzdálená, a mně připadalo, že je na všechno dost času. Není. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  
staré FEJETON: Ticho před bouří
Demonstrace pořádaná společenstvím Milion chvilek pro demokracii se konala minulou středu, padesát let poté, kdy komunistická moc rozdrtila protesty po celé zemi. Zachoval jsem si vizuální vzpomínku na ten den.
staré Fejeton Aleny Zemančíkové: Revizní zpráva z pohraničí
Na první pohled: leccos se opravilo – ne vždy pěkně. Úpravnost je nápadná – nikde netrčí žádná vousatá tráva. Je to hezké: vynikají zvlněnosti terénu; i hloupé: v porostu chybí polní kvítí. Spořádaní lidé jsou doma, na svých zahradách, u bazénů, v ulicích měst člověk potká ty, co domov nemají. Nejen bezdomovce, ale i nejrůznějšími východními slovanskými jazyky hovořící lidi.
staré FEJETON: Srpen
Těžko psát v tomto týdnu o něčem jiném než o srpnových výročích událostí z let 1968 a 1969 (leda by člověk chtěl připojit další díl k seriálu o výměně ministra zahraničí, ale ten už se asi chýlí ke konci).
staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na nikotinu
„Dej si cigáro, stojíš nás moc peněz,“ poručily mi s láskou kamarádky na střední, když mě s sebou braly na kouřovou a aby mě tam udržely, kupovaly mi nanuka.
staré FEJETON: O fenomenologii času a prostoru, jednoduše
Zdeněk, od malička známý jako „Křenďa“, později uznávaný jako nápaditý inženýr, dobrý muzikant, mimořádně zručný muž a skvělý kamarád, telefonoval z Prahy svému dávnému příteli do Coquitlamu.
staré FEJETON: O moru, najmě duhovém
Krakovský metropolita Marek Jędraszevski nedávno varoval před novým neomarxistickým duchem, který si přeje ovládnout naše duše, srdce a mysl. Tento mor už není rudý, ale podle jeho soudu duhový.
staré Ivo Fencl: Fejeton o výročích
Jsa hochem, zaujala mě v dětském časopise rubrika každotýdenních výročí. Jen mi připadala neúplná, i začal jsem pro rodinu barevně psát a vyvěšovat vlastní tabulky, aniž mě napadlo uvažovat ne téma, KOLIK výročí vlastně je.
staré Mým vrstevníkům a jiné fejetony [Michal Viewegh / Ikar]
O tom, jak je prospěšné vést korespondenci s mrtvými, o zážitcích v České televizi srovnatelnými s požitím halucinogenů, krajových odlišnostech, 4D realitě - anebo třeba o tom, jak lze skloubit profesionální skateboarding s láskou ke knihám.
staré FEJETON: Obludné maličkosti
Nevím, jestli se vám to stává taky, ale mě někdy – vlastně poměrně často – naštve něco, co není nijak zásadní: a naštve mě to natolik, že se mi to dlouhé hodiny pořád vrací na mysl a ukrutně mi to kazí náladu.
staré FEJETON: Obludné maličkosti
Nevím, jestli se vám to stává taky, ale mě někdy – vlastně poměrně často – naštve něco, co není nijak zásadní: a naštve mě to natolik, že se mi to dlouhé hodiny pořád vrací na mysl a ukrutně mi to kazí náladu.
staré Fejeton o výročích
Jsa hochem, zaujala mě v dětském časopise rubrika každotýdenních výročí. Jen mi připadala neúplná, i začal jsem pro rodinu barevně psát a vyvěšovat vlastní tabulky, aniž mě napadlo uvažovat ne téma, KOLIK výročí vlastně je. Dnes to napravím a zauvažuji. Výročí je nekonečně. Irituje mě proto rozhlas, ze kterého například slyším: „Dnes, ale před X lety lety začala stavba observatoře v Greenwichi. A před Y lety prvně užil doktor Z dezinfekci.“ Uznejte sami, má něco podobného smysl? Vsadím se, že stavba známé observatoře v reálu začala o den dřív a že dezinfekci onen lékař v soukromí užil již o týden dříve. I kdyby to nebyla pravda, jaký smysl má připomínat ona původní data? Dobrá, řeknete. Ale sto let od narození malíře Omega snad je správné připomínat. Na to odpovím, že nevím. Jde o zažitou tradici, ale co by se, propána, stalo, kdybych uspořádal na Žofíně oslavu a napsal: „Je to proto, že se před sto lety, jedním měsícem, jedním týdnem a jedním dnem (a jednou hodinou) narodila feministka Beta!“ Navíc... Nezdá se vám, že výpočty jsou poněkud ošemetné? Tak například v Rusku se, jak známo, v čase revoluce měnil kalendář. K obdobnému skoku v počítání dnů došlo však všude jinde už o pár století dřív, i ptám se: JAK slavit výročí lidí, kteří se narodili OKOLO těchto dat? Když se pak zamyslíte nad věcí ještě hloub, dojde vám, že i dala vzdálenější od těchto zlomů jsou vlastně falešná; nebo snad ne? Onen posun byl přece papežem stanoven náhodně a mohlo k němu zrovna tak dojít o padesát pět let později. Ale aspoň vlastní narozeniny slavíš, ne? To dodáte. Na to odpovídám, že ano, ale nerad. Jsem vždy o rok starší a nepřipadá mi, že bych proto měl toho dne pracovat víc anebo naopak vůbec. Přesto lidé neustále nějaká výročí slaví, a kdyby byla zrušena práce, tak se vsadím, že by takřka nic jiného nezbylo než každodenní slavení desítek, ne-li stovek výročí. Není totiž dne v dějinách, kdy by se nepřihodilo milion významných věcí. Proč se ale raději nedívat kupředu?
staré Fejeton Rudolfa Křesťana: Rčení doslova okřídlené
„Pozor, vyletí ptáček!“ hlásala kdysi před focením formulka, která však v současnosti může mít úplně jiný účinek. Je možné, že někdo už neznalý té tradiční věty zvedne hlavu směrem k blízkému stromu v domnění, že byl upozorněn na chystaný vzlet nějakého opeřence z větvoví. Jak pamětníci vědí, původně šlo o avízo, že člověk bude za chvilku zobrazen. A že by se měl dívat směrem k aparátu, nemrkat a nevrtět se. Zároveň se tvářit tak, jak by chtěl být zvěčněn, aby nevypadal jako špatně vyřezanej svatej.  Ale co s tím měl společného ptáček?  Usuzuji, že hláška vznikla zřejmě ještě v časech skříňových deskových fotoaparátů, které připomínaly bedničku. Mohlo tedy jít o navození symbolické představy, že právě z té uzavřené klece nějaký ptáček vyletí. K uživatelům takového fotoaparátu patřil například legendární mistr Josef Sudek. Když jsem s ním svého času pořizoval interview, škoda, že jsem se ho opomněl otázat, zda i on někdy použil tuto pomocnou předehru. Stejně tak bych se mohl zeptat i Herberta Slavíka, jestli se k onomu úsloví uchýlil při vznikání oficiálního prezidentského portrétu Miloše Zemana. Slavíkův fotoaparát už nebyl skříňový, ale i tak docela rozměrný. Navíc v souvislosti se zkoumanou průpovídkou stojí za pozornost i význam fotografova příjmení.  Ohledně zrodu rčení o vylétajícím ptáčkovi bych si uměl představit taky možnost, že to upozornění mohlo kdysi v počátcích fotografie účelově předznamenávat, že záhy „vyletí“ magneziový blesk. Ptačí symbolika bývala spojena s fotografickým konáním natolik bezprostředně, že Zdeněk Thoma, cestovatel a fotograf, ptáčkuje důsledně už přes půl století ve svých novoročenkách. Jeho PF (jejichž autorem je výtvarník Ladislav Havlíček) jsou každoročně různě variovaná, ale vždy s tématem opeřence vylétajícího z aparátu.  K loňským Thomovým osmdesátinám vyšly ty svérázné novoročenky dokonce souborně vydané jako malá knížka se zmíněným rituálním zvoláním na obálce. Příslušné rčení se vyskytuje taky na štítu knížek Jindřišky Smetanové a Kurta Vonneguta jr. Je zároveň spojeno se souborem koláží Adolfa Hoffmeistera.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mám to úsloví uložené v paměti mimo jiné i v souvislosti s bývalými pouličními fotografy, kteří patřili k městskému koloritu. Taky se mi vybavuje rituál při pořizování skupinových snímků školní třídy. Komunální fotograf nás nejprve stupňovitě naskládal, abychom byli všichni vidět, a pak završil obřad onou kanonickou větou. Ve skutečnosti mu šlo především o apel technický, nikoliv o požadavek snažící se o vykřesání povinného úsměvu, jak o něj loudí novodobě panující vybídka „Řekněte sýýýýýr!“ Jestliže sýrové heslo vytěsnilo to bývalé ptáčkovské, stojí za zmínku, že je svým způsobem náhodou, že právě tak jako v angličtině, kde je původní návodné zvolání cheeeees spojeno s vyslovením dlouhého ííííí, umožňuje totéž foneticky i české slovo stejného významu. Nevím, jak to mají v jiných zemích, kde taková zvukově táhlá shoda v překladu sýra do tamních jazyků není. Už třeba na Slovensku zdánlivě stejné slovo neplní očekávanou funkci tak docela. SYR bez čárky nevymodeluje zrovna moc usměvavý výraz ve tváři, jak je možno si ověřit před zrcadlem.  Ale ještě zpět k ptáčkovi. Zánik toho dnes už archivního zvolání je zjevně podmíněn i tím, že do přítomných stále častěji užívaných placatých fotomobilů by se nevměstnal už ani kolibřík.
staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na čokoládě
„Čoveče, ty to jíš jak chleba!“ komentují často lidé moje počínání, když mě vidí ukusovat z tabulky čokolády. Jsem si toho vědoma. Čokoláda patří do mého života stejně jako boží dar. A já děkuju bohu za to, že mi daroval i život v časech blahobytu a že čokoládu mohu konzumovat prakticky denně.
staré FEJETON: Další cyklistovy rozhovory
Vzpomněl jsem si ještě na dva další rozhovory u příležitosti mých cyklistických výletů po české zemi.
staré FEJETON: Hřích se vrací
V povědomí máme hodně ploché pohledy na minulé epochy. Antika byla taková a maková a středověk zase jinak takový a makový, renesance byla uvolněná a reformace puritánská, jaký bude v příštích dobách pohled na dvacáté století?
staré FEJETON: Krky
Náš pes se jmenuje Missi. Je to moc hezká čubička, celá černá, jen od zpod krku se jí táhne bílý pruh pod břicho. Ten pruh je pod krkem trochu rozšířený, aby se cestou pod břicho zúžil. Když si čuba sedne, vypadá, jako kdyby měla frak a pod ním vykukovala bílá košile.
staré FEJETON: Kterak se přechytračit
K většině výdobytků lidského ducha chovám obdiv a některé se mi vysloveně líbí. Má to ovšem háčky, jako skoro všechno. Moc se mi třeba líbilo, že se placení přes internet potvrzovalo číselným kódem, který banka (asi) poslala esemeskou do mobilu.
staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na štěstí
Kdo to kdy určil, že máme být bezpodmínečně šťastní? Kdo nám to narouboval do hlav, že si to vzájemně každý rok přejeme, že si to přejeme i mnohem častěji, že sami sobě přejeme štěstí neustále? A že jsme ochotni pro ně tolik udělat?
staré FEJETON: Koráby neodplují
Svatozář mi pohasínala, až uhasla docela. Přitom svítila dost dlouho! Přinejmenším od doby, kdy v naší vsi zřídili třídění odpadu.
staré FEJETON: Němé tváře
Bydlíme uprostřed vesnice, ve staré zástavbě, a naše ulice má místo dlážděných chodníků travnaté pásy. Obvykle ráno a navečer tu chodí poměrně hodně lidí se psy.
staré FEJETON: Tři čtvrtě století
Ne, vážně se mi nechce psát o českém politickém dění – když minulý týden dosahovalo vedro nebývalých vrcholů, nějak se mi to slilo dohromady se svéhlavostí českého hradního pána a musela jsem se opakovaně přesvědčovat, že to není zlovolný komplot světa proti mně, že to sužuje kdekoho.
staré Filmy, ekzĂ©my, lásky a tento fejeton
staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na počasí
Ač jde o charakteristiku typickou pro Brity, totiž že každou společenskou konverzaci zahajují frázemi o počasí, zdá se, že s postupujícím globálním oteplením, anebo jak chceme tomu neklausovskému jevu říkat, vlezlo kus anglické nátury i do nás.
staré FEJETON: Cyklistovy rozhovory
Kdo si myslí, že při cyklistických výletech za každou zatáčkou čeká dobrodružství, mýlí se. Za dlouhá léta mého cestování na kole se mi dohromady nic zvlášť zajímavého nepřihodilo.
staré FEJETON: Vy jste ten produkt
Do titulku jsem si vypůjčil (ukradl) často citovanou zásadu. Když je nějaký produkt zadarmo, pak vy jste ten produkt. To je odjakživa problém internetu. Je to dokonce jediný závažný problém internetu. Internet byl koncipován jako produkt anonymní, volně přístupný.
staré FEJETON: Jak daleko asi půjde brexit?
Když nemám nic lepšího na práci, rád se někdy dívám v televizi na sport. Nejčastěji na tenis, v němž býval dobrý můj syn, nebo na golf, který jsem sám hrával závodně, dokud mě nezradila artritická ramena.
staré FEJETON: Ukrajinské naděje
Nevím, jak vás, ale mne nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj velice nadchl, když ve svém prvním prezidentském projevu prohlásil, že nechce, aby v úředních místnostech visel jeho portrét.
staré FEJETON: Skandál kolem FaceApp
Je to jednoduché: vlastní nebo jakoukoli tvář pozměníte v programu, který si nainstalujete ve svém mobilním telefonu. Jen tak, pro zábavu. V současnosti asi není žádná jiná aplikace pro mobilní telefon, která by budila takovou pozornost.
staré FEJETON: Skandál kolem FaceApp
Je to jednoduché: vlastní nebo jakoukoli tvář pozměníte v programu, který si nainstalujete ve svém mobilním telefonu. Jen tak, pro zábavu. V současnosti asi není žádná jiná aplikace pro mobilní telefon, která by budila takovou pozornost.
staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na lidech
Ač se to nezdá, závislost na lidech patří k těm nejzákeřnějším. Už jsme tu zmiňovali nezdravou důvěru ve vůdce sekty, rozšířenější formou je ale láska.
staré FEJETON: Symbol a dějiny
Překládala jsem hezký text o rušení sovětských symbolů v Rusku na začátku devadesátých let a o tom, jak se pak část z nich za Vladimira Putina (v nezměněné podobě) zas vracela na původní místa, a před očima se mi objevovala Stalinova socha, která nějakou dobu shlížela z pražské Letné.
staré Fejeton Ivo Fencla: Líné útěky
Představte si, že je léto. Máte dovolenou. Jinak chodíte do práce, kde vás to moc nebaví, ale náhle nemusíte. Teď je konečně volno a máte možnost žít. Život samo sebou není jednoznačně definován a jistěže jindy žijete i prací, nicméně život přece není jen chozením do zaměstnání, takže ha, nastává příležitost se takříkajíc vyřádit. Ale jak je definováno řádění pro mne? Když se nad tím zamyslíte, vybaví se vám dávné dni, kdy jste ještě byli svobodní a teprve běhali za manželkou. Ta vás zezačátku buď nechtěla, nebo dělala fóry: utíkala před vámi. Doháněli jste ji, co to jen bylo možné, a dokonce skrze různé literární výtvory. I méně literární, ale psané; a jak si vzpomínáte, nakonec se jí to zamlouvalo. Nebo to alespoň řekla. Ještě ty dopisy pravděpodobně máte schované. Hm, ale kde? „Zuzano!“ Tu si uvědomíte, že vám s tím manželka nepomůže a neporadí, protože se odjela kamsi zotavovat. I děti nedávno odrostly, takže jste doma chvíli sami. Takže se rovnou seberete a jedete k rodičům (nebo k milence), když tu to do vás vjede. A co? Stará chuť psát. Jako když jste byli zamilovaní. Rádi byste ty dny vrátili, tudíž se vrátíte domů, zatáhnete roletu před sluncem, usednete k laptopu, začnete tvořit, ale brzy skončíte. Hledíte na výsledek. Říkáte si, že jste tohle málo mohli vykonat cestou. Nebylo nutné se vracet mezi čtyři stěny a zrovna tak nechápete, jak to dělají spisovatelé, že u psaní vždy vydrží tak dlouho, až je hotová celá kniha. I představujete si, jak na to asi jdou. Vstanou brzy ráno, píší, skončí dejme tomu ve dvě, tak to aspoň praktikoval Charles Dickens, a věnují se rodině. Nebo píší jen pár hodin odpoledne, tak to zas dělá jistý jihoamerický autor bestsellerů. Nebo píší v noci - a ve dne spí. Anebo nepíší. A co spisovatel dělá, když nepíše a třeba ani nemá rodinu? Pochopitelně čte. Samozřejmě odpočívá, druhý den znovu vstane a pokračuje v psaní přesně tam, kde přestal, přičemž Charles Dickens prý práci klidně přerušoval i vprostřed slova. Ale dál psal zaručeně. Zručně. Den co den. Až to „dal“. Dokázali byste to také? Nyní už pochybujete a jste si naopak jisti, že byste to nedali. Řezali byste raději už třetí den tužky, zalévali květiny, chodili sem tam, zvali si domů milenku a zkrátka a dobře byste prováděli cokoli, jen abyste nemuseli pokračovat v románu. Existuje totiž cosi jako démon zvrácenosti, který nutí lidi místo života psát, a je i druhý démon zvrácenosti, který je nutí nepokračovat s psaním ve chvíli, kdy by měli. Nepíšete, protože ani okolo vás nikdo jiný nepíše, a místo toho si náhle čtete. Po útěku číslo jedna od života k psaní došlo zkrátka k útěku číslo dvě od náročného psaní k lehčí četbě. Počkat. Lehčí? Číst je svým způsobem namáhavější výkon než psát, a i kdyby ne, určitou energii to pořád chce. Co tedy s tím? Samozřejmě! Vždy se ještě dá utéci ke sledování filmů, nu, a další stupínek do propasti představuje útěk od filmů ke sledování televize. Následuje... Již jen spánek, poté smrt. Hu! Vyskočíte, otřepete se. Přece ještě nechci zajít. K laptopu! Mám přece rozepsaný román. Do toho. I když... Nakonec bylo průchodnější opět napsat jen (tuto) krátkou úvahu. Jako každý den.
staré Fejeton Rudolfa Křesťana: Tváří v tvář
Nedávno mi dosloužil pravěký mobil. V provozovně operátora jsem se otázal, zda by se dal koupit úplně stejný, abych mohl zůstat u dosavadních ovládacích návyků. Bylo mi však naznačeno, že doba už je jinde a že moje přání je mimo. Snažil jsem se ho požádat, aby mi doporučil aspoň nějaký méně složitý aparát. Jeho představa o jednoduchosti byla pro mě svérázná:  „Tenhle typ se jednoduše spouští přiložením ukazováčku pravé ruky. Taky si prohlédne vaši tvář, jestli je opravdu vaše – a pak vás pustí k sobě…“ Dotyčný akční muž mi zkusmo nahrál otisk zmíněného ukazováčku do nabízeného mobilu. Návazně mě tímtéž mobilem vyfotil, abych v něm byl uložen k porovnání se sebou – tváří v tvář. Pak mě vybídl, abych si to zkusil. Přístroj skutečně reagoval na přiložení mého ukazováčku. Jako by to bylo heslo Sezame, otevři se! Pak mi bylo umožněno si ověřit, že reaguje pozitivně i na moji tvář. U vědomí, že v útrobách toho nabízeného mobilu už mám nahraný prst a taky obličej, zdálo se mi, že vůči výrobku mám tím pádem určitou odpovědnost, takže jsem ukázněně přikývl na koupi. Nehodlám vás obtěžovat lapáliemi, které provázely můj přechod. Vím, že pro spoustu lidí – zvláště mladších – je ovládání sofistikovaných telefonů brnkačka.  Okolí mě uklidňovalo, že se to časem poddá. Takže snaživě zjišťuji, kolik je v tom aparátku zakletých možností. Začínám být připraven i na to, že tam možná mám i topinkovač. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Když už jsem byl vtažen do oněch vymožeností, měl bych si umývat ruce ještě častěji než dříve, aby dotyčný ukazováček byl náležitě kontaktní. A v zimě bych si možná měl u rukavic vystřihnout otvor pro bříško dotyčného prstu.  Ohledně vstupní brány v podobě uloženého snímku svého obličeje prožívám zvláštní nejistotu, zda při snaze o spuštění se mám tvářit identicky jako v momentě, kdy mě prodejce fotil do paměti mobilu. Nejspíš jsem byl upřímně vyjukaný. Ale mám to trvale opakovat? Při následném hledání odpovědi v zasvěcených pramenech jsem zjistil, že nasnímané biometrické informace o lidském obličeji jsou účinné a funkční i v případě různého tváření se. Například v japonském Sasebu jsou tak na pokoje vpouštěni hosté v tamním hotelu Hann-na. Portrétní metoda je prý schopna identifikovat dotyčného zcela spolehlivě. Když na to přijde, tak detektivně i bezpočet dalších, což značně převyšuje lidskou schopnost, která podle zjištění britských vědců obnáší v průměru „jen“ pět tisíc zapamatovaných tváří.  Za sebe tu cifru potvrdit nemohu, nepřepočítával jsem tváře ve své osobní paměti. Mimochodem: paní Vladimíra, k níž chodím na pedikúru, tvrdí, že si své zákazníky pamatuje spíš podle chodidel.  Nerad bych, aby vylíčené startování (doslovné i symbolické) nového mobilu vyznělo jen soukromě. Zmíněný identifikační postup totiž stále častěji přichází ke slovu i jinde. Viz nedávno zveřejněná informace: „Od letošního září se klientům části českých bank začne na internetu měnit proces placení kartou. Opisování SMS kódů nahradí přihlášení pomocí biometrických údajů – tedy buď otisku prstu, nebo nasnímání obličeje.“ Hle, další důvod, proč bych si měl dávat pozor na jakékoliv zranění svých prstů s následným zafačováním, ne-li dokonce zasádrováním.
staré Fejeton Jana Šmída o pódiových dívkách na Tour
staré Fejeton Martina Patřičného o milostných dopisech
Skončily, je to tak. Už se nepíšou. Už nečekáš na pošťačku jestli.  Jestli dnes nějakou obálku přinese. List od milé.  Růžové psaníčko / znamená randíčko / ty moje zlatíčko / já mám tě rád… Tak nějak byl ten starý šlágr z doby černobílých filmů, že? Vydírání na základě milostných dopisů je v řadě detektivek. Pomocí dopisů se psaly i celé romány. Bylo to tak v našem světě zařízené. Napsali jste na papír dopis, dali do obálky, napsali adresu, přilípli známku, kterou jste předem koupili a olízli, a pak jste to všechno hodili do kovové bedničky, která se jmenovala schránka, bývala modrá a později oranžová. Měla takovou škvíru, kterou se dal prostrčit i tlustší dopis, ale ruka ne. A lidé od pošty tyhle schránky vybírali a…. A já tuhle myšlenku na milostné dopisy už nějakou dobu nosil v hlavě. Že skončily a nikdo neví a nezjistí, který byl ten poslední . (Leda by ještě dnes někdo nějaké psal – možné to je). Jistě, že na začátku jich všech byla láska, jinak by se přece nikdo neobtěžoval. A tak já s touhle nostalgickou myšlenkou nějaký čas chodil a jak se mi často stává, ptal jsem se sebe sama – budeš o tom psát, hochu, nebo z toho uděláš obraz? Takhle to mám. Když totiž myšlenka nabere na síle, neumím se jí jinak zbavit. Potom přišel základní nápad, měl jsem z něj radost a od něho to šlo už všechno jakoby samo. A teď budu pokračovat jako komiks. Z vlastních i vyprošených milostných dopisů jsem si udělal ruční tlustý papír. (Roztrháte, namočíte a rozcupujete, masu prostřete na síto…) Rám obrazu jsem zhotovil na soustruhu ze široké topolové fošny, když si (rám) odpočinul, asi deset dnů, srovnal jsem zkroucení na hoblovce. Na povrchu jsou ponechány stopy z katru (pily) a vykartáčoval jsem silonovým kartáčem, tónováno do starorůžova… Na desku ze sololitu – mírně obarvenou rovněž do mírné růžové – jsem rozmístil prvky, které jsem hodlal použít a nalepil je. Všechno kromě dřeva a vnitřních částí ručního papíru jsem překryl tenounkou vrstvou papírů a nalepil součásti. (Leckterý milostný dopis mohl být klíčem k srdci milované bytosti,  jiný třeba brokenheartoval). A potom jsem desku zasadil do rámu, jak vidíte. Jediný detail chybí, mezi brkem a dřevem srdce ještě nalepím šedesátihaléřovou známku s květinami, z bývalého Československa. A nakonec zbývá ještě vyřešit otázku sdělnosti – jak dát vědět ten základní nápad, že totiž ty milostné dopisy byly surovinou pro „výrobu“ ručního papíru? Napadá mě, že k obrazu připevním ještě průvodku, to byl pruh silnějšího papíru s dírkou s cvočkem, který se druhdy používal na poště k balíkům. Tak. Prý jsou i návody jak psát milostné (i jiné) dopisy. Na vojně v nemocnici jsem milostné dopisy klukům psal – tedy koncepty. Oni si to pak přepisovali a dávali mi za to cigarety. Nekuřte, raději pohlaďte své milé a jestli je nemáte, tak dřevo. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  
staré FEJETON: Slyšte umíráček
Úplně posledního Volkswagen Brouka vyrobili minulý týden v Mexiku. Byl to ovšem Nový Brouk, čili Beetle, tedy už ne ten opravdový Brouk, ten dobroučil už před šestnácti lety, také v Mexiku. Hodně se o tom psalo i v našich novinách.
staré FEJETON: Ztraceno nejen v překladu
Někdy opravdu není jednoduché vzájemně si jeden s druhým porozumět. A jsou snad oficiální texty srozumitelnější než povídání dvou lidí? Ani omylem!
staré FEJETON: O demisi ministra a dvou žábách
Ptá se vnuk: „Dědo, proč pan prezident nepřijal demisi ministra Staňka k 31. květnu, jak ministr původně zamýšlel, když ji stejně plánuje přijmout k 31. červenci?“
staré Fejeton Martina Patřičného o písničkářce, herečce a klaunce Terezii Palkové
V mládí bylo mým snem dělat poetický kabaret. To jsem moc chtěl. A dnes,  jestli se nemýlím,  Terezka má k tomuhle snu výrazně nakročeno, on se jí už vlastně plní! Když jsem si její CD Moje první tango poslechl podruhé, už jsem to věděl. Teď vám ukážu jednu fotku – nevím, jestli s ní bude spokojená, já jsem. Jsme v Muzeu v Kralupech nad Vltavou, to měla teprve jedno děťátko, ona sedí za klavírem, poslouchá, co povídám a za chvíli, až zahraje a zazpívá, půjde kojit. A jak je krásná! Jaká je doopravdy? Paní Hegerová v jedné „Levandulové“ slibuje milému, že bude taková jakou ji bude chtít, voňavá třeba. Písničkářka Szidi Tobias o tom zpívá Na hotelu v Olomouci – budu totiž tím čím chcete. A Terezka to dělá. Nejen tohle, ještě mnohem víc! Vždycky, když se zmírní moje okouzlení,  což netrvá dlouho, uvědomím si, co všechno, kolik nadání a talentu a práce je zapotřebí pro jediný koncert. My muži si všechno škatulkujeme, takže: Terezka si píše vlastní texty. Skládá si vlastní hudbu, melodii. Sama svoje písně zpívá lidem. Doprovází se na piáno, harmoniku, ukulele… Hraje svoje texty, nápady a skeče. A taky báječně blbne s tělem a hlasem! Jestli je pro mě někdo další drzý „vrabčák“ sebraný na dlažbě starého města,  je to ona, je pevná v kramflecích (i neforemných botách) je jistá a poradí si se vším, je rozpačitá a bezradná a hledá ochranu, má zázemí v milionech naposlouchaných not a cit pro „vedení“ písně  – ale je v ní i kus z Holanovy milované básně Terezka Planetová, trochu sen a vůně suché trávy. Spjatost se zemí. Tou dobou velké proměny mé, Potkal jsem tu, kterou se dníme… Tohle všechno zažijete na jejím koncertě. Stačí jednou ji zažít za živa naživo živou, tu energii a pak už si ji představíte i při poslechu z nosičů. Málem bych zabudol – Terezka „pracuje“ i jako zdravotní klaun, a její dětské CD v čele s Meluzínou Týnou patří k hitům mých vnuček. Co je nejvíc – je šťastná maminka. Má dobré myšlení. Dokonce i když se zdravě naštve, tak naštve, že z toho udělá písničku, je to sranda, je to veselé. Po písni Kuřačka vůbec nemám chuť jít vypouštět dým, směju se spokojeným zákonodárcům, kteří zatrhli kouření po hospodách, a v klidu přihlíží reklamě na alkohol v některých televizích… Kdyby si Terezii poslechli, jednu důležitou věc by pochopili hned – všechno (no, skoro, no!) je v hlavě. Když vám zazpívá Františka, to je jiná píseň z CD Tango, uvěříte jí. Muž uvěří, že je on tím Františkem i františkem a že je báječný, mladý, silný, okouzlující a báječně po mužsku voní, dřevem, senem, zemí a… Čemu uvěří žena, to nevím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Přeju vám setkání s touhle veselou paní řady profesí. Když Terezku slyším, vidím a sním, zase přemýšlím o poetickém kabaretu. Mohl bych v něm vesele i vážně říkat verše, v tom jsem prý dobrý. A nebo předvádět stárnoucího komika v cylindru, jak chodí po jevišti, hladí si knír a slečny. Osahává, napsal by škarohlíd, ale paní Palková by mu nevěřila. Pro lepší fotky a další můžete navštívit její www.tereziepalkova.cz.
  • www.tereziepalkova.cz
  • staré Fejeton Martina Patřičného o písničkářce, herečce a klaunce Terezii Palkové
    V mládí bylo mým snem dělat poetický kabaret. To jsem moc chtěl. A dnes, jestli se nemýlím, Terezka má k tomuhle snu výrazně nakročeno, on se jí už vlastně plní! Když jsem si její CD Moje první tango poslechl podruhé, už jsem to věděl.
    staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na práci
    Nesmíš být nikdy líný, nesmíš se práce bát, tak tenhle písňový text mi Waldemar Matuška vryl v dětství do šedé kůry mozkové tak výraznou stopou, že mi vyvstane před očima skoro pokaždé, když se probudím, anebo když zakoketuju s myšlenkou, že bych dnes nemusela dělat něco, co bych dělat měla.
    staré FEJETON: Petice a protipetice
    Petice už nejsou to, co bývaly. To si živě připomínáme v době třicátého výročí petice Několik vět, která ve své době zafungovala jako jeden ze hřebíčků do rakve režimu zvolna zmírajícího na vlastní neschopnost. Tehdy byl podpis takové petice o hubu, o deset let dříve o kriminál.
    staré Fejeton Jana Šmída: Zrádná Planina krásných dívek
    staré FEJETON: Slušná země
    Při jedné návštěvě našeho holandského přítele Jana Bakkera a jeho manželky Janny v Lomnici se ptám Jana po obědě: „Nemáš ještě hlad?“ Jan mi odpovídá: „V Africe je hlad. Já hlad nemám.“
    staré FEJETON: Vymírání, které není vidět
    Najednou to všichni vědí. Vymírají ptáci, vymírá hmyz. A můžou za to nedozírné lány. Ono je dobře, že se o tom mluví. Stejně jako je dobře, že se mluví o vodě, o změnách klimatu, o plastech, jako se dříve včas začalo mluvit o ozonové díře. Ale je to složitější.
    staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na vůdci
    Už jste si někdy pomysleli: Ten by bez tý svý víry, strany, ideologie nemoh‘ bejt? Pak jste asi přemýšleli o někom, kdo je adeptem na titul „fanatik roku“.
    staré FEJETON: Na prázdniny
    Letos je to číselně pěkně uspořádané, prázdniny začínají v pondělí prvního července. Policie ohlásila, že zdvojnásobí a ztrojnásobí hlídky a všechny budou ještě zlejší než kdykoli jindy a Rakušané pro jistotu zakázali z dálnice vůbec sjíždět, aby si lidi nezvykali, že si můžou jen tak jezdit.
    staré FEJETON: Co tam asi mohou mít?
    S tím běháním to se mnou už příliš žhavé není. Nicméně jsem se zvedl od počítače a došoural se ven před dům v očekávání toho, že uvidím něco, co tu nevídáme příliš často.
    staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O závislosti na alkoholu
    O alkoholu se vedou spory. Jedni tvrdí, že v malém množství neškodí, nýbrž prospívá. Jiní zpochybňují, kolik to je to „malé množství lásky“.
    staré FEJETON: Rozdělená společnost
    Na středeční televizní přenos z parlamentního jednání o návrhu na odvolání vlády jsem se nedívala.
    staré FEJETON: Osobnost vs. celebrita
    Před časem vysílala Česká televize zajímavý pořad pana Stanislava Motla o panu profesorovi Františku Běhounkovi.
    staré FEJETON: Případ s trávou
    Žili byli vnuk a babička. Bydlí v domku se zahrádkou, ne moc velkou, ale nějaký ten čtvereční metr to bude. Ten, kdo zahradu zakládal, myslel na to, aby lahodila oku a nedala moc práce.
    staré FEJETON: Také je znáte?
    Ptáte se ke koho? No, ty neochvějně moudré a přesvědčené o své pravdě. Co ji nejen hlásají, ale nutí i ostatní, aby se podle ní řídili. Je jich plno kolem nás a jsou různí.
    staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva: Kadlčáková O stárnutí
    Před časem jsem tady referovala o tom, jak mě těší stárnout.
    staré Fejetony Evy Kadlčákové - Eva Kadlčáková: O stárnutí
    Před časem jsem tady referovala o tom, jak mě těší stárnout. Tak teď bych vám ráda sdělila, že je to blbost!
    staré FEJETON: Na lavici svědků
    Dostala jsem předvolání k soudu, za pár dní další – datum soudu se totiž změnilo, protože jeden z advokátů v den původního hlavního líčení nemohl.
    staré Fejeton Martina Patřičného: Žena a muž
    Dělali jsme kdysi hraný Dřevěný večer na téma Žena a Muž. Bylo to ještě ve starém Národním muzeu na Václaváku, před rekonstrukcí, v dubem obložené zasedačce vpředu vlevo - (musím se tam jít podívat, jak to tam vypadá dneska).
    staré Fejeton Ivo Fencla: Devět spisovatelů a desátý kritik
    Protože každý neholduje Dostojevskému, a ne každý hltá Gustava Flauberta, ačkoli ten sepsal dokonce předlohu k seriálu Byli jednou dva písaři, máme v záloze legendární Červenou knihovnu, ale spanilou hrdinkou MÝCH snů bývala spíš Studentka Bláža Knihovny šťastných dívek, a ještě dnes mnohým doporučuji umolousaný výtisk Lidunčina tajemství.
    staré FEJETON: Vzhůru po žebříčku dolů
    Ve většině sportů je to jasné: dojel jsi dřív, jsi tedy vítěz. V této souvislosti mi leží v hlavě kuriózní případ, kdy dva lyžaři dojeli závod v obřím slalomu na setinu vteřiny přesně stejně.
    staré FEJETON: Dobrá zpráva o klimatických změnách
    Ta situace s měnícím se klimatem je vskutku alarmující. Ono se to klima mění už více než čtyři miliardy let, ale to některým školákům, novinářům a vědcům asi nikdo neprozradil.
    actual not cached